Ladislav Kachtík vedl tehdejší Filmexport a v letech 1960–1968 i karlovarský festival, jejž ob rok střídala Moskva.
Kdo byl největší hvězdou festivalu roku 1960?
Herec Mario Adorf, který se tehdy proslavil hlavní rolí ve filmu Noc, kdy přišel ďábel. Byl to velký výkon a zasloužený úspěch. Měl Vary rád, a dokonce se tam rád vrátil, když později točil na Barrandově film Zlatokopové z Arkansasu.
Kteří z našich herců tam začínali svou kariéru?
Jan Tříska se tam objevil v uniformě se dvěma kamarády, jako začínající herec. Přijal jsem ho v ředitelně festivalu jako ještě málo známého umělce. Z vojny tenkrát, pokud vím, prchli, tajně zmizeli z kasáren bez vycházkových uniforem. Radil jsem jim, aby raději rychle zase zmizeli, pohybovali se tam lidé, pro něž by byli úlovkem sice atraktivním, ale jinak, než si představovali.
A ze zahraničních nováčků?
Italka Giovanna Ralli dostala za roli ve filmu Roberta Rosselliniho zvláštní cenu poroty. Diváky zaujala taky Kitty de Hoyos, objevující se na kolonádě v mexickém národním kroji. Doprovázela ji maminka, což ovšem byla kleptomanka. Příslušníci StB našli v jejích zavazadlech mnoho stříbrných příborů z hotelu. Oceněna byla i Ingrid van Bergen, hvězda filmu Růže pro státního návladního a manželka jeho režiséra Wolfganga Staudteho.
Rok 1962 zkoušel zvýšit atraktivitu Varů. Rostl zájem o účast?
Ještě před zahájením se konal Týden čs. filmu v Paříži, kde byly uvedeny s mimořádným úspěchem filmy Vojtěcha Jasného Touha a Procesí k panence. Francouzská kritika Jasného obdivovala, byl jedním z mladých, kteří tehdy nastupovali na fórum evropského významu, spolu s Karlem Kachyňou a Františkem Vláčilem se stali vůdčí trojicí začínající nové vlny. V následujících letech se přidali o něco mladší Miloš Forman, Jan Němec, Jiří Menzel.
Kdo patřil k zajímavým zahraničním osobnostem ročníku?
Určitě Rita Tushinghamová – úžasná osobnost a má veliká láska, mám od ní hezké osobní dopisy. Ovšem mou největší láskou byla švédská herečka Harriet Anderssonová, která točila s Ingmarem Bergmanem. Z festivalu v Mar del Plata jsme spolu letěli do New Yorku, strávili tam pár dní a já pochopil, že pověstný chlad severských žen jsou jen pomluvy. Nabídky, abych se nevracel domů a odletěl s ní do Švédska, kde budu mít více prostoru pro kariéru i skvělý osobní život, jsem hluboce zvažoval.
Zlepšily se tehdy podmínky našich filmařů?
Stále naráželi na neskutečné překážky. Naši tvůrci měli zdánlivě dost peněz, ale nesměli si například koupit devizy. Jezdili jsme ven jako žebráci, živi jen z kapesného, což byly směšné obnosy přidělené na den. Postoj k potřebám a zájmům exportu našeho umění byl nesmírně omezený, naprosto nechápal realitu. Třeba zahraniční herečky na festivalech několikrát denně měnily róby, naše měly kostýmy půjčené z Barrandova. Těžko jsme mohli pozvat někoho na oběd nebo uspořádat raut, jak je dnes běžné.
Rok 1964 znamenal počátek změny atmosféry v celé společnosti. Jak se projevil ve filmu?
Jako nový předseda festivalového výboru nastoupil výtvarník a diplomat Adolf Hoffmeister. Přijal funkci pod podmínkou, že jedině on sám bude mít rozhodující vliv na to, jaké filmy budou přijaty do soutěže, že bude vybírat, kde bude chtít, a cestovat, kam se pro zájem festivalu rozhodne. A opravdu ho stranické orgány nedokázaly nijak výrazně usměrňovat, skutečně cestoval, kam potřeboval, a sám o všem důležitém rozhodoval. V Paříži jsem ho ještě jako stálý delegát našeho filmu pro západní Evropu seznámil s Jeanem Effelem, s nímž se Hoffmeister později podílel na scénáři kresleného Stvoření světa.
Jaké filmy tenkrát dorazily do Varů?
Skvělé. Především americký titul Ten nejlepší. Hlavní roli hrál Henry Fonda a s přihlédnutím k jeho výkonu dostal film jako první americký u nás zvláštní cenu poroty. Dále byl oceněn Deník komorné a francouzská herečka Jeanne Moreauová trofej převzala osobně. Bylo prostě znát, že cenzura polevuje. Itálii zastupoval Hořký život od Carla Lizzaniho, Velkou Británii režisér Richard Attenborough s dílem Za deštivého odpoledne.
V roce 1966 se ve Varech hrála díla, z nichž některá se stala klasikou. Jak jste je vybírali?
Především bych měl zmínit první náš oscarový film Obchod na korze. V Cannes vůbec neuspěl, ale dostal se do nominace na Oscara, na vyhlášení jsme jeli s oběma režiséry a herečkou Idou Kaminskou. Udělení Oscara jsme slavili na ranči, kam nás pozval americký herec českého původu Francis Lederer a kam přišli Elia Kazan, Paul Newman, Henry Fonda, Billy Wilder, Jack Lemmon, Kim Novaková. Řada z nich se zúčastnila i následujícího karlovarského festivalu. Kromě Jurije Gagarina patřil toho roku mezi hosty Alain Resnais, za Francouze tu byl i Philippe Noiret. Konala se velká zahajovací recepce, všichni jsme se cítili moc významní.
A vaše nejvýraznější vzpomínka na Karlovy Vary 1968?
Vlastně velmi smutná. Byl jsem pod palbou, že Filmexport je špatně politicky zajištěn. Slováci chtěli osamostatnění, kinematografie se rozpadala, poprvé porota neudělila hlavní cenu, i když měli noví organizátoři pocit, že dobyli svět. Vlastně jsem byl rád, že jsem tam figuroval už jen jako obchodní ředitel.
