U nich doma by se nejen mohlo z podlahy jíst, ale daly by se na ní dokonce míchat léky. Sterilní čistota, kam oko pohlédne. Jejich kamarád vzpomíná, jak kdysi u Barešů spal, ráno se sehnul pro trepky a bezděčně se podíval pod postel. "Až se mi udělalo mdlo. Bylo tam čisto, jaké u nás nemáme ani na stole."
Vladimíru Barešovi je třiapadesát, Jitka je o dva roky mladší, spolu jsou osmadvacet let. Takřka stejně dlouho Vladimír bojuje s posedlostí svojí ženy, která věčně zametá, drhne, smýčí, luxuje, utírá, leští, ofukuje každé chmýříčko. Když k nim člověk přijde na návštěvu, celý večer trpí hrůzou, že mu upadne drobek na koberec. Jitka, permanentně nastartovaná jako běžec před výstřelem, v ten moment vyskočí a sbírá.
Pravda, v poslední době s omluvným úsměvem. Jejich manželská krize je (zatím) zažehnaná, Jitka se snaží krotit, ale očividně trpí.
Vladimír tvrdí, že za ta léta vyzkoušel už všechno. Vtipkování, rozumnou debatu, rezignaci i protest. Má za sebou revoluční éru, kdy dusal v zablácených botách po kuchyni, oklepával mokré ruce proti zrcadlu a drobky zakopával pod křeslo. Po sérii vzrušených scén to vzdal.
"Nechtěl jsem na ni být zlý. Je to hodná, chytrá, pracovitá holka a výborná kuchařka. Vždycky chodí upravená, což se mi líbí. Jednou jsem se pokusil zorganizovat romantický večer a všechno v klidu a míru probrat. Donesl jsem kytku, pustil jsem hudbu, rozsvítil svíčky. Snažil jsem se jí vysvětlit, že tohle není domov, ale vojna. Že se tu necítím volně, že tu pomalu přestávám být rád. Ale ona celou dobu jen hlídala, jestli nekape vosk na ubrus."
Zatím nejslibněji zabrala Vladimírova hrozba rozvodem.
Do pokoje v ponožkách
"Moje máma byla klasická hospodyně, domácnost držela v cajku, a tak jsem byl na pořádek zvyklý. Koneckonců, i mně se v práci hodí," připouští úspěšný projektant Vladimír. "Ale to, co dělá Jitka, začalo být už i na mě moc. Fakt je, že jsem netušil, do čeho jdu. Chodili jsme spolu víc než rok, ale jsme z generace, ve které ještě nebylo běžným zvykem před svatbou spolu bydlet. A jak jsem ji poznával na společných výletech, zdála se mi prostě jen… pořádná. Brzy po svatbě jsme dostali byt, a když tam uklízela, pořád ještě jsem si myslel, že chce mít hezký domov. Jenže s narozením dětí se to vystupňovalo."
Dokonce i návštěvy nutila starostlivá hospodyně nejen se přezouvat, ale před vstupem do pokojů odhodit trepky a vejít v ponožkách.
Pračka běžela třikrát denně, za čisticí prostředky Barešovi utratili málem víc než za jídlo. Velký předvánoční úklid včetně drhnutí parket a leštění oken se u nich konal každý týden, ačkoli v podstatě nebylo co uklízet, protože nikde se neválel ani chomáček prachu.
"Když jsme odcházeli z domova, podobalo se to evakuaci," vzpomíná Vladimír. "Všechno jsme museli uklidit a zavřít, nikde nezůstal ani hrneček. S bundami v rukou a bez bot jsme pak celá rodina ustupovala ke dveřím a Jitka za námi zametala. Na chodbě jsme se obuli, Jitka přetřela práh, smetí vysypala do připraveného papíru, a slavnostně jsme směli vyjít z baráku. Návrat byl podobným rituálem. Zout se přede dveřmi, vyklepat bundy, vejít a rovnou mazat do koupelny umýt si ruce. V neděli ráno stačilo, abych šel na záchod, a když jsem si chtěl zase lehnout, smůla, peřiny visely z okna a větraly se."
Jejich děti už z domova odešly - syn se oženil, dcera vdala. Vladimír je hluboce přesvědčený, že víc než láska je pryč hnala potřeba uniknout té věčné buzeraci . Nikdy si nesměly nechat přes noc rozloženou stavebnici, neměly dovoleno chodit do svého pokoje s jídlem, ve skříni si musely udržovat komínky jako na vojně… Rozkaz Ukliď to! slyšely stokrát denně. "Bylo to fakt na hlavu," říká jejich otec.
|
Rady pro něj: |
Křehký kompromis
Jitka dneska připouští, že asi přeháněla, ale jedním dechem dodává: "Nemůžu si pomoct. Smetí na podlaze mi nahání hrůzu, z kapiček v koupelně jsem šílená. Dlouho jsem vůbec nechápala, co na tom Vláďovi může vadit, měl by si přece chválit, že doma udržuju pořádek."
"Kdyby jen doma," reaguje Vladimír. "Její kancelář by mohli ukazovat v televizi. Šanon srovnaný vedle šanonu, nikde ani papírek. Má kliku, že jako účetní je svou paní a nemá žádné podřízené, asi by s ní rychle vyběhli. Každý nemá náturu na to, aby pořád jen uklízel. Stačí, že sekýruje i šéfa, ať nenakape v kuchyňce."
Rozvod se nakonec přece jen nekonal a Vladimír na otázku, jestli sepsaná žádost od něj nebyla spíš demonstrací, pokrčí rameny.
Tak i tak… Po mnohahodinových rozhovorech se zatím shodli na kompromisu. On zkrotí provokace (už nebude chodit v zablácených botách do kuchyně!) a aspoň trochu začne její potřebu pořádku respektovat, ona se pokusí svoje uklízecí choutky mírnit.
Snaží se zatím oba. Vladimír se dál zouvá na chodbě a Jitka už nelítá kvůli každému drobečku pro smeták. Ale bokem tiše přiznává: "Jak není muž doma, dám se do toho…"
|
Rady pro ni: |
