Festival chce každý rok provést koncertně jednu operu, střídavě českou a světovou. Když se řekne koncertní, či poloscénické provedení, většinou se vybaví sólisté přicházející před orchestr k pultům s notami a občas naznačující nějaké to gesto. Ne tak v produkci Dona Giovanniho, kterou ve čtvrtek uvedl Freiburger Barockorchester s dirigentem René Jacobsem.
Sólisté totiž na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina se vší energií odehráli regulérní představení, pouze bez rekvizit a divadelních kostýmů. Využívali prostor kolem orchestru, což s ohledem na menší obsazení nebyl problém. Oživlá „socha“ Komtura se objevila na postranním balkonu, občas se pěvci zamíchali i mezi hudebníky. V tištěném programu žádný režisér nebyl uveden a pokud někdo takový byl, tak se omezil na vypracování vztahů a emocí. Ale co vlastně víc si člověk může přát v době, kdy režiséři mění klasické opery k nepoznání?
Po pěvecké stránce se sešel mezinárodní ansámbl, o němž se Národnímu divadlu může jen zdát. Hvězdný sice nebyl, s výjimkou Marcose Finka v roli Leporella převažovali mladí zpěváci, ale většinou zpívali dobře vedenými, kvalitními hlasy. Vynikli zvláště bulharská sopranistka Alex Penda coby Donna Elvíra a anglický tenorista Jeremy Ovenden jako Don Ottavio. Problémy se ovšem také objevily. Technické rezervy docházely norské sopranistce Brigitte Christensenové v roli Donny Anny, ale také norskému barytonistovi Johannesi Weisserovi, jenž slavné dostaveníčko pro komornou už nezvládl zazpívat s náležitě svůdnou vemlouvavostí a působil spíš unaveně. Navíc ho celý večer charismatem a neodolatelným smyslem pro komiku zastiňoval dlouhán Tareq Nazmi ve vedlejší roli Masetta, jenž navíc zpíval i Komtura.
Ale jediný skutečný otazník visel nad proslulým souborem z Freiburgu a dirigentem René Jacobsem, jenž hledá zvukovou podobu, jakou měla hudba v době svého vzniku. Co do virtuozity jsou hudebníci famózní. Ale nechce se věřit, že Don Giovanni při světové premiéře v Praze roku 1787 takto uháněl kupředu, počínaje uspěchanou předehrou, jejíž první akordy úplně ztratily démonickou dramatičnost. A tančit třeba menuet v tak rychlém tempu? To by bylo vůči dámě notně negalantní. Navíc, některé improvizační vsuvky mezi scénami se až příliš vzdalovaly Mozartovu světu.
Důsledně vzato by se tento projekt lépe vyjímal na nějakém festivalu staré hudby než na Dvořákově Praze, ale i přes připomínky bude určitě kandidovat na událost pražské operní sezony.
Britové nadchli Bergem
Dalším velmi očekávaným večerem bylo sobotní hostování londýnského Philharmonia Orchestra s Christophem von Dohnányim. Ten před několika dny oslavil 86. narozeniny, ale působí svěže a čile a stále je zjevně autoritou nejen podle jména. Přivezl program, v němž se odrážel jeho celoživotní zájem o hudbu dvacátého století.
Začal skladbou Nezodpovězená otázka od amerického skladatele Charlese Ivese, krátkou skladbou, v níž se do zdánlivě klidného, zemitého smyčcového podkladu vtírají znepokojivé tóny dechů. Koncert pro housle a orchestr od Albana Berga, psaný pod dojmem smrti dcery Almy Mahlerové, byl vrcholem večera. Na souhru nelehká kompozice, využívající dvanáctitónovou stupnici, vyzněla nejen přesně a technicky dokonale, ale i s emocionálním účinkem, na čemž měla výrazný podíl německá houslistka Carolin Widmannová. Člověk nevnímal, že jde v zásadě o racionální konstrukci, ale především hlubokou lyriku a expresi.
Ve druhé polovině pak zazněla Symfonie č. 9 „Velká“ od Franze Schuberta. Přední britský orchestr v ní opět předvedl všechnu svou technickou suverénnost a univerzálnost, ale ta jako by převažovala nad individuálnějším vkladem do díla, prostoupeného spoustou jedinečných melodických nápadů. Silně citový Schubert vyzněl pod von Dohnányiho taktovkou úžasně propracovaně, ale spíše odtažitě, uměřeně. Zážitek z Berga nepřekonal.
