A tak se zhruba v době, kdy měli na pódium vystoupit jedni z nejočekávanějších, irští The Cranberries, nebe se neproniknutelně zatáhlo, spustil se hustý déšť a oblohu křižoval blesk za bleskem. Důsledkem samozřejmě byl pozastavený program, který nakonec ale díky dobré přípravě organizátorů dostal skluz jen necelou hodinu.
Jediným podstatným důsledkem bouřky pro program bylo zrušení bloku Brendana Perryho, kterému natekla voda na pódium a vzhledem k velmi pokročilé hodině a umělcovu brzkému rannímu přesunu na další štaci bylo jeho vystoupení zrušeno. Respektive přesunuto na "někdy příště", neboť Perry pořadatelům slíbil náhradu na některém z dalších ročníků.
Divoce to vypadalo i s divadelní scénou, jejíž šapitó bylo situováno do "dolíku", ve kterém se držela voda. V neděli brzo ráno nicméně byl problém vyřešen a byť se patrně nebude hrát na původním místě, program by neměl doznat zásadních změn.
Na lince Argentina - Balkán
Ještě v době, kdy byla bouřka v nedohlednu, se nicméně vystřídala na pódiích řada interpretů, z nichž mnozí k horkému počasí stylem své hudby dokonale sedli. Například hodně rozjetá "multikulti" parta Alejandro Toledo & The Magic Tombolinos, jejíž argentinský frontman semlel ve své hudbě snad všechny etno-styly, které mají nakažlivou taneční energii, v čele s balkánskými romskými odvazy. Není divu, když bral hodiny u slavné rumunské dechovky Fanfare Ciocarlia.
Čechomor je záruka každého festivalu. Dvojsečnost takového tvrzení ovšem spočívá v tom, že na jedné straně vždy přilákají velké množství posluchačů, na straně druhé je oblaží de facto - tedy jen s malými obměnami - stejným programem jako před rokem, dvěma, třemi. Jejich fanouškům to asi stačí, ale muzikantům s tvůrčím potenciálem by rozhodně nemělo.
Nejen červené ukulele
Už v minulých dílech těchto ostravských reflexí bylo řečeno, že jeden z nejpozitivnějších rysů festivalu je zvaní umělců z celého světa, o nichž posluchač-nespecialista neměl tušení. Zatím největším překvapením letošní nabídky byla grónská Inuitka (prý "nekorektním" termínem řečeno Eskymačka) Nive Nielsen. Při předběžném studování programu člověku asi utkvělo jen to, že tato mladinká dívka hraje na červené ukulele, nic víc.
Už nebylo předem řečeno, že album jí produkoval John Parish, takto dlouholetý parťák PJ Harvey, a hrají na něm lidé například z okruhu Toma Waitse. Ale nevadí, o to byl její blok milejším překvapením.
Hudba Nive Nielsen by se zkratkou dala označit třeba jako písničky, vzešlé z jam sessionu Ry Coodera s Kurtem Weillem za doprovodu Giant Sand (s nimiž ostatně Parish též spolupracoval), zazpívané - ano, jsme přece na severu - hlasem střihu Björk. Symbióza je to možná na první pohled divoká, ale v projevu Nive Nielsen působí naprosto logicky a přirozeně.
Hodně hysterie leckoho zabije
Že vždycky není "všecko zlato, co se třpytí" potvrdila mladá kapela ze Zimbabwe Mokoomba, které patřil podvečerní čas na hlavním pódiu pod hradem - její afrobeat s tanečky trochu jak z Ein Kessel Buntes se zdál být vydesinfikován pro potřeby evropského publika. Nebo spíš pro představu afrických muzikantů o tom, co Evropané chtějí slyšet. Je třeba přiznat, že roztancovali početný dav, ale ten, kdo někdy slyšel i jiné umělce z tohoto regionu, se asi nezbavil pocitu přehnané etrádnosti.
Opravdovou estrádu - ovšem parodickou a místy neskonale vtipnou - nabízel na pódiu Barvy sklepácký orchestr MTO Universal s hvězdami Tomášem Hanákem, Lenkou Vychodilovou či Františkem Skálou (u bicích i mikrofonu). Nehorázné verze nejrůznějších pokleslostí české a slovenské popmusic rozesmály, ale i rozezpívaly diváky v tom největším dusnu před blížící se bouřkou.
Asi pro leckoho bylo zlomovým okamžikem rozhodnutí jet na Colours oznámení jména jednoho z největších jmen programu, obnovených irských The Cranberries. Meteorologické okolnosti jejich vystoupení byly popsány výše a je fakt, že druhdy velmi populární kapela své promoklé fanoušky odměnila přesně takovým setem, jaký byl očekáván. Tedy prakticky přehráním svých "greatest hits".
Jejich vystoupení vlastně nebylo vůbec co vytknout, všechno ladilo, jak mělo, dramaturgická výstavba bloku neponechala nic náhodě, kapela vydávala energii a hned si ji zase brala od nadšeného publika. Úhelným kamenem jejich přijetí či nepřijetí pak mohlo být jen to základní: jestli se vám hudba The Cranberries, postavená na notně uhlazené irské melodice a - pro někoho - uhrančivém projevu zpěvačky Dolores O´Riordan, líbí nebo nelíbí. I při nevyhraněném vztahu k tomuto modelu se ale stejně nebylo lze zbavit úvah na téma, proč má většina populárních irských zpěváků tak blízko k hysterii...
A po dešti tanec
Po The Cranberries se bohužel spustila další, tentokrát mnohem vytrvalejší dávka deště. Obdiv patří těm, kteří se na povětrnostní podmínky neohlíželi a užívali si třeba nujazzové Jaga Jazzist nebo jeden z nejvýznamnějších projektů ve světě world music Afro Celt Sound System. Mnozí zvolili zajímavý program v klubovém interiéru New York City Stage, kde Marky Ramone s Blitzkrieg vyvolával duchy klasického amerického punku a pravá ruka Lou Reeda Fernando Saunders hladil svou baskytarou.
Popůlnoční finále na obou scénách bylo určeno k tanci - a už zase v čistém vzduchu, bez deště. Mexičtí El Gran Silencio mixovali "vrozenou" hudbu své země s vpravdě punkovou energií, Midi lidi na Barvách obhájili názor, že k tanci se nejlépe hodí elektronické beaty, a to i ty "old schoolové".
Dnes návštěvníky čeká závěrečný den festivalu. Menší pódium pod hradem, nazývané do včerejška Park Stage, se změní na Indies Scope scénu, na níž vystoupí několik interpretů ze stáje jmenovavého vydavatelství, např. Zdeněk Bína či Al-Yaman. Vše - den i festival - nicméně vyvrcholí dvěma závěrečnými sety rusko-americké písničkářky Reginy Spektor a posléze velkého Iggyho. Ten podle informací ze zákulisí šokoval tím, že přijel do Ostravy v saku. Hlavně, aby si ho při skákání z pódia do diváků nepomačkal...
