Geny si v rodinách už dávno našly své pevné místo. Nadává se na ně, když se dítěti něco nepovede, selže nebo svým chováním příliš vybočuje. To se pak v rodokmenu hledají všechny hysterky, agresoři, hlupáci i lenoši. Jenže rodiče by se v první řadě měli podívat sami na sebe. Geny sice hrají v chování člověka významnou roli, ale lze je ovlivnit. Jenže jak?
Zapomeňte na tabulky s jasným návodem. Povaha člověka je v podstatě alchymie, která kouzlí s dědičností, výchovou, ale i dalšími vnějšími vlivy, jako je množství sourozenců nebo vztah s otcem a matkou.
A výsledek je pak ovlivněn i tím, jak na sebe tyto jednotlivé složky působí. Například to, jakým způsobem rodiče reagují na příliš temperamentní dítě, zda jsou neustále vyčerpaní, nevšímaví, k dítěti méně citliví, nebo zda se dokážou s malým zlobivcem popasovat bez problémů. Zkrátka návod na úspěšné dítě vám nikdo nedá, několik rad, které vám výchovu usnadní, ale existuje.
Emoce dědíme, projevy lze mírnit
I když se na geny svádí leccos, temperament rodičů se u dítěte nezapře. To, jakým způsobem člověk prožívá emoce, jestli je to smíšek či věčný pesimista, ale třeba i to, jakým způsobem zvládá stres – to všechno se dědí nejvíc.
„Tyto vlastnosti zůstávají zároveň i relativně stabilní po celý život,“ doplňuje Zdeňka Bajgarová z Katedry pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.
Naštěstí nemusíte mít strach, že by dítě podědilo všechny vaše negativní vlastnosti. Byť se může stát, že se dvěma nadšeným sportovcům narodí potomek, pro kterého bude sport utrpením.
„Lidé si neuvědomují, že když se některé geny zkombinují, tak z nich vyjde úplně něco jiného, než očekávají. Křičet pak na dítě, že je lenoch a nemá být po kom, je pro něj i pro rodiče zbytečná zátěž,“ říká genetička a spoluzakladatelka firmy Genomac Lucie Benešová. Kromě výše zmíněného patří mezi dědičné vlastnosti také cílevědomost, náruživost nebo třeba to, zda je člověk introvert či extrovert.
Do boje
Naštěstí to neznamená, že rodičům nezbývá nic jiného než se smutně koukat na to, jak se jejich potomek uzavírá do sebe nebo naopak vylítne kvůli každé maličkosti. Všechny tyto vlastnosti jsou ovlivnitelné, respektive lze je upravit tak, aby s nimi člověk mohl bez problémů žít.
„Nebudou-li rodiče dítě podporovat, budou-li neustále naznačovat, že není dobrý, vrozená vlastnost se v něm zcela rozvine. Rodiče často nepovažují za důležité dítě chválit, mají na něj nasazenu vysokou laťku, které není schopno dosáhnout. Jenže děti, obzvlášť například introverti, pochvalu potřebují,“ říká Benešová.
Čtěte v magazínu Rodina DNES Více informací o genech a další zajímavosti si můžete přečíst v magazínu Rodina DNES. |
Rodiče si zkrátka musí najít čas, chuť i energii, aby se zděděným „problematickým“ vlastnostem věnovali. „Pokud chci dosáhnout toho, aby dítě některý můj způsob chování po mně nemělo, je nejlepší začít u sebe. Zkusit něco změnit, aby mělo inspiraci a mohlo mě napodobit. Prošlapu mu tím cestičku, po které se může vydat,“ přidává psycholožka Anita Michajluková.
A radí, aby rodiče o emocích s dětmi mluvili a už od útlého věku jim pomáhali s nimi pracovat. „Velkou roli hraje i to, jakým způsobem rodiče reagují na negativní emoce potomka. Obecně platí, že čím je menší, tím více potřebuje rodičovskou pomoc při zvládání svých emočních stavů,“ dodává Bajgarová.
Poznej svou tchyni
Jestliže se dodnes radujete, jak úžasného muže máte po svém boku, pak jděte a poděkujte zejména tchyni. Chování k partnerům je totiž do velké míry ovlivněno zkušenostmi, které člověk získá v rodině. Určitý vliv hraje samozřejmě i to, zda je člověk introvert či extrovert, ale vzory mají často zásadní význam.
„V dospělosti pak hledáme podobného nebo naopak úplně odlišného. Volba partnera podobného rodiči opačného pohlaví – chtěla bych někoho, jako je můj otec – je pro partnerský život méně komplikovaná,“ říká Bajgarová.
Zkušenosti částečně ovlivňují i agresivní chování, rodiče jsou totiž i v tomto ohledu významnými vzory: pokud tedy dítě trestají fyzicky a často na něj křičí, je to pro něj signál, že se bude v zátěžových situacích chovat podobně.
A stejné je to například s výbušností. „I ta se dá zmírnit, jako každý extrém. Nejdřív bych zjistila, v jakých situacích člověk vybuchuje, co ho štve, proč ho to štve, zkrátka v čem je problém. A pak se dá trénovat, jak situaci řešit jinak než vybouchnutím,“ radí psycholožka Anita Michajluková.
Důslednost se vyplácí
Bojíte se vejít do supermarketu, protože váš drobeček je schopen kvůli lízátku ztropit scénu, při které končí v křeči na zemi? Máme špatnou zprávu: nevyroste z toho. Neznamená to sice, že by s sebou v osmnácti plácl na zem a začal hystericky křičet, projev se změní, ale podoba zůstane.
„Pokud bude dítě vychováváno v tom, že když se bude vztekat a zuřit, rodiče povolí, tak to bude dělat pořád, jen to bude mít jinou podobu a změní formu. Například bude rodičům drze odmlouvat a křičet na ně,“ míní Michajluková.
Podle Bajgarové nedůsledná výchova zvyšuje množství problematického chování, a to zejména u chlapců, kteří mají nízkou náchylnost k prožívání. A když už je pak dítě nezvladatelné, rodiče si vzpomenou na geny.
„Často tomu říkají krycím názvem silná osobnost, ale z mé poradenské zkušenosti je to spíš výraz bezradnosti,“ dodává Michajluková.
Jděte na to vědecky
Pokud se vám to celé zdá jako příliš velká alchymie, nevěste hlavu, věda se už dostala tak daleko, že i v tomto případě dokáže pomoci. Existují totiž testy, které zjistí, na co má vaše dítě geny, co by mu mohlo jít, v čem bude spíše bloudit nebo na co byste si při jeho výchově měli dát obzvlášť pozor.
„Zkoumáme například tzv. horolezecký gen, který se váže na sportovní zdatnost. Pokud ho bude mít vaše dítě od matky i otce, tedy obě variace, má velmi dobré předpoklady pro fyzickou výkonnost a zejména její zvyšování. Když člověk tento gen nemá, stává se mu, že denně trénuje, ale nezlepšuje se to,“ vysvětluje Lucie Benešová.
Takové zjištění může ušetřit nejen nervy rodičů, ale i samotného dítěte, které jste dosud nutili chodit do sportovního kroužku, aby se alespoň trochu „potatilo“. Studie prováděná na špičkových horolezcích ukázala, že 55 procent z nich má obě varianty genu, který kóduje protein starající se v těle např. o hospodaření s energií, kyslíkem či minerály. Ale naopak 5 procent z nich nemá ani jeden.
„Je tedy vidět, že i tento ‚handicap‘ lze překonat. Jestli v tom však hraje roli výchova či jiný gen, který to umí kompenzovat, těžko říct,“ dodává Benešová.
Testy mohou také odhalit, zda bude mít vaše dítě vlohy spíše na sprint či vytrvalostní sporty, tedy zda by se lépe cítilo na běžkách či maratonech než skákalo o tyči nebo běhalo stovku. A když zjistíte, že sport pro něj není to pravé, třeba se ukáže, že je nejvyšší čas přihlásit ho na klavír.
„Další gen, který lze najít, je absolutní hudební sluch. Tito lidé, když budou včas k hudbě vedeni, dosáhnou pravděpodobně skvělých výsledků. Zároveň jim jde dobře učení cizích jazyků,“ pokračuje Benešová. Kromě toho, že vám testy poradí, jakým směrem by se vaše dítě mělo vydat, upozorní vás i na možná rizika. Odhalit totiž umějí třeba i zvýšené riziko vzniku závislosti. I na tu totiž existuje gen.
Výchovu ovlivňuje i samo dítě
Psychologie se léta zaměřovala výhradně na výchovu a její vliv na chování dítěte. Pozapomnělo se však na to, že i samotné dítě hraje ve své výchově určitou roli.
„Změna přišla až s výzkumem Thomase a Chessové v šedesátých letech. Po obsáhlých rozhovorech s rodiči dospěli k tomu, že existují různé typy dětského temperamentu. Nyní již víme, že každé dítě zpětně ovlivňuje výchovu svých rodičů a že výchova by měla být přizpůsobena,“ uvádí Bajgarová.
Velký vliv má i samotné prostředí, do něhož se dítě narodí, a které je v každé rodině jiné. „Také je důležité, kolikátý se potomek narodí. Z prvních třiadvaceti astronautů, kteří byli posláni do vesmíru, bylo jednadvacet prvorozených nebo jedináčků,“ pokračuje Bajgarová.
Prvorozené děti totiž bývají svědomitější a spolehlivější, celý život musí bojovat s tím, aby nepřišly o „svoje“ první místo, a také se často projevují jako vůdci. Vliv na povahu člověka má i to, jak se rodiče k jednotlivým dětem chovají, jaké vztahy s nimi mají.
„Nesmíme zapomínat také na to, že stejné prostředí působí na dvě různé děti rozličně. Tak například ti, kteří mají vyšší náchylnost k prožívání negativních emocí, mají zároveň větší tendenci věnovat pozornost a pamatovat si negativní události, takže můžeme očekávat, že na jejich osud budou mít větší vliv,“ doplňuje ještě Bajgarová.
Prvorozený vůdce
Na povahu člověka má vliv i to, kolik má sourozenců a v jakém pořadí se narodili. Prvorození totiž bývají zodpovědní a spolehliví, protože často dostávali na starosti své mladší sourozence. Zároveň bývají nejvíce stresovaní, nevyrovnaní, protože do nich rodiče vkládají své ambice největší měrou.
Druhorození jsou přístupnější ke spolupráci, protože se museli od začátku svého života dělit, mají hodně kamarádů a bývají skvělí vyjednávači, diplomaté. Nejmladší bývají společenští, projevují se bezstarostně a bývají velmi oblíbení. Nemají však příliš velkou výdrž a mají problém dotahovat věci do konce.
