V knihách často upozorníte na problémy, s nimiž se později medicína potýká. Jak to víte?
Není pro mě těžké odhadnout, co se bude v medicíně za pár let řešit, protože to vždy má ekonomické důvody. Z medicíny se stal byznys, vzdaluje se svým kořenům. Když jsem si toho poprvé všiml a média to ještě ignorovala, chtěl jsem to lidem ukázat pravdivě.
Jak na to reagují farmaceutické koncerny?
Nechávají mě být, protože moc dobře vědí, že všechno, co píšu, je pravda. Navíc by mi tak mohly dát nový námět na knihu, a to asi nechtějí. Samy tuší, že nebudou moci cenami vydírat pacienty a lékaře donekonečna, takže proč ještě provokovat mě.
Témat máte spoustu: genová modifikace, civilizační choroby, sdílení citlivých dat na internetu. Ale jak najdete zápletku?
To je záludná otázka. Nedokážu vysvětlit, jak a odkud ke mně příběh přijde. Asi je to talent – jako ve zpěvu. Žádný zpěvák si nedokáže představit, že pro někoho může být náročné zazpívat pár tónů. Vždyť stačí otevřít pusu. Já to tak mám se psaním. Pořád se divím, proč ostatní lékaři také nezačnou psát, když je to tak jednoduché. Záhada.
Má zaměstnaný lékař čas psát?
Samozřejmě, že ne. Je to časově náročná práce. Já měl štěstí, že mě tehdy povolali do vojenské služby, což znamená, že najednou máte spoustu času, protože pořád jen čekáte. Já nicnedělání nikdy nepoznal, zažíval jsem to poprvé. Tak jsem si splnil sen a napsal knihu.
Psal jste v ní, jak se začínající lékař vyrovnává se smrtí pacientů a upadá tak do jisté apatie.
Ano, a byla to fikce, jen vše, co jsem v ní popsal, se skutečně stalo. Myslel jsem, že je ta kniha bezchybná, jenže ji nikdo nekupoval.
To asi nebylo jednoduché.
Pro mé ego vůbec, ale nebýt prvního neúspěchu, nikdy bych nezačal zkoumat jeho příčiny a nenašel tak recept pro své další romány.
A ten recept zní?
Nebýt nudný. Začal jsem číst veškeré tehdejší bestsellery podle deníku New York Times a zkoumal důvod, proč je chci číst dál. Proč jsem zvědavý. Šel jsem na to vědecky, dělal analýzu jako ve škole. Teď o tom píše spousta akademických prací, lidé se živí zkoumáním knih. Ale já jsem musel vynalézt vlastní způsob, jak psát poutavě. Živí mě to dodnes.
Inspirujete se osudy pacientů?
Vzdáleně. Zprvu jsem si musel dávat pozor, abych nebyl moc konkrétní. Teď to dělám automaticky. Ale také si vymýšlím. V poslední knize, jež ještě česky nevyšla, píšu, jak se operace kýly promění v operaci srdce. To se mi nikdy nestalo.
Neštvete tím kolegy?
Spíše ve svých začátcích. Harvardský systém je soutěživé prostředí, ve kterém si každý myslí, že je nejlepší na světě a ví všechno nejlépe.
Co podle vás bolí svět knih?
Lidé nečtou, to mě trápí. Jsme zvyklí vše dostávat v malých krátkých dávkách. Rychle, zkratkovitě. Ztrácíme pozornost, kterou kniha vyžaduje. Doufám, že to změní, ale moc tomu nevěřím.