Film se odehrává v 90. letech, kdy vaše postava mizí do ústraní, ale minulosti stejně neuteče...
Ano, Rudý kapitán jako spousta jemu podobných už je v důchodu. Stará se o synovečka, chodí s ním na ryby, je to hodný strýček. Pracuje v řeznictví, má velmi slušnou penzi za tu svoji letitou práci. Ale na rozdíl od ostatních ho minulost, to, že mučil lidi tak, až mu pod rukama umírali, dožene.
Vy osobně jste se za minulého režimu dostal do styku s agenty Státní bezpečnosti?
Kontaktovali mě několikrát. Chtěli spolupráci. Nebo když měl člověk nějaký škraloup, okamžitě to vytáhli: „Ale když budete spolupracovat...“ Nebo naopak nabízeli, že pokud třeba nejste spokojený s repertoárem v divadle, že byste to taky mohl ovlivnit a podobně. I já jsem byl několikrát v Bartolomějské (někdejší pražské sídlo Státní bezpečnosti, pozn. red.). Tam jsem samozřejmě věděl, že jde o donášení, i když oni tomu tak neříkali. „Ale prosím vás, takto to neříkejte.“ Prostě spolupráce.
A co se při takovém setkání v Bartolomějské odehrávalo?
Ptali se: „Jste nespokojený? Chcete něco ovlivnit?“ Po třech, čtyřech hodinách jsem jim navrhl, že bych měl u sebe magnetofon... Zbystřili! Říkám: „Měl bych u sebe magnetofon a všechno, co bych řekl nebo co si myslím, bych nahrál, přinesl bych vám to a vy byste si to mohli pustit.“
To zní spíš jako provokace, na takovou nabídku StB určitě nepřistoupila, že?
Řekli mi, že takto si spolupráci nepředstavují. Já na to: „Spolupráci jsem vám nabídl, a když ji nechcete, tak se nedá nic dělat.“ Pustili mě, že pro dnešek končíme a že mě budou kontaktovat. Proběhlo ještě pár telefonů, že chtějí schůzku a já jsem tam už nikdy nepřišel. Pak už toho nechali.
