RECENZE: Hřebejkovy Líbánky nejdřív nadchnou, na konci však zradí

Z Líbánek se rodí úvaha o rozvodu. Nikoli postav filmu, nýbrž tvůrců. Protože návrat režiséra Jana Hřebejka k vrcholu táhnou zpět dolů krkolomné schválnosti scénáře Petra Jarchovského.

Souručenství stálého tandemu začíná připomínat manželství živené už jen zvykem a strachem, že nový partner by se těžko našel. Novinka Líbánky, která 22. srpna vejde do kin ozdobená cenou karlovarské soutěže za režii, připomíná jejich minulý společný film Nevinnost zejména stavbou: nejprve napětí, tíseň, otazník, pak úkrok stranou a dlouhý vysvětlující monolog. Ale zklamání na konci Líbánek je o to větší, že padají z vyšších pater vzkříšené filmařiny.

Královna Aňa

Po pravdě celý půdorys premiérového snímku odkazuje k severské klasice, Rodinné oslavě od Thomase Vinterberga. Fasáda pospolité slavnosti se postupně drolí, až uhodí blesk: u Vinterberga syn, který otce slavícího šedesátiny obviní, že své děti znásilňoval. Podobně v Líbánkách pronikne na svatební veselici zneklidňující host s výbušným sdělením z minulosti.

Líbánky

55 %

ČR, 98 min.

režie J. Hřebejk,

hrají A. Geislerová, S. Majer

Kinobox: 60 %

IMDb: 6.3

Podobnost by nevadila, ostatně z výchozí situace se dá rozehrát psychothriller na více způsobů, a dokud tajemství v Líbánkách  zůstává nevysloveno, je i Hřebejk na koni.

Místy člověk až tají dech, jak se bojí uvěřit, že se režisér znovu našel. Svatební kolona svítí v nazlátle měkkém světle, s nímž se kamera Martina Štrby vyloženě mazlí, drobné zmatky, domácké hemžení a povinné rituály vytvářejí přesný kolorit, jakoby bezděčně pozorovaný. Aňa Geislerová coby nevěsta, uvolněná a rozzářená, je královnou dne i plátna.

Vstup vetřelce si sice trochu pomůže náhodou, ale jako ukázkový příklad společenské infiltrace má svůj půvab a hlavně nejednoznačnost záměru i cíle, jež nevtíravě, podprahově, leč vytrvale znepokojuje. I detailem včetně cizincova dárku v igelitové tašce mezi nazdobenými krabicemi s bílými stuhami.

Marná modlitba

Navenek se slaví svatba jako každá jiná, s kouzelnými momentkami do alba, s dokonale tupým veršovaným blahopřáním, s tetičkami a dětičkami. Model rodinného stolu Hřebejk vždy uměl využít a tady si s ním pohrává ve velkém i díky samozřejmě působícímu střihu. Pouze když promluví muži, přinesou závan divadelní umělosti i literární meditace, kterou naštěstí ženské postavy shazují.

Zato dění beze slov, fotbal, kapela, zdánlivě nevinné dětské hry bez kontroly stupňují napětí ryze filmovými prostředky. Hádání, kdo a proč je vlastně ohrožen - ženich, nevěsta, děti, či někdo z příbuzných - má ten správný náboj žánru, byť modelového.

Trhliny v navenek hladké fasádě se prohlubují s příchodem noci, klíčové postavy zahustí dusno výměnou ložnic a blažený divák se jen tiše modlí: Bože, prosím, dej, ať to tak vydrží, jen ať to nezkazí, ať vysvětlení není banální.

Bohužel je. Úplně mimoběžné, pseudoumělecky umělé, podléhající pokušení svézt se na módní festivalové vlně, opět relativizující pravdu, vinu a trest na podnosu doslovné morality. A definitivně Líbánky zabije doslovnost, když divadelně zarecitované odhalení ještě jednou pro jistotu zopakují názorně obrazem. Nadšení se zřítí, až to zaduní, a člověk se cítí zrazen. Kázáním, které režiséra zahnalo zpátky do kouta.

6. června 2013