RECENZE: Na Psím ostrově značí čenichóza a psotnice nákazu. Ale smíchem

Na filmových plakátech by mělo stát varování – Pozor, přestože je animovaný, Psí ostrov rozhodně není určen pro děti! Zato pro každého, kdo ocení nekonečnou nápaditost Wese Andersona.

Líbivost, malebnost, bezstarostnost: čistá nula. Žádné z obvyklých znaků animovaných pohádek se totiž na Psím ostrově nepěstují. Přesto z něj dýchá radost, něha, vtip; vše, proč ctitelé Grandhotelu Budapešť či Života pod vodou vidí ve Wesovi Andersonovi vizionáře.

Animaci si po Fantastickém panu Lišákovi zkusil znovu a jinak: na japonský způsob. Dokonce se dá říci, že je japonštější než Japonci, od výtvarné stylizace po hrátky s názvy Kobajaši či Suzuki a s jazykem vůbec.

Už v prologu z dějin zazní upozornění, že překlad možná zůstane na výpomoci studentky, a zatímco se mísí japonština s angličtinou, divák si blaženě vychutnává neméně vynalézavé titulky v mateřštině. Populistické tažení zlovolného starosty města proti čtyřnohým přátelům člověka vyústí v projekt dehafanizace, aby se snad občané nenakazili zvířecími chorobami, jako jsou čenichóza či psotnice.

Pravda, podtext příběhu nabízí dost okaté politické podobenství, což napoví už zdánlivě „demokratický“ prostor pro vystoupení oponentního vědce, následovaný hrozbou lynče a přípravou atentátu na něj. Jenže Anderson se nevyjadřuje pomocí prostého plakátu, třeba ona hrozba má kouzelnou podobu japonského kulinářského umění jako z kuchařské televizní show.

Hledání odkazů

Masová deportace psů na ostrovní skládku odpadků zase nepotřebuje ekologická hesla, protože za ni hovoří přízračná bezútěšnost bizarní krajiny postindustriálních rozvalin, kde hladové smečky stojí proti sobě jako ve westernu. A když se na ostrov zřítí letadlo s chlapcem, který hledá svého mazlíčka, přebírá otěže napětí hodné akčního thrilleru korunovaného útokem robotického komanda, z něhož lze současně odvodit výsměch japonské posedlosti vyspělými technologiemi.

Vůbec smích představuje věrného průvodce celým příběhem, ať už se týká obsahu, kde se nejen osud sirotka potkává s humorem černočerným až krutým, anebo formy, která baví neustálým zcizováním včetně titulků ohlašujících „začátek retrospektivy – konec retrospektivy“. Občas už se zdá, že pro samé uhýbání, odkazování a shazování zapomíná Psí ostrov na vlastní sdělení, ale Anderson pokaždé vykličkuje z rafinovanosti k citu.

Psí ostrov

70 %

USA / Německo, 2018, 101 min

Režie: Wes Anderson

Scénář: Wes Anderson

Kamera: Tristan Oliver

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: Bryan Cranston, Bill Murray, Edward Norton, Jeff Goldblum, Scarlett Johansson, F. Murray Abraham, Tilda Swinton, Yoko Ono, Courtney B. Vance, Frances McDormand, Bob Balaban, Harvey Keitel a další

Kinobox: 77 %

IMDb: 7.8

Jak mezi zvířaty, kam spadá roztomilá romance pouličního rváče s pěstěnou fenkou ve šlépějích Lady a Trampa či otcovská zodpovědnost k štěňatům, tak ve vztahu psího rebela k „páníčkovi“, přestože podřízenost vůči tvorovi vyžadujícímu bezduché aportování klacíků až doposud hrdě odmítal.

Navíc Anderson do mozaiky postav zakomponuje i zdánlivé epizodní figurky, které však také dostanou své klíčové sólo, počínaje psí věštkyní u televize a konče studentem z„hackerského koutku“. Že padoušské spiknutí bondovského rázu odhalí právě mladí rebelové, by mohlo zavánět šablonou, kdyby jim ovšem lekci z občanské neposlušnosti neudílela sladce bojovná americká stážistka.

Zprvu kouzelná obřadnost v japonském stylu se sice opakováním poněkud vyčerpá podobně jako politické motivy, ale ve výsledku Psí ostrov zůstává stále originální, milou, chytrou a vtipnou podívanou. Nemluvě o tom, že hledání odkazů představuje pro fanoušky samostatnou zábavu.