RECENZE: Plácido Domingo se snesl jako antický bůh. A život plyne dál

Čeho vlastně bylo svědkem publikum, které přišlo do Stavovského divadla na Dona Giovanniho pod taktovkou Plácida Dominga? Události roku anebo tuctové reprízy přizdobené slavným tenorem v roli dirigenta?

Pro dvě představení, která uspořádal soukromý subjekt Domingo-Mozart-Prague ve spolupráci s Národním divadlem a za podpory ministerstva kultury k 230. výročí světové premiéry Dona Giovanniho, byla oprášena inscenace Václava Kašlíka z roku 1969, respektive její remake. Ten roku 2002 vytvořil režisér Jiří Nekvasil, ovšem spíše volně a s některými novými prvky, takže o důslednou repliku se nejedná.

W.A. Mozart: Don Giovanni

60 %

Dirigent: Plácido Domingo

Režie: Jiří Nekvasil podle koncepce Václava Kašlíka

Stavovské divadlo, 29. října 2017

Co do společenské úrovně byl druhý, tedy nedělní večer, na úrovni. Převládaly smokingy a večerní róby, v konverzaci pak angličtina a němčina, čeština zněla spíš výjimečně (aspoň v parteru). Část diváků začala tleskat v polovině slavné (opravdu slavné) árie Leporella, v níž sluha vypočítává pánovy lásky. Na konci se diváci sbíhali k jevišti, aby si při děkovačce vyfotili Dominga.

Provedení bylo předběžně označováno za poloscénické, což většinou znamená, že sólisté zpívají před orchestrem nebo téměř bez kulis a herecké akce více či méně naznačují. Pro srovnání si lze vzpomenout na Dona Giovanniho v Dvořákově síni Rudolfina pod taktovkou René Jacobse v rámci Dvořákovy Prahy 2015. Herecky, pohybově, a koneckonců i hudebně to byla mnohem sehranější produkce než ta nynější, která nakonec připomínala standardní představení, ovšem očividně jen zběžně nazkoušené, takže všichni účinkující dělali dojem, jakoby jen improvizovali v x-té repríze.

Ani orchestr asi neměl hodně zkoušek. Přitom Plácido Domingo sice přepisoval operní dějiny jako tenor, ne však jako dirigent, navíc se vždy pohyboval především v romantickém repertoáru. A orchestr Národního divadla se rozhodně přes noc nestal pod jeho taktovkou špičkovým mozartovským tělesem. V rychlejších tempech v předehře si s ním jen tak tak porozuměl, celkově nehrál lépe ani hůře než jindy, ale rozhodně ne tak dobře, jako v minulosti třeba s Tomášem Netopilem. A jak by asi hrál, kdyby s ním nikoli den či dva, ale několik týdnů pracoval skutečný mozartovský specialista, si lze jen představovat.

Splnil si sen

Zahraniční pěvecké obsazení bylo možná o stupínek lepší než je u nás zvykem, ale celkově připomínalo šedivější den dejme tomu ve Vídeňské státní opeře (ano, i ona má šedivější dny). Sólisty Domingo vybral z okruhu vítězů své soutěže Operalia, kterých už přirozeně bylo hodně. Otázka je, kdo z nich měl nakonec čas a chuť zajet do Prahy, byť na pozvání Dominga. Od vítězství některých angažovaných zpěváků už navíc uplynulo dost let, a i když dělají mezinárodní kariéru, tak ne nutně na té nejvyšší úrovni.

Italský barytonista Simone Alberghini, jenž zpíval Dona Giovanniho, soutěž vyhrál roku 1994. V Praze nezaujal ani barvou hlasu, která jakoby byla vybledlá, ani charismatem. Člověk jen vzpomínal třeba na Geralda Finleyho, který v této inscenaci pohostinsky exceloval před pár lety.

Ani rumunský basista Adrian Sâmpetrean jako sluha Leporello neoslnil nějakým výjimečným přednesem. Sopranistka Irina Lungu, která vyhrála soutěž roku 2004, zpívala Donnu Annu s příliš velkým vibratem, chyběla jí čistá, klidná pěvecká linka a větší intonační jistota. Sopranistka Julia Novikova se hlasově příliš nehodí pro Zerlinu, její hlas jakoby byl příliš těžký na to, aby vystihl její naivitu vůči Donu Giovannimu a chytrost vůči Masettovi. Tenorista Dmitry Korchak zpíval árie Dona Ottavia příliš otevřeným až mečivým způsobem, chtělo by to větší kultivovanost, senzitivitu.

České zpěváky zastupovala Kateřina Kněžíková jako Donna Elvíra, což je postava, která se dá považovat za hysterku, ale to neznamená, že zpěvačka musí celou roli doslova hystericky a postupem času už vyloženě namáhavě prokřičet. Zjevně to není pro Kněžíkovou dobrá role. Basista Jan Šťáva jako Komtur svým basem zrovna neutrhl kulisy, ale spolu s Jiřím Brücklerem v roli Masetta byl nakonec nejlepší.

Všechny připomínky by nakonec mohly být bezpředmětné, pokud by projekt napomohl dosáhnout cíle, který Domingo proklamoval: upozorňovat více na Prahu v souvislosti s Mozartem. To je chvályhodný úmysl, otázka pouze je, jak si to vyložit. Představení natočila Česká televize, vznikne o něm dokument, proti čemuž se jistě nedá nic namítat. Ale bude to dále znamenat, že do provozu Národního divadla začnou soustavně vstupovat špičkoví mozartovští pěvci a dirigenti? Anebo že se dokonce vyřeší celá nedokončená reforma Národního divadla, k níž jistě patří i postavení Stavovského divadla? Obojí by bylo zapotřebí.

To by ale musel být Domingo skutečný antický bůh, jenž se snese z provaziště a zvrátí neřešitelnou situaci. Největším reálným úspěchem Domingovým kontaktů s Prahou by nakonec mohlo být uspořádání jednoho ročníku jeho soutěže Operalia právě v české metropoli. Prozatím si Domingo prostě splnil sen – zjevil se v Praze, dirigoval Dona Giovanniho ve Stavovském divadle a vzdal svou vlastní poctu Mozartovi. Jako bůh zase odletěl a život v Opeře Národního divadla nejspíš poplyne stejně jako dosud.