Už v tomto bodě však lze zapochybovat, zda Mácha je tím pravým příkladem národního symbolu, a co by vlastně mělo být šokujícího na zjištění, že zrovna básník výjimečné povahy a ne právě konformního života si zaznamenával do deníků erotické hrátky se svou Lori.
Tyto pasáže jsou beztak v době televizních Peříček a dalších padlých tabu už jen roztomilé - rozhodně ne skandalózní. Je tu ovšem ještě styl romantismu, dnešnímu divákovi falešně splývající s nekomplikovanou líbivostí. Ale o ten snad zadavatelům ani nešlo.
Emil Viklický se netajil počátečními pochybnostmi o smysluplnosti celé zakázky. Snad u nich měl setrvat a se svým dramatickým talentem, jejž nedávno prokázal ve Státní opeře na díle Oráč a smrt, hospodařit uvážlivěji.
Hudebně Máchův deník připomíná profesionálně zpracovanou "směsku", v níž se klipovitě střídají big beat, "vážná" árie a vtíravé kvazimuzikálové melodie, ale nic víc. Celistvost tentokrát chybí.
Libreto izraelského autora Yohanana Kaldiho, rozdělené na dvanáct výstupů, jež glosují jednotlivé momenty Máchova života, lavíruje na hraně pornografie a temné brutality - nicméně je to postoj. Zdá se, jako by libretista žil v představě, že se bude tvrdě demaskovat právě zažitá představa o romantismu.
Konečná podoba inscenace, kterou připravila režisérka Nina Vangeli a výtvarník Jiří David, se však naopak blíží jakémusi povrchně infantilnímu kabaretu z komerční televize, který pouze využívá Máchovo jméno pro obyčejnou "srandu".
Po jevišti poskakují postavy se zvířecími hlavami, mezi nimi český lev a další heraldické symboly, divákům se mává před nosem červenobílými prapory, nejspíš aby i Nováci pochopili, že na jevišti se tvůrci vypořádávají s národním mýtem, který v jedné scéně - ó, jaký to šok! - dokonce čichá povzbuzující látky pod igelitovým pytlíkem.
Máchovi doboví protivníci mají hlavy prasečí, občas jevištěm propluje obří ženské ňadro, vzadu svítí - jak jinak - neonové srdce, ze zákulisí se příležitostně ozvou vulgární zvuky. To je v podstatě vše.
Oba protagonisté, Robert Šicho a Gabriela Kopperová, jsou herecky nepřirození, takže pokud zrovna neběží estráda s heraldicky zvířecím "křovím", vládne nuda.
Pronikavý zpěv Kopperové navíc nemá daleko ke křiku. Určitou divadelní chytlavost vykazuje snad jen výstup popravčího ve fraku a s taktovkou, kterého si suverénně vystřihl Oldřich Kříž.
Vlastní téma neboli básník Mácha se však v tomto guláši, na němž se podíleli i členové orchestru Národního divadla s dirigentem Tomášem Hálou, nakonec ztrácí.
Je příznačné, že v tištěném programu sice nechybějí rozhovor s Viklickým a víc než obecné rozklady inscenátorů na téma mýtus, ale vlastní literární odkaz K. H. Máchy, potažmo generace romantiků, nestál Národnímu divadlu za jedinou stať.
 Fotografie z z operního představení Emil Viklický: Máchův deník na scéně Národního divadla v Praze |
