Zatímco mnohé evropské kulturní instituce se snaží nalákat turisty výhodným systémem slev nebo je kulturní bohatství země k vidění zcela zdarma, jako je tomu tradičně ve Velké Británii, kde můžete většinu prestižních muzeí a galerií navštívit bezplatně, Barcelona se vydala cestou přesně opačnou. V katalánské metropoli razí heslo: „Když už jste k nám přijeli, tak hezky plaťte!“
Dva tisíce za půl dne
Památky architekta Antoni Gaudího, a tedy hlavní turistický magnet města, jsou stále dražší a dražší. Dokonce nedávno zpoplatnili také vstup do veřejného parku Güell, který byl sto let přístupný zdarma.
S trochou nadsázky to lze přirovnat k situaci, kdy Praha začne vybírat vstupné na Karlův most.
Pokud si chcete v Barceloně prohlédnout pět hlavních magnetů z dílny Gaudího, což zvládnete klidně za jeden den, zaplatíte téměř 80 eur, tedy přes dva tisíce korun.
Vstup do jednoho z domů stojí více než 20 eur (550 Kč) a běžný turista zvládne návštěvu za půl hodiny.
Jen pro srovnání, za vstup do jednoho z nejslavnějších muzeí světa, pařížského Louvru, zaplatíte 15 eur (410 Kč) a můžete se tu “toulat” celý den. Navíc zatímco studenti z celé Evropy mají do Louvru vstup zdarma, v Barceloně platí 90 % z plné ceny.
Ceny stále stoupají
Stávající ceny jsou skutečně vysoké. Za návštěvu nejkrásnější Gaudího stavby, pohádkového domu Casa Batlló, zaplatí dospělý 23,5 eur (640 Kč), za návštěvu domu Casa Mila pak 22 eur (600 Kč). Přitom ještě před čtyřmi lety byly výrazně levnější. První z nich stál 20 eur (545 Kč), druhý „jen“ 16 eur (435 Kč).
Pohádkové domy jsou od roku 1984 zařazené na seznam světového dědictví UNESCO.
Ani další památky nejsou o moc levnější. Vstup do katedrály Sagrada Família vyjde v současné době na 15 eur (410 Kč), palác Güell stojí 12 eur (330 Kč) a za vstup do nádherného parku Güell zaplatíte sedm eur (190 Kč).
Studenti mají smůlu
A jak již bylo řečeno, ani zde studenti moc neušetří. Například vstup do Casa Batlló mají jen o tři eura levnější.
„Když jsem před pár lety byla v Barceloně, chtěla jsem jako velký milovník umění navštívit všechny Gaudího skvosty. Svůj sen jsem si sice splnila, ale stálo mě to skoro stejně, jako samotná letenka,“ vzpomíná na návštěvu Gaudího památek v Barceloně Ester Bezděk, studentka Katedry estetiky na pražské filozofické fakultě.
„V jeho domech neplatí sleva pro zahraniční studenty, takže jsem platila plné vstupné, což bylo tehdy asi dvacet euro. Navíc jsme dvě hodiny čekali ve frontě před oběma domy, a ještě pak v každém pokoji, než z toho před námi odejde alespoň pár lidí. Nedalo se fotit, ani se pořádně pokochat, všude byli lidi. Naštěstí v parku se tehdy ještě nic neplatilo, což byla aspoň drobná výhoda.“
Karta moc nepomůže!
Moc vám nepomůže ani městská karta Barcelona Card, která platí na dopravu a do vybraných muzeí. Na tři dny stojí obvykle 45 eur (1 225 Kč) a dostanete se s ní třeba do krásného a prestižního muzea Pabla Picassa, kde jsou mimo jiné k vidění významné obrazy z jeho modrého období či do muzea Joana Miró, které je umístěné v krásném prostředí parku Montjuic.
Gaudího život skončil tragicky. Jednoho večera přecházel ulici a nevšiml si jedoucí tramvaje.
Nicméně do domů Gaudího s touto kartou dostanete jen slevu několika eur. Jediným tajným tipem tak zůstává středa po druhé hodině odpolední, kdy mají nezaměstnaní vstup zdarma do katedrály Sagrada Família. Ale protože jsme to nezkoušeli, netušíme, jak se to vlastně prokazuje.
Nicméně návštěvu slavné katedrály by neměl nikdo vynechat, neboť jak prohlásil papežský nuncius Ragonesi už v roce 1915, připomíná nejkrásnější báseň vytesanou v kameni.
Woody pomohl
Samotná Barcelona se o počty turistů bát nemusí, navíc neustále investuje do budování image města jako jednoho z největších turistických klenotů Evropy.
Střecha budovy Casa Mila
Před deseti lety radnice přispěla na snímek amerického režiséra Woodyho Allena „Vicky Christina Barcelona“, který byl velkou oslavou katalánské metropole a Gaudího památek částkou jeden a půl milionu eur (zhruba 50 milionů korun).
Woody Allen tehdy starostovi města slíbil, že natočí film, který bude milostným dopisem Barceloně a svůj slib splnil. I díky němu turistický ruch prudce roste a zatímco na konci devadesátých let přijely do města tři miliony turistů ročně, o patnáct let později se jejich počet zvýšil už na osm milionů.
