Leandra Medine se před 29 lety narodila do dobré rodiny na newyorském Manhattanu. Její rodiče, ortodoxní Židé, ji i její tři bratry poslali na privátní střední školu Ramaz v prestižní čtvrti Upper East Side; později studovala žurnalistiku, v rámci univerzitních studií se na půl roku podívala i do Paříže. Tam se také poprvé zrodila myšlenka blogovat.
Zlaté časy blogů a perfektní načasování
Bylo to v roce 2009, tedy v době, kdy už blogy a módě nebo životním stylu měly svoje publikum. Pro inspiraci se chodilo třeba na web The Sartorialist, kde fotograf Scott Schuman zachycoval stylové lidi z celého světa, boom zažíval blog tehdy dvanáctileté blogerky Tavi Gevinsonové nebo módní zápisky Filipínce Bryanboye.
„Já jsem tehdy hlavně doufala, že mi psaní blogu pomůže najít práci v žurnalistice, až dokončím vysokou. Ale měla jsem dobré načasování,“ řekla Leandra Medine později v rozhovoru pro magazín Fashionista. Úspěch slavila hned od začátku, hlavně díky neotřelému stylu, kterým popisovala svoje zážitky z Paříže (a později z New Yorku) a zároveň módu, kterou ráda nosí.
V jejích textech byla ta správná dávka ironie a slovních hříček, podivínského humoru i satirického přesahu. To všechno ji odlišovalo od ostatních blogerů a blogerek, ale pořád jí scházel koncept, na kterém by to celé mohla postavit. Něco, co by bylo jenom její.
Urážet módu a odpuzovat muže
„Heuréka“ přišla, když tehdy jedenadvacetiletá aspirantka vyrazila na nákupy s kamarádkou, módní redaktorkou Rachel Strugatzovou. Bavily se o tom, jak všechno módní oblečení, které je tak baví – tehdy to byly třeba i turecké kalhoty s „plesnivým motivem“ nebo saka s obřími rameny –, připadá mužům naprosto odpudivé.
The Man Repeller, „Odpuzovačka mužů“. To byl perfektní název pro blog, který se na módu bude koukat z trochu jiného úhlu, než je zvykem. Leandra se hned pustila do psaní. Jak o pár let později zhodnotila redaktorka The Daily Beast, „kariéru si vybudovala na tom, že opatrně balancovala na hranici mezi osobně laděnými anekdotami a přehnaným sdílením informací“.
Už v prvních příspěvcích se s nadsázkou chlubila tím, že její unikátní styl je „urážkou pro celou módu“. Detailně popisovala svůj boj s domácí depilací, trable s menstruací i lásku k navrstveným šperkům „bez špetky vkusu“. Zároveň proklamovala nadšení pro podivuhodné módní kombinace a kousky, které nejenže nejsou přitažlivé nebo sexy, dokonce mužům v jejím okolí připadají naprosto příšerné.
Z podivínky hrdinkou své generace
Pro mileniálky se rychle stala perfektní hrdinkou: tahle „Carrie Bradshaw pro novou generaci“ neměla strach přiznat, že není bez chyb a nebála se ukázat světu svůj netradiční vkus. Šatník (a potažmo životní styl) v žádném případě nepřizpůsobovala mužům, ale spíš vlastním potřebám či touhám, a ještě se u toho nebrala příliš vážně. Ve světě často přehnaně seriózní, dokonalostí posedlé módy to byla příjemná změna.
Všimly si toho i zavedené magazíny jako Refinery29, Lucky nebo Harper’s Bazaar, které o novém blogu na scéně začaly informovat už během prvních dnů či týdnů jeho existence. O půl roku později už o Leandře Medine psaly i New York Times. Náladu své generace vyjadřovala tak přesně, že pro mnohé byla skoro zjevením. Najednou jí bylo všude plno, zvali ji na týdny módy, udávala trendy, recenzovala kolekce velkých módních domů.
V ohrožení její rozjetá kariéra byla snad jen jednou – koncem roku 2011, kdy oznámila zasnoubení s finančníkem Abie J. Cohenem. Ukázalo se, že s ním randí už od sedmnácti a že byl vlastně celou dobu po jejím boku. Pro část publika to bylo ohromné zklamání: Leandra ho přece nikdy nezmínila a odjakživa píše o tom, že žena nepotřebuje muže, aby byla sebevědomá a úspěšná! Některé fanynky její zásnuby považovaly skoro za zradu.
Velká šéfka, co vynáší odpadky
Vlnu kritiky od čtenářek i některých kolegyň Leandra Medine ustála. Pak už ji čekal hlavně vzestup: Forbes ji zařadil na každoroční seznam „Nejlepších třiceti pod třicet“, rozrostl se (dnes šestnáctičlenný) tým, přišli velcí inzerenti a z osobního blogu se stal její osobní byznys. A taky magazín, který nikdy nepřestal mezi konkurencí tak trochu vybočovat.
V rozhovoru s Vogue pak přiznala, že i když se její firma pořádně rozrostla, móresy některých velkých lídrů ze svého oboru zatím nepřebrala. „Většinou jsem to já, kdo v kanclu uklízí a každý den vynáší koš,“ dodala se smíchem.
