Brány areálu byly otevřeny ve tři odpoledne a už ve tři nula dvě se začaly tvořit zejména u stánků s nápoji první krátké fronty. Nad Černou loukou a Slezskoostravským hradem se však v ďábelském vedru začaly stahovat těžké mraky, které nevěstily nic dobrého. Průtrž, která se posléze spustila, však měla ten pravý letní, tudíž očistný účinek.
Po deseti minutách, kdy se z nebe lily proudy vody, se najednou začalo krásně dýchat, teplota klesla na snesitelnou úroveň a bloumavé odpoledne a podvečer provál lehký větřík. Když se před osmou shromáždily několikatisícové davy v radostném očekávání u hlavního pódia, jeden si nemohl neříct - kéž by to takhle zůstalo do neděle.
Dobrá příprava
Na historický nával se pořadatelé Colours Of Ostrava dobře připravili: přes řeku vybudovali novou lávku (návštěvníci příkladně respektují "pravidla lávkového provozu", tedy po jedné tam, po druhé zpět), nástavbou posílili i další neuralgické body na cestě mezi Černou loukou a hradem, u všech hlavních pódií vystavěli tribuny, ze kterých včas příchozí mají dokonalý rozhled.
Novinkou, jež zahřála srdce nejednoho návštěvníka nejvíce, je dozajista tzv. New York City Stage, klimatizovaný "klub" v pavilonu A Černé louky, který byl zařízen po vzoru amerických hudebních stánků. A to včetně baru, za kterým míchají koktejly pohledné černošky a na stěnu se promítá opravdový webový "přímý přenos" z New Yorku.
Prostě si sednete, objednáte Manhattan nebo mojito, posloucháte třeba příjemného pop-funkera Josého Jamese a koukáte na promítací stěnu, za které vám může, pokud se správně domluvíte, zamávat kamarád, který právě tráví v NYC prázdniny. Dokonale dotažený nápad.
Romové bez cirkusu
Hudební nabídka prvního dne nebyla samozřejmě ještě tak četná, jakou očekáváme ode dneška do neděle, i tak ale zazněla na pódiích spousta skvělé hudby. Hlavní dvouapůlhodinová show měla název The Gypsy Queens And Kings, kdy se za doprovodu slavné rumunské kapely Mahala Rai Banda vystřídalo na hlavní scéně několik zpěvaček, zpěváků, tanečnic i instrumentalistů, kteří provedli publikum různými styly romské hudby od flamenka po balkánskou dechovku.
A to - naštěstí - se skutečným důrazem na hudbu, nikoli na prvoplánovou cirkusáckou podívanou, které se možná někteří po zkušenostech s podobně nazvanými "turistickými" projekty mohli obávat. Výborně vygradovaný koncert přesahující skoro trojnásobnou délkou běžný festivalový set sice nebyl takovým zásahem jako třeba před dvěma lety úvodní festivalový koncert Jana Garbarka (což samozřejmě není zrovna seriózní srovnání, pravda), ale na zahájení festivalu typu, kterým jsou Colours, byl ideální.
A pak už se dalo volně procházet mezi scénami. Dát si kus posluchačsky velmi vstřícného funkyjazzu instrumentálně zručných veteránů Open Hands (pro přibližné připodobnění - hudba a la Yellowjackets), trochu etna s gigantickými bubny z Jižní Koreje Dulsori, v newyorském klubu si nechat namíchat trochu akustického jazzu Out To Lunch nebo si připomenout vliv Björk na severskou hudební scénu při setu dánsko-faerských Valravn. Případně podpořit první výsadek české scény Sunflower Caravan a United Flavour.
Dramaturgie i návštěvníci se shodně drželi zdravého festivalového pravidla "hlavně nepřepálit začátek". Není divu, máme před sebou tři hudbou (ale i divadly či filmy) napěchované dny. Hned dnes budou hlavními taháky švýcarsko-francouzský trumpetista Erik Truffaz, britští psychedelici Porcupine Tree, na své si přijdou i fanoušci české muziky, počínaje alternativními rapery WWW přes pivní punk Visacího zámku až po popovou šansoniérku Lenku Filipovou. Bude z čeho vybírat.
