Říkáte, že se cítíte být více výtvarnicí než herečkou. Je to hlavně kvůli vnitřní svobodě, kterou výtvarné umění skýtá?
Pro mě je výtvarné umění jistá forma meditace. Určitě jsem v tomto oboru svobodnější, jsem hodně sama se sebou, což může být zároveň někdy i past. Herectví je týmová práce, kde jsem součástí společenství lidí a i to má něco do sebe. Tam sice hrozí určitá možnost omezování, ale to už je asi o individuálním nastavení hranic. Já mám štěstí na bezvadnou divadelní partu, kde se nic takového neděje.
Výtvarníci jsou vnímáni spíše jako introverti, právě pro svůj bohatý vnitřní svět spojený s velkou fantazií. Jak se vám tento povahový rys daří skloubit s extrovertním herectvím?
Ne každý herec je extrovert. Často je to právě naopak. Jsou i herci introverti, co se otevřou až na jevišti a odtamtud pak pustí do lidí tu svou vnitřní energii. Já osobně se postupem času spíš měním v introverta, ale na jevišti to mám přesně takhle. Časy, kdy jsem toužila po výtvarné samotě a zároveň mi chyběla lidská společnost a týmová práce, jsou už dávno pryč. Teď už mám čas na obojí.
I když jste vystudovanou akademickou malířkou, k herectví vás to táhlo jistě i díky vašemu otci Josefu Pehrovi, který byl až do konce života členem činohry Národního divadla. Jak se vy coby výtvarnice díváte na výrazný vizuální směr, kterým Národní divadlo dnes žije?
Mně se to herectví spíš tak nějak přihodilo, tatínkův vliv nebyl úplně jednoznačný. Když jsem stála před volbou ,zda DAMU, nebo AVU, rozhodnutí bylo jasné. Co se týká Národního divadla, jeho vizuální směr se hodně změnil, je to nové a jiné. Mně osobně se moc líbilo výtvarné pojetí Janáčkova Osudu Roberta Wilsona v pražské Opeře, Janáčkovu Její pastorkyni jsem viděla i v Metropolitní opeře v New Yorku a to byla výtvarná nádhera.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: |
Máte vy sama nějaký vlastní výtvarný nápad, který byste na divadle ráda realizovala?
To je složitá věc. Představy a nápady by byly, ale stejně musíte vycházet z toho, co se vám nabízí. U nás v divadle Studio DVA jsme trochu omezení praktičností. Jezdíme na zájezdy, a i proto bývají požadavky takové, aby byla scéna co nejjednodušší. Ale samozřejmě i s tím se dá pracovat.
Jste autorkou sochy svaté Anežky České v pražském kostele svatého Haštala. Jaký byl váš hlavní vjem, který jste do sochy chtěla vtisknout?
Sochu jsem dělala přímo ke kanonizaci svaté Anežky České a moc mě těšilo, že se ta doba kryla s pádem totality u nás. Symbolika patronky naší země tak pro mě měla v té době ještě větší význam. Ta socha je velice prostá, až jednoduchá, taková, jakou si Anežku Českou přesně představuji. Vlastně kolem ní bylo i malé drama. Při převozu do pece mi praskla. Vedle oltáře ale stojí na kamenném podstavci už opravená.
Před kamerou se pohybujete od čtrnácti let. Vaší filmografii dominují především televizní projekty. První seriál, který jste natočila, byl slovenský a hrála jste v něm hned hlavní roli.
Život bez konca se odehrával mezi dvěma světovými válkami a já jsem s mojí postavou Pavlínkou prošla vztahové eskapády od jejího mládí až po vyčerpávající zralost. Seriál byl v podstatě složený z pěti celovečerních filmů a moc ráda na tu práci vzpomínám, hlavně na své slovenské kolegy. Hrát vedle Božidary Turzonovové, Dušana Jamricha, Leopolda Haverla a dalších a ještě pod vedením režiséra Miloslava Luthera byla nádhera. Moc mě tehdy těšilo, že mi takovou roli svěřil.
Velké sedlo byl seriál, který vás dostal do povědomí televizních diváků. Stejně jako později v seriálu Ulice, i v příběhu od velké přehrady hrajete ne příliš kladnou postavu. Vzpomenete si na nějaké bizarní reakce veřejnosti na vás jako na jejich představitelku?
U nás bývá bohužel identifikace s televizními postavami natolik silná, že odpovídající reakce veřejnosti nejsou žádná výjimka. V době Velkého sedla, kde jsem opustila hrázného Palyzu, na mě u nás na Letné dost nelichotivě pokřikovala parta výrostků. A dokonce při nákupu v obchodě nade mnou prodavačka kroutila hlavou, jestli vážně chci opustit Palyzu, tehdy miláčka národa!
Jak se vám spolupracovalo s vaším seriálovým partnerem Pavlem Novým?
S ním to byla velká zábava, i když jeho pověstné kanadské žertíky mě občas dokázaly pěkně rozhodit. Třeba když jsme odjížděli vlakem na natáčení, on si na poslední chvíli odskočil na nástupiště něco koupit a do odjezdu vlaku se nevrátil. V té panice jsem mávala na výpravčího, ať vlak zastaví, že nemůžeme prošvihnout natáčení a Pavel pořád nikde. Nakonec jsem ho objevila nacpaného v té polici na zavazadla přímo nad sebou, odkud moje vyděšené počínání pobaveně sledoval.
Vaší domovskou scénou je pražské divadlo Studio DVA, pro které díky svému vzdělání občas vytváříte i návrhy kostýmů nebo scény. Vzpomenete si, kdy jste se na jeho jevišti naposledy „odbourala“?
Po výtvarné stránce jsem ve Studiu DVA pracovala na více představeních, ve kterých jsem hrála nebo hraju. Namátkou vyberu třeba O lásce, Ženy přežijí nebo Sex pro pokročilé, který bude mít na podzim volné pokračování s názvem Vzhůru do divočiny, kde opět hrajeme s Karlem Rodenem manželský pár. S ním se na jevišti „odbourávám“ snad nejvíc. Čím je situace ve hře vážnější, tím je to samozřejmě horší. Chápu, že diváci se naším vypadnutím z role dobře pobaví, ale schválně to neděláme.
