Nevypadáte v očích svých amerických kolegů jako exotický cvok - nositel Oscara, a hraje v českém filmu?
Někteří si myslí, že tu působím hlavně jako špion. - Ne, to byl taky vtip. Ve skutečnosti někteří mým důvodům rozumějí a chtěli by si zkusit totéž. Ovšem ti, kteří se soustředili výhradně na Hollywood, to nechápou vůbec. Tvrdí, že mi to nepřinese žádný posun v kariéře, radši by mě asi viděli ve filmu Rocky 7. Kdoví, možná až Sylvester Stallone uvidí Návrat ztraceného ráje...
Vážně, opravdu vás tolik ovlivnila studentská zkušenost s pedagogy Vojtěchem Jasným a Milošem Formanem?
Ano, ale začalo to už volbou školy. Šel jsem na Kolumbijskou univerzitu, protože nabízí něco jiného než ostatní filmové školy ve Státech. Třeba obě kalifornské poskytují pedantský trénink, jak vyrobit film podle hollywoodských představ. A mně se vždycky víc líbily filmy natočené v New Yorku. Kolumbijská univerzita je jiná, čistší, vysvětlí studentům, že film je prostředkem k vyprávění příběhu, a učí, jak jej vyprávět dobře. Měli jsme tu sice nejhorší technické vybavení v americkém měřítku, ale bláznivou logikou dospějete ke zjištění, že příběh je důležitý, nikoli technika. Na škole jsem viděl filmy české nové vlny a poznal jsem, proč byly tak dobré - ne technicky, ale protože byly založeny na příběhu a lidství. Což je společné Formanovi i Jasnému.
Jak jste mezi oběma českými pedagogy putoval?
Forman byl pro mne dlouho jen slavným jménem na dveřích školy, Jasného jsem potkal dřív: učil mne režii ve druhém ročníku a od všech ostatních pedagogů se lišil. Nestavěl na přednáškách, ale na práci, a protože škola měla málo peněz na studentské filmy, učili jsme se na videu. Pomáhala televize HBO, dává peníze vítězům scenáristické soutěže - a tak se zrodil můj Lunch Date.
Nad tímhle scénářem už stál coby rádce Vojtěch Jasný?
Tedy on to nebyl zrovna klasický scénář, spíš pár poznámek na kousku ubrousku. Původně jsem chtěl dělat film dočista němý, jenže to by HBO nevzala. Nicméně Jasný si ten cár papíru přečetl a řekl, že bych to natočit měl; dodal, že sám je prý ještě větší blázen než já. Tak jsem prodal motorku, další peníze si půjčil od kamarádů, připsal dialogy, aby se herci cítili přirozeněji, film natočil a nabídl festivalům - vesměs ho odmítly. Nato mi Jasný poradil další šílenost, poslat film do Cannes; tam vyhrál Zlatou palmu, a pak i Oscara.
Kdy do vašich osudů zasáhl Miloš Forman?
Když Lunch Date poprvé viděl. Na přehlídce školních prací se můj film promítal před přestávkou, pak za mnou přišel nějaký člověk, že je Formanův agent, že se panu režisérovi můj snímek moc líbil a rád by se mnou mluvil. Vedl mě do rohu, kde se Forman schovával, já ho po čtyřech letech studia viděl poprvé, kolena se mi třásla, Forman mě poplácal po ramenou: "Dobrá práce." A za měsíc mi volal, že má jistou představu: prý bychom spolu mohli psát. Forman a já?! Připadalo mi, že žiju život někoho jiného. A tak jsme spolu napsali Pekelný tábor.
Jak jste nesli skutečnost, že Japonci tenhle Formanův vysněný projekt znemožnili těsně před začátkem natáčení?
Dlouho jsme pak nemohli jíst japonské speciality.
Myslíte, že má Pekelný tábor ještě šanci?
Miloš Forman pevně věří, že ho jednou natočí. Já bych tomu taky chtěl tolik věřit.
Poznal jste zblízka dvě legendy českého filmu; jak byste je charakterizoval? V čem se liší?
Jasný je zvláštní člověk s duší básníka, Formanovo básnictví má jinou tvář. Jasného poezie přichází z nebe, ta Formanova je ze země. Kopírovat nemohu ani jednoho, ale obdivuji je oba, každého z jiných důvodů.
Kdo z nich má větší autoritu mezi americkými studenty? Oscarový Forman, nebo Jasný, o němž svět tolik neví?
Je pravda, že v případě Jasného lidem trvá déle, než rozpoznají jeho hodnoty a pochopí, co je to za člověka: pro spoustu posluchačů zůstává hádankou. Forman je obecně respektován, hlavně za to, že dokáže pracovat v Hollywoodu proti tamním pravidlům, že i v tvrdém systému prosadí svou. To je strašlivě těžké a v tom je Forman opravdu jedinečný. Ale zas při práci s Jasným jsem viděl, jak je vážený ve své vlasti, jak Češi milují Všechny dobré rodáky; i to je obrovský dar! Mimochodem, Jasného scénář byl nejdřív taky spíš jako kus ubrousku.
Změnil Oscar zásadně vaši kariéru?
Oscar mi nedal nic, vlastně to byl zase jen cár papíru. Věnoval jsem ho mamince, byla moc šťastná. Beru ho spíš jako povzbuzení, že i nezvyklé věci se mají zkoušet. Ostatně film, který teď dokončuji, se zase vymyká: neobsahuje žádný příběh, honičky, ba ani sex.
To sice hlásáte, ale v soukromí možná hltáte Titanic?
Jistě, od rána poslouchám Céline Dionovou! Ne, já mám prostě rád dobré filmy, takové, co zůstanou s vámi i po představení. Už jsem viděl příliš smrti podle Stallona.
Někteří si myslí, že tu působím hlavně jako špion. - Ne, to byl taky vtip. Ve skutečnosti někteří mým důvodům rozumějí a chtěli by si zkusit totéž. Ovšem ti, kteří se soustředili výhradně na Hollywood, to nechápou vůbec. Tvrdí, že mi to nepřinese žádný posun v kariéře, radši by mě asi viděli ve filmu Rocky 7. Kdoví, možná až Sylvester Stallone uvidí Návrat ztraceného ráje...
Vážně, opravdu vás tolik ovlivnila studentská zkušenost s pedagogy Vojtěchem Jasným a Milošem Formanem?
Ano, ale začalo to už volbou školy. Šel jsem na Kolumbijskou univerzitu, protože nabízí něco jiného než ostatní filmové školy ve Státech. Třeba obě kalifornské poskytují pedantský trénink, jak vyrobit film podle hollywoodských představ. A mně se vždycky víc líbily filmy natočené v New Yorku. Kolumbijská univerzita je jiná, čistší, vysvětlí studentům, že film je prostředkem k vyprávění příběhu, a učí, jak jej vyprávět dobře. Měli jsme tu sice nejhorší technické vybavení v americkém měřítku, ale bláznivou logikou dospějete ke zjištění, že příběh je důležitý, nikoli technika. Na škole jsem viděl filmy české nové vlny a poznal jsem, proč byly tak dobré - ne technicky, ale protože byly založeny na příběhu a lidství. Což je společné Formanovi i Jasnému.
Jak jste mezi oběma českými pedagogy putoval?
Forman byl pro mne dlouho jen slavným jménem na dveřích školy, Jasného jsem potkal dřív: učil mne režii ve druhém ročníku a od všech ostatních pedagogů se lišil. Nestavěl na přednáškách, ale na práci, a protože škola měla málo peněz na studentské filmy, učili jsme se na videu. Pomáhala televize HBO, dává peníze vítězům scenáristické soutěže - a tak se zrodil můj Lunch Date.
Nad tímhle scénářem už stál coby rádce Vojtěch Jasný?
Tedy on to nebyl zrovna klasický scénář, spíš pár poznámek na kousku ubrousku. Původně jsem chtěl dělat film dočista němý, jenže to by HBO nevzala. Nicméně Jasný si ten cár papíru přečetl a řekl, že bych to natočit měl; dodal, že sám je prý ještě větší blázen než já. Tak jsem prodal motorku, další peníze si půjčil od kamarádů, připsal dialogy, aby se herci cítili přirozeněji, film natočil a nabídl festivalům - vesměs ho odmítly. Nato mi Jasný poradil další šílenost, poslat film do Cannes; tam vyhrál Zlatou palmu, a pak i Oscara.
Kdy do vašich osudů zasáhl Miloš Forman?
Když Lunch Date poprvé viděl. Na přehlídce školních prací se můj film promítal před přestávkou, pak za mnou přišel nějaký člověk, že je Formanův agent, že se panu režisérovi můj snímek moc líbil a rád by se mnou mluvil. Vedl mě do rohu, kde se Forman schovával, já ho po čtyřech letech studia viděl poprvé, kolena se mi třásla, Forman mě poplácal po ramenou: "Dobrá práce." A za měsíc mi volal, že má jistou představu: prý bychom spolu mohli psát. Forman a já?! Připadalo mi, že žiju život někoho jiného. A tak jsme spolu napsali Pekelný tábor.
Jak jste nesli skutečnost, že Japonci tenhle Formanův vysněný projekt znemožnili těsně před začátkem natáčení?
Dlouho jsme pak nemohli jíst japonské speciality.
Myslíte, že má Pekelný tábor ještě šanci?
Miloš Forman pevně věří, že ho jednou natočí. Já bych tomu taky chtěl tolik věřit.
Poznal jste zblízka dvě legendy českého filmu; jak byste je charakterizoval? V čem se liší?
Jasný je zvláštní člověk s duší básníka, Formanovo básnictví má jinou tvář. Jasného poezie přichází z nebe, ta Formanova je ze země. Kopírovat nemohu ani jednoho, ale obdivuji je oba, každého z jiných důvodů.
Kdo z nich má větší autoritu mezi americkými studenty? Oscarový Forman, nebo Jasný, o němž svět tolik neví?
Je pravda, že v případě Jasného lidem trvá déle, než rozpoznají jeho hodnoty a pochopí, co je to za člověka: pro spoustu posluchačů zůstává hádankou. Forman je obecně respektován, hlavně za to, že dokáže pracovat v Hollywoodu proti tamním pravidlům, že i v tvrdém systému prosadí svou. To je strašlivě těžké a v tom je Forman opravdu jedinečný. Ale zas při práci s Jasným jsem viděl, jak je vážený ve své vlasti, jak Češi milují Všechny dobré rodáky; i to je obrovský dar! Mimochodem, Jasného scénář byl nejdřív taky spíš jako kus ubrousku.
Změnil Oscar zásadně vaši kariéru?
Oscar mi nedal nic, vlastně to byl zase jen cár papíru. Věnoval jsem ho mamince, byla moc šťastná. Beru ho spíš jako povzbuzení, že i nezvyklé věci se mají zkoušet. Ostatně film, který teď dokončuji, se zase vymyká: neobsahuje žádný příběh, honičky, ba ani sex.
To sice hlásáte, ale v soukromí možná hltáte Titanic?
Jistě, od rána poslouchám Céline Dionovou! Ne, já mám prostě rád dobré filmy, takové, co zůstanou s vámi i po představení. Už jsem viděl příliš smrti podle Stallona.
