Nikdo z nás nevěděl, co ho čeká! Pomalu jsme začali vyhledávat odkazy a stránky a poodkrývat tajemství, co skrývá běžecký závode Vltava run. Jenže už nešlo couvnout. Videa a trať nás tak nadchla, že už jsme během týdne měli za sebou dvanáctičlenný tým kolegů a přátel, kteří netrpělivě přešlapovali na políčkách kalendáře, kdy už vyrazíme.
A pak přišel ten den. Měli jsme týmovou schůzku, kterou zachvátila panika. Panebože, co to je za časy? Valná většina z nás jsme pouze běžci pro zábavu. Sem tam nějaká štafeta či půlmaraton, ale téměř nikdo z nás se nechlubil atletickou historií. Začali jsme běhat pár let dozadu a zjistili jsme, že nás to celkem baví. A najednou nám došlo, že tohle není jako večerní výběh okolo Folimanky. Rozešli jsme se v neklidné náladě a v každé hlavičce visel otazník, který stále připomínal otázku: Mám na to?
Závod se blížil a všechny obavy se rozpustili jako ranní mlha a v našich myšlenkách vysvitlo jarní slunce plné svěžesti a čerstvosti. Všichni jsme odjížděli s dohodou, že na časech vlastně tolik nezáleží. Naplnili jsme dva multivany taškami a řízky a vyrazili směr Šumava. Připomnělo mi to K. J. Erbena: „Dva multiny cestu si razí, každý po šesti běžcích veze….“
Šest ráno. Kvilda. Nelibá píseň střešního okna, na které dopadá nepřestávající déšť, se od večera nezměnila. Není čas na to myslet. Jdeme na start a téměř obdivuji prvního běžce Ondru, který si s úsměvem zapíná mikinu a chystá se na start. Teď vím, že už je pozdě cokoliv měnit, už jen musím běžet…na záchod. Jsem nervózní a zároveň nedočkavá. Když vyjíždíme, je cítit, že každý by už rád běžet. Hlavně už nesedět v autě a nečekat.
První úsek trati, první běžec a už víme, že je něco špatně…Kolena začali zlobit. Ale věříme, že se to zlepší. Všichni se do auta vrací mokří, od bahna, ale s nevysvětlitelným úsměvem. Co se za ním skrývá? Najednou je to tu, moje část, vybíhám a přede mnou je skoro 16 km. Běží se nádherně. Jen já, Vltava, krásná asfatka a příroda. Ne, počkat…. právě se okolo mě prohnal běžec z jiného týmu. Vždyť ani nevypadal, že vykonává nějakou námahu. To já už jsem na osmém kilometru rudá a posílám fotku do auta pro pobavení a ujištění mého týmu, že stále ještě žiju. Žiju a ještě k tomu stále běžím. A najednou se mi na tváři objevil ten nevysvětlitelný úsměv. Podívala jsem se na hodinky, na můj tým, který stojí na předávce. A došlo mi to. Bože, mám to za sebou a za čas, v který jsem ani nesnila. A bylo to super!
Nabíráme našeho posledního běžce a jedeme si odpočinout. Chvilku ležíme mlčky a přemýšlíme, co nás ještě čeká. Jsme schopni ještě dvakrát zopakovat to samé? Ale moc času není a tak se balíme a vypouštíme přímo z auta opět Ondru, naše číslo jedna. A jedem čekat do Krumlova. A čekáme dlouho. Začínáme být nervózní. Všichni víme, že Ondru kolena nepřestali bolet. Vyhlížíme a netrpělivě čekáme. Čas je nám v tu chvíli úplně jedno. A najednou vidíme Ondru, jak dokulhává k nám. Ve snaze přiblížit se běhu se mu křiví obličej v bolesti. To už víme, že jsme asi přišli o jednoho běžce.
A pak to šlo rychle. Předávky, noc, bahno, světélkující běžci a déšť. Pár minut spánku, jedna sprcha, dvě hodiny poležení si a znova se zabalit a vyrazit na cestu s myšlenkou, jak se asi druhému týmu běží ve tři ráno. Ondřej se rozhodl, že tým neopustí, nenechá nás ve štychu a poběží, seč mu kolena budou stačit. A slovo dodržel. Celý tým mu fandíme na předávce a právě jsme pochopili, co znamená týmový duch a co člověk dokáže. A my vyrážíme na naše poslední úseky. Poslední, ale rozhodně ne nejlehčí. A naše časy se nehorší. Jako kdyby celé tělo na dobu běhu zapomnělo, co už má za sebou a chtělo běžet dál. A taky běželo. A nám už jen zbývalo dojet do Prahy, počkat na druhý tým a společně proběhnout cílem.
Uteklo to rychle. A teď, s odstupem pár dnů, my v hlavě zůstalo už jen pár věci: Radost, nadšení, nová energie a tolik zážitků a pocitů, které se za dva dny nedají nastřádat snad nikde jinde. Jsem ráda, že počasí bylo takové, jaké bylo. Díky němu jsme totiž intenzivněji cítili sounáležitost s ostatními týmy. Vždy, když jsme viděli další mokré parťáky, fandili jsme jim, jako kdyby byli naši. A oni nám. Vlhký opar, který se vznášel krajinou téměř celý víkend, dodal celé trase kouzlo a dal nám sílu běžet ještě rychleji. A naše auta? Dva krásní multivanní kamarádi, kteří s námi zdolali celou trasu a bez kterých by to snad ani nešlo, prošli zkouškou života. A uspěli na výbornou!
Vltava run nebyl jen závod. Byl to především zážitek z nádherných míst, radost z výhry nad sebou samým a z uběhnutých kilometrů. A především to byl závod, díky kterému jsme znovuobjevili lásku k běhu a jeho smysl!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
