RECENZE: Ed Sheeran zbořil halu jednou kytarou a dvěma mikrofony

Frenetický aplaus a jekot, jako by dorazili minimálně Beatles, přivítal v pražské sportovní hale aktuální britskou senzaci, zpěváka Eda Sheerana. Přestože hrál bez jakéhokoliv doprovodného hudebníka a „jenom“ písničky o lásce, hala vibrovala skákáním a skandováním nadšených fanoušků.

Na to, že měl Ed Sheeran na svůj první pražský koncert vyprodáno a hrál na obří scéně Tipsport arény, si vystačil opravdu s málem. Na pódiu měl všeho všudy čtyři odposlechy, řadu sekvencérů, efektů a dalších „krabiček“, dva mikrofony a kolem krku malou akustickou kytaru.

Ed Sheeran

95 %

12.2. 2015, Tipsport Arena, Praha

Hned při úvodní skladbě I’m A Mess ukázal, že i to málo stačí, aby na pódiu stvořil celistvý koncertní dojem a pocit, že takhle zní aktuální, neošizený, předem nenaprogramovaný pop. A že dělat písničky o lásce, stejně jako halové koncerty, nemusí znamenat nutně podléhat produkčním i formálním klišé.

Hodně mu v tom samozřejmě pomáhalo i nadšené publikum, které reagovalo na každé gesto a možnost zopakovat stadionovou vyřvávačku i jemnou melodii. „Řada z vás mne nejspíš vidí poprvé, tak vám povím, jak to chodí. Jestli znáte slova, zpívejte. Když ne, tak si nějaká vymyslete,“ hecoval ještě Sheeran. A publikum poslouchalo. 

Technicky přitom koncert úplně dokonalý nebyl. U silného singlu Don’t, v němž se Sheeran vyzpívává z toho, jak svou přítelkyni nachytal s jiným hudebníkem v hotelovém pokoji, vypadával ve slokách z rytmu. Jindy mu zase ujel hlas. Ale celkovému dojmu takové „lidské“ momenty vůbec neškodily. Právě to, že na pódiu je jen jeden člověk, který střídá skvělý zpěv se soulovou duší a sugestivní rap, plus trocha techniky, je totiž v dokonalém kontrastu s šarádami, které dnes v halách předvádějí playbackové popové zpěvačky i rockoví harcovníci. 

Sheeran v písničkách skvěle střídal polohy a pracoval s dynamikou. Při tiché Photograph mu sál visel na rtech a do tmy zářily displeje mobilů houpajících se nad hlavami. O pár okamžiků později, v refrénu Bloodstream, lidi mávali rukama nad hlavou jako na hiphopovém koncertě a sonické finále trhalo uši svou intenzitou. Na pódiu byl přitom pořád jenom ten jeden zrzavý kluk s kytarou, který před pár lety přespával v oblouku před Buckinghamským palácem a neměl ani na vlak domů. A u nějž lze jen s obtížemi tvrdit, že na něj ječící puberťačky houfně přišly kvůli jeho vzhledu. 

Jeden z dojemných momentů koncertu přišel hned vzápětí, když čtvrtina haly pod pódiem Sheerana překvapila popěvkem Happy Birthday To You. Zpěvák jen zmateně zkontroloval hodinky, mrknul na fanynky a pobaveně vydechl: „Mám ještě pět dní. Ale dobře, předstírejme, že je to dneska.“

Byl to zkrátka koncert, kde fungovalo vše, co mělo - muzikantsví, kontakt s publikem, silné písničky i jejich netradiční podání. Dojem odpovídal tomu, že Ed Sheeran - ačkoliv v neděli neproměnil ani jednu ze svých nominací na Grammy - přijel v době, kdy jsou jeho hudba a písničky aktuální a on sám je ve vrcholné autorské i interpretační formě. Jistě není zdaleka jediný, kdo využívá techniky sekvencerů k tomu, aby pomocí pár krabiček kolem sebe zvukově vystavil a nahradil celou kapelu. Jeho kouzlo tkví v tom, že se nenechává technikou ošálit a unést do zbytečného experimentování. Předvádí stále, zejména a z podstaty chytlavé písničky. Tím je výjimečný, jakkoliv občas balancuje na tenké hranici romantického kýče. 

Jak ukázaly nejen ty největší hity večera jako roztančená Thinking Out Loud, hobití I See Fire či závěrečná halekačka Sing s refrénem rozměru fotbalového chorálu, i v dnešní době lze v něčem tak vytěženém a předvídatelném, jako je populární hudba, přijít s neotřelým nápadem a oslnit.