"Takhle se nesvítí. Sviťte ze strany, ne do očí, mladý muži." Prostě pan profesor, nestor českých filmařů Otakar Vávra.
Bud umějí, nebo neumějí
Nedávnému oslavenci chystá poctu plzeňský festival národní tvorby Finále, který se koná v prvním dubnovém týdnu. Kromě jubilantových slavných děl Romance pro křídlovku a Kladivo na čarodějnice promítne výběr snímků jeho posluchačů z pražské FAMU, kteří rovněž dostali pozvání.
Ale nebyl by to Vávra, kdyby si všechno důkladně neprověřil. "Myslíte mé první posluchače?" ujistil se pedagog několika filmařských generací, že jde o ročník, kam patří tvůrci nové české vlny 60. let včetně Jiřího Menzela, jehož oscarové Ostře sledované vlaky Vávra nikdy neopomene zmínit.
Stejně tak Menzel se netají úctou ke svému učiteli, když říkává, že na případném českém filmovém památníku by mělo být vytesáno jednoduchým písmem: Otakar Vávra se zasloužil o český film.
Zlatá reneta měla vyprodáno
Jubilant má připomínky i k programu své pocty, který zahrne rovněž archivní ukázky takzvaného Občasníku, jenž díky Vávrovi na filmové fakultě kdysi vznikl.
"Proč jste nevybrali mou Zlatou renetu? Vyhrála přece Zlatou mušli na festivalu v San Sebastiánu, a dneska ji nikdo nezná," namítá Vávra. Od pořadatelů se mu dostane vysvětlení, že hrubínovskou Zlatou renetu promítali na plzeňském Finále už v loňském roce – a měla vyprodáno.
Menzel, Věra Chytilová, Jan Schmid – to je pokolení prvních Vávrových žáků, dnes už také klasiků, k nimž přibyli další, včetně režisérovy nynější ženy, o čtyřicet let mladší režisérky Jitky Němcové.
Na otázku, zda se s ním bývalí posluchači ještě dnes radí, vrtí s úsměvem hlavou: "Tak to ve filmu nechodí. Vídám se s nimi často, sešli jsme se o mých pětadevadesátinách, rád se podívám na jejich filmy, ale se scénářem za mnou neběhají. Škola je jedna věc, profesionální život věc druhá."
Vávra sice přiznává, že většinu českých novinek nesleduje, protože v jeho věku si prý už musí člověk pečlivě vybírat, co číst, nač se dívat, čemu věnovat čas. Ale když se zeptáte, jaké chyby podle jeho názoru dělají čeští filmaři současnosti, odpověď má po ruce: "Jaképak chyby? O chyby přece nejde. Buď svou práci prostě umějí – umějí napsat scénář, prosadit jej, natočit. Anebo to zkrátka neumějí. To je celé."
Vím strašné věci
Když letošního 28. února slavil své jubileum, měl Vávra na kontě devětačtyřicet režijních titulů. Rád by počet zaokrouhlil na kulatých padesát "kousků". Ví také čím: filmem o Janu Masarykovi.
Svůj plán natočit jej zveřejnil před deseti lety, dosud se nenašly peníze. Proto dostal od manželky k narozeninám nadační fond, který má prostředky shromáždit. "Možnost ještě jednou točit je pro Vávru ten nejhezčí dárek," prohlásila.
Režisér ani netuší, kolik peněz se nakonec v téhle netradiční sbírce může sejít. Je však rozhodnutý svůj plán uskutečnit stůj co stůj. Věří tomu navzdory okolnosti, že nad spojením jeho jména s Masarykovou osobností se mnozí lidé pozastavují. "Jana Masaryka ještě určitě natočím. Musím! Musím to udělat už proto, že o tom vím už obrovskou spoustu věcí. Strašných věcí! Byla to jednoznačně vražda," opakuje svou verzi záhadné smrti někdejšího ministra zahraničních věcí. "Znám podrobnosti o tom, jakou roli v celém případu sehrála ruská NKVD. Museli Jana Masaryka odstranit, on byl totiž skutečný demokrat, tudíž pro ně nebezpečný," konstatuje Vávra.
Právní záležitosti nadačního fondu na film o Masarykovi se podle Vávrovy ženy Jitky Němcové ještě dolaďují, ale už nyní prý dostává otázky, kam lidé mohou příspěvky poslat. "Dám vědět," slibuje Němcová a vesele plánuje, jak bude manželovi na natáčení připravovat svačinu.
