Paimpol je místo, které rozhodně nesužuje masová turistika. Panuje tu božský klid a většina místních památek vyzařuje nehybný majestát, nedaleké opatství Beauport nevyjímaje.
Před příjezdem do města je dobré číst místo průvodců román, na který se většina turistických informací odvolává a o němž tvrdí, že zajistil jménu města nesmrtelnost. To se týká nejspíš jen Bretonců samotných, protože sehnat níže zmíněnou knihu v knihovně mi dalo docela práci.
Město lovců tresek
Lenivě nostalgickou atmosféru městečka, kde býval před sto lety nadbytek žen a to i v době, kdy byli muži doma, popisuje v románu Rybář islandský spisovatel Pierre Loti.
Na konci 19. století a v první třetině 20. století se místní obyvatelé živili lovem tresek. Tyto ryby ovšem při pobřeží Goëlo nežijí, za jejich lovem se muselo jezdit až k Islandu. Rybáři se vydávali na moře již koncem února a vraceli se v srpnu. V islandských vodách trávili celých šest měsíců. Domů se ale vraceli jen někteří, mnozí útrapy na moři nepřežili nebo se lodě i s posádkou potopily. Po výlovu rybáři tresky kuchali, solili a skladovali na lodi.
Tip na dovolenouHledáte inspiraci? Vybírejte z bohaté nabídky zájezdů na dovolená.iDNES.cz |
Originální historii rybolovu a velkého moře si nenechte ujít v místním muzeu. Výstava mě přiměla i k zamyšlení nad úrovní blahobytu, jíž Evropa za sto let dosáhla. Jsou tu samozřejmě krásné mosazné navigační přístroje s doplňky z leštěného dřeva, ale i konopné provazy tlusté jako moje zápěstí nebo dehtované nepromokavé obleky, z dnešního pohledu se zaručeně karcinogenními účinky. A spousta fotek mužů a lodí.
Zajímavostí je, že muzeum sídlí v budově, pro niž se česky dost špatně hledá označení: v plachtárně, tedy výrobně plachet. Ke koloritu muzea přispívá i skutečnost, že dům, vystavěný kolem roku 1880, byl původně určený k sušení tresek.
Z expozice v muzeu trochu mrazí, i když uspořádání je moderní.
Rybářství mají místní stále v krvi.
Do přístavu a do města
Paimpol je maličký a centrum tvoří vlastně jen pár ulic. Místní historické monumenty bychom spočítali na prstech, celé městečko ale vyzařuje kouzelnou atmosféru. Domy jsou krásné, solidní a je na nich vidět, že hned vedle začíná část Bretaně, které se přezdívá Pobřeží růžové žuly. Stavební kámen má oranžovo-růžovou barvu.
Do hlavního náměstí Martay vyčnívá rohový dům s arkýřem či spíše věžičkou. Pochází ze 16. století a patří k nejstarším budovám Paimpolu. Tady bydlel zmíněný islandský spisovatel Loti a sem také ubytoval svou hlavní hrdinku, trpící slečnu Gaud. Jeho sociální román musel mít samozřejmě i milostnou linku.
Titulem skutečně nejstaršího obytného domu se pyšní Maison Jézéquel, postavený ještě o sto let dříve. Má červeně natřenou fasádu, respektive její dřevěné sloupky. Tady fungoval, jak jinak, nejdůležitější obchod s rybářským materiálem. Hledejte ho v ulici 8 patriotů (rue des Huit Patriotes).
Nejstarší dům v Paimpolu - Mason Jézéquel.
Brassens v češtiněDo češtiny Brassense překládá Jiří Dědeček, s jeho písněmi vydal i EP Špatná pověst (1989) a CD Žalozpěv pro lehký holky (1998). |
A konečně tady mají i dům, kde pobývala celebrita v současném smyslu slova. Slavný francouzský písničkář Georges Brassens sem pravidelně jezdil, měl tu svůj dům a dnes je po něm pojmenována celá ulice.
U moře mi obvykle dost dlouho trvá, než se nabažím atmosféry přístavu. Tady je to jiné než u Středozemního moře, ale o nic méně strhující. Paimpol má jeden z největších přílivů a odlivů. V dobře kryté zátoce byly v průběhu 19. století vybudovány dvě nádrže. V jedné z nich dnes kotví výletní jachty. Cvakání jejich stožárů mám stejně ráda jako třeba zpěv cikád na jihu.
Bretaň je zemí palačinek.
V odpoledním slunci žulové domy dostávají narůžovělou barvu.
Nedaleký klášter nepřežil revoluční řádění
Asi dvacet kilometrů od Paimpolu leží trosky dříve rozsáhlého kláštera. Bretaň má takových nádherných církevních památek spoustu, jejich architektura i osudy jsou ale často podobné.
Klášter Beauport založili Premonstráti již v roce 1202 a po šest století zde hospodařili a zušlechťovali ho. Vytvořili zahrady proslulé růžemi, ale také pěstovali fíky a nejrůznější zeleninu. V některých průvodcích se poměrně suše píše, že skončili svou činnost v roce 1790. To je ale poněkud brutální eufemismus pro řádění revolučních hord, které mnichy vyhnaly.
Klášter Beauport. Z mnoha částí kláštera udělala Velká francouzská revoluce jen rozvaliny.
Ačkoli to naše průvodkyně výslovně neřekla a já jsem se styděla přímo zeptat, domnívám se, že kvádry kvalitního opracovaného kamene byly později recyklovány při budování domů ve městě, což je stavební technika běžná všude na světě. O dvě století později převzal trosky do své péče místní spolek pro údržbu památek.
Procházka pod zbytky monumentálních oblouků mě nostalgicky okouzlila. Památky, které již neplní svou původní funkci, jsou pro mě jaksi mrtvé. Ale místo, kde klášter stojí, je bez přehánění překrásné. Od komplexu budov se táhne travnatá planinka k moři a pak už se do širé dáli modrá nádherný obzor.
Může se hoditPříliv a odlliv Místní lidé chodí při odlivu na mořská zvířata, většinou korýše, podobně jako my na houby. Pro turisty jsou vydávána různá ponaučení týkající se používání vhodných nástrojů, respektování životního prostředí živočichů, zacházení s úlovky včetně sledování přílivu. Autorka bohužel osobně nevyzkoušela. Gastronomie Užitečné weby Ještě můžete vidět |
