Naposledy jsme spolu telefonovali po prezidentské volbě, ve které jste se postavil za Karla Schwarzenberga. Zrovna jste tehdy dospal povolební večírek v pražské Lucerně. Byl jste hodně rozčarovaný…
To byl. Došlo mi, že patnáct, možná dvacet let musíme prožívat pod takovýmato dvěma, mluvím o Klausovi a Zemanovi. Dalších pět let se tu bude blbě dýchat. To mi snad byl opravdu milejší Antonín Novotný. To byl prezident, za jehož éry byla zlatá šedesátá léta, podpora kultury, vznikaly ty nejkrásnější filmy. A sám sobě si snížil plat, protože se mu zdál vysoký. To byl prostě Antonín Novotný, mariášník. Dneska - to ne. Co nevynáší prachy, nezajímá.
A stihl vás už Miloš Zeman jako prezident něčím naštvat?
Zrovna dneska (v pátek 15. března při projevu na sjezdu ČSSD v Ostravě - pozn. red.) se Zeman projevil. Musí vystupovat nadstranicky, ale jako občan Miloš Zeman by byl rád, kdyby zvítězila ČSSD. To je přece taková zhovadilost! Jak to jako nadstranický prezident může říct?! Hned jsem to vypnul, na to se nedalo dívat! Tato země bude mít, co si zaslouží a co chtěla.
Jak se vám teď daří pracovně? Kde vás diváci mohou vidět?
Daří se mi, jsem za to rád. Hraju v divadle Minor ve hře Klapzubova jedenáctka. To je opravdu excelentní představení, řekl bych, dělali to bratři Formani. A dále tamtéž hraju v monodramatu o stárnoucím profesorovi s názvem Válka profesora Klamma. Je to o kantorovi, který je takříkajíc ze staré školy. Negativně ohodnotí žáka, který neumí, a ten kluk se oběsí. Přičemž se proti němu obrátí studenti, že on za to může. Deptají ho, jeho to hodně ničí. Opije se před nimi například, situace postupně graduje. A končí to tím, že přijde jako zlomený chlap, ale dívá se svým svěřencům do očí a říká, že jejich mrtvý spolužák prostě na nejlepší ohodnocení neměl. Odejde za dveře a zastřelí se. Je to docela složitý text, jsem sám na jevišti, naučit se hodinu mluvit, to byl záběr.
Máte vůbec stálé angažmá?
To má souvislost s Ypsilonskou. Dostal jsem tam dvě pěkné příležitosti, pro mě je čest dělat v tak slavném divadle. No a Honza Schmid mi nabídl, abych tam byl v angažmá, takže já, který v životě nebyl zaměstnaný, mám teď roční smlouvu. Účinkuju tam ve hře Škaredá středa aneb Teta z Halifaxu, kterou aktuálně zkoušíme. Je to o rodině emigrantů, kteří doma zanechali vilu. Do ní se nastěhoval politický bafuňář. Rodina se po revoluci vrací z Kanady a rozvíjí se kolem toho děj. Bafuňáře hraje Jirka Lábus, navrátivšího se emigranta já. Fakt pěkné. Honza Schmid vyrůstal za války v Jizerských horách a i podle jedné tamní zajímavé figury napsal další hru. Toho mudrce hraju já, hra se jmenuje Muž na větvi aneb Slavnost na horách.
Oldřich NavrátilNarodil se 21. října 1952 v Třebíči, vystudoval JAMU v Brně. V letech 1976 až 1978 hrál v Divadle Husa na provázku, poté rok v pražském experimentálním souboru Dílna 24. Pak byl na volné noze, pracoval pro televizi a film, hostoval třeba v divadlech Ta Fantastika, Činoherní klub, Minor, Prozatímní osvobozené divadlo F. R. Čecha. Teď má roční angažmá ve Studiu Ypsilon. Před kamerou se objevil například ve filmu Jak svět přichází o básníky (Emil Nádeníček) nebo v seriálu Bylo nás pět (otec Bajza). Je podruhé ženatý, má dceru Terezu. |
Účinkujete v samých zajímavých věcech. A co film?
Teď zrovna nic netočím, ale chystám se na film o Masarykovi, budu hrát jeho lékaře. A od září bude pokračovat seriál Znamení koně Milana Cieslara dalšími šestnácti díly, to mám před sebou. A chystá se obrovský seriál, kam jsem dělal casting, uvidí se, zda si mě vyberou, ale to bych chtěl dělat moc.
Zkuste o tom říct něco víc…
Jde o krásně napsaný seriál České televize, má to přes 70 dílů ve třech etapách. Děj začíná v Rakousku - Uhersku, konec je za 2. světové války, točit bude mladý režisér Biser Arichtev. Je to brilantně napsaná věc, vlastně rodinná sága. Otec, zakladatel rodu, staromilec, který je továrník, má dva syny. Jeden je trochu vychcánek, druhý je čestnější. Ovšem otec rodu je skála, vzor morálky, pevný v zásadách a nekompromisní. A právě na roli zakladatele rodu jsem dělal casting. Přiznám se, že jsem hodně dlouho nic tak pěkného nečetl.
Jaký vy vlastně máte vztah k Rakousku-Uhersku?
Já? Veskrze pozitivní. V Rakousku-Uhersku jsem vyrostl, všude to říkám. Když si vzpomenu na svoje dětství v Třebíči v Hasskově ulici, to bylo takové staré mocnářství, jako když vyšije. Stačil pohled na mé předky, na prostředí, které bylo u nás doma. Kdysi, to už ani není pravda, jsem chodil s herečkou Dášou Bláhovou. Přivezl jsem si ji domů a ona zůstala hledět a říká: "Proč sem nepozveš fotografa?" Protože tam byl ten můj holohlavý děda se zlatými brejličkami, Tonynka, to byla hospodyně, která u nás pracovala, přísná stará panna, všichni samozřejmě narození a vychováni v devatenáctém století.
Co chata za Třebíčí? Už jste odzimoval?
No jasně. Tedy ne já, ale moje žena, která se těchto prací nebojí. Byla tam se synem z prvního manželství týden v těch mrazech, pěkně topili. Takže když jsme tam nyní dorazili, uvnitř bylo šest stupňů nad nulou. Víte, my jsme dnes spěchali z Prahy a měli jsme hodinu fóra, tak jsem řekl: musíme tam zajet, aspoň se tam nadechnout.
Jste manuálně zručný?
Já jsem manuálně velmi nezručný. Jsem zručný na hrubou práci, jako je katrování písku, míchání betonu, to můžu.
Zajdete v Třebíči se starými kamarády na pivo?
Jasně. Mám tu sestru, za kterou se vždycky stavujeme, občas zajdu do Hudebního klubu B, občas do hospůdky v Kočičině. Teď mi někdo říkal, že umřel jeden z přátel z mládí, starý jako já. Už to kolem mě taky střílí. Jsem ve formě, hlídám si zdraví, ale to se může tak rychle změnit, že v pondělí může být všechno jinak.
Jak si hlídáte zdraví?
Chodím pravidelně na preventivní prohlídky, nic nepodceňuju, protože můj otec i matka tohle podcenili a taky oba skončili s rakovinou. Já zatím dobrý. Doktor, bezvadný kamarád, koukal nedávno do mých papírů a říká: "Ty seš v rychtyku, jako kdyby ti bylo pětadvacet." Říkám: "To rád slyším, ale spolíhat na to nebudem."
Moc hezky mluvíte o své ženě...
To ano. Protože se o ni můžu opřít. Prvotní zamilovanost se rozplyne a pak se ukáže, jak se věci mají. Ona je strašně dobrý člověk.
Máte dceru Terezu, co vlastně dělá?
Terezku mám z prvního manželství. Odmalička jsem dbal na to, aby všechno měla. Proto jsem třeba přestál hrát u Františka Ringo Čecha v jeho divadelní společnosti, stejně jako v divadle Ta Fantastika, se kterým jsem obletěl zeměkouli několikrát. Ale říkal jsem si, že se na to musím vykašlat, abych mohl být víc s ní. Vždyť ani neuvidím, jak holka roste. Chodili jsme si hrát na Petřín, pak jsem ji ze Smíchova vozil každý den do školy až pod Homolku, protože dole na Smíchově je sajrajt. Pak jsem ji dal do jazykovky, takže dnes umí anglicky jak česky.
Co studovala?
Na Karlově univerzitě mezinárodní vztahy a teritoriální studia. Zní to dobře, ale podle mého je to takový prd obor. Protože co pak dál s ním. Sama si po bakalářce podala přihlášku na vysokou ekonomickou školu. Od září je inženýrka, teď dělá v pojišťovně a je spokojená.
Do Třebíče se evidentně vracíte rád.
Strašně rád. Prožil jsem tu dětství, které si neidealizuju, prostě bylo krásné. Nebyli jsme žádní pracháči, ale bylo to tak pěkné. Mám takových krásných vzpomínek. Často se mi vybaví třeba prasečí plácek, který už dnes není. Ano, dost se to tu od té doby změnilo, ale pořád je Třebíč překrásné město oproti třeba těm v severních Čechách.
Zavzpomínejte na prasečí plácek a na dětství...
Prasečí plácek byl tam, jak je teď průtah. Byl tam kopec, velká hasičská zbrojnice, domky, dole kovárna, kde ještě pamatuju, jak kovali koně. Měli jsme za barákem zahradu, pak byl ještě jeden dům, staré opevnění a za ním pivovar. Tam vždycky sířili sudy, no hrozný smrad. Přišli jsme ze školy, odhodili aktovku, teď jsme otevřeli dveře a říkali si: "O jé, síří sudy." I z toho kování koní byl smrad. A na plácku býval kolotoč s cirkusem.
Vybavíte si nějakou echt klukovinu, kterou jste v dětství provedl?
Nebyl jsem moc grázl. Ale pamatuju si, že jsme v sedmé třídě s kamarády u nás v Hasskově ulici trošku, jak se dnes říká, šikanovali jednoho kluka. To byla asi největší lumpárna. Jenže to jsme udělali pouze jedinkrát. Kluk hrozně brečel, řekl to panu učiteli Hutařovi a ten přišel a povídá: "Postavte se tady do řady." A bim! Každý jsme dostali takovou jednu po čuni, že už nás to v životě nenapadlo, někomu něco provádět. A bylo vyřešeno. Pan učitel Hutař byl celý život sportovec, brankář tady za Spartak a v ruce měl sílu.
Jak vás tak poslouchám, máte se teď opravdu dobře.
Mám, protože mám zatím štěstí a hned to tady taky musím zaklepat. Pokud totiž máte štěstí, máte pak taky kolem sebe dobré lidi, i zdraví funguje a to ostatní už postupně přichází samo.
