Třiadvacetiletá Slovenka studující v Praze večeří s přítelem a popíjí víno. Poté nasedá do taxíku. Řidič ji obtěžuje a následně znásilní. Dívka se doma několik hodin sprchuje, pak volá kamarádce...
Po dvou dnech se odhodlá jít na ošetření do nemocnice. Když se mladý lékař dozví, že čin nenahlásila policii, odchází se poradit. Po více než půl hodině oznamuje, že v této nemocnici ji nevyšetří. Psycholožka, k níž se vydá na doporučení známých, dívku nechává tři čtvrtě hodiny vyplňovat osobnostní test. Poté oznamuje výsledek: žena je emocionálně labilní a nezralá. Mezitím matka dívky bez jejího vědomí podává trestní oznámení. Policejní vyšetřovatelka při výslechu naznačuje, že „když je přemíra alkoholu, může se stát ledacos“.
Místa pomoci pro oběti znásilnění
|
To je jeden ze smutných příběhů, s nímž se v ordinaci setkala terapeutka Petra Mrkosová. Na pondělním semináři o potřebách obětí znásilnění v Poslanecké sněmovně jej uvedla jako příklad situace, v níž lékař, psycholožka i policistka při jednání s traumatizovanou ženou selhali.
V Česku je podle odhadů organizace Amnesty International každý rok znásilněno nejméně sedm tisíc lidí, převážně žen. Jen jeden z deseti případů je však nahlášen. Důvodem je často právě obava z předsudků okolí a zpochybňování ze strany autorit. Třebaže se přístup k obětem zlepšuje, některé ženy se stále setkávají s necitlivými a zraňujícími reakcemi. Zejména v případě, že nesplňují kritéria takzvané ideální oběti.
Tu charakterizoval již v roce 1986 na základě svých výzkumů norský kriminolog Nils Christie. Jedná se podle něj o typ osobnosti, „které okolí bez váhání přiznává roli nezpochybňované, skutečné oběti.“ Ideální oběť podle Christieho obvykle splňuje několik charakteristik: je slabší než pachatel (jde o velmi mladou nebo naopak starou ženu), je cudná, sympatická a před zákonem bezúhonná. Na stranu takovéto oběti se přirozeně staví veřejnost, média i soud. A trestní sazby pro pachatele bývají podle Christieho zpravidla vyšší než v případě, že se jedná o ženu, která střídá sexuální partnery nebo užívá drogy.
Slušná studentka, nebo závislá prostitutka?
Ačkoli Christieho zjištění vycházejí z výzkumů provedených před dvaceti lety ve Skandinávii, zdá se, že ve znepokojivé míře platí i pro současné Česko. Podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové ovlivňují představy, jak má vypadat „správná“ oběť a „správný“ pachatel, právní posuzování případu i vedení výslechu obětí.
Roli hraje dokonce i způsob, jakým žena vystupuje před soudem. „U soudu se od oběti očekává, že bude přiměřeně traumatizovaná. Ale v roli svědka se od ní naopak očekává, že bude věcná, suše popisná, klidná. Když je znásilněná žena věcným klidným svědkem, riskuje, že ‚neprojde‘ jako oběť. A když vystupuje jako oběť dostatečně traumatizovaně, riskuje image exaltované, přehánějící ‚hysterky‘, a tudíž nevěrohodné svědkyně,“ konstatuje Čírtková v textu o mýtech ve vyšetřování znásilnění, který vyšel v časopise Kriminalistika.
O demytizaci znásilnění usiluje česká kampaň Když to nechce, tak to nechce
„Ve skutečnosti neexistuje jediné správné, typické chování oběti znásilnění. Některé oběti jsou zoufalé, jiné působí klidně až tupě, další jsou útočné, agresivní. Neplatí ani předpoklad, že oběti mají silnou tendenci se s otřesným zážitkem okamžitě svěřit či jej dokonce okamžitě oznámit,“ vysvětluje Čírtková.
Její slova potvrzují i zkušenosti odborníků, kteří v Česku s oběťmi znásilnění pracují. Podle Jitky Polákové, ředitelky centra ProFem, přistupují instituce i veřejnost jinak k oběti, která je například „slušnou“ studentkou, a jinak k té, která je závislou prostitutkou. „Každý případ je naprosto individuální. Ale většinou oběť znásilnění zkrátka nesplňuje ty znaky klasické oběti, které je každému líto,“ říká Poláková, jejíž organizace poskytuje právní poradenství obětem sexuálního a domácího násilí.
V posledních letech podle ní došlo ke značnému zlepšení, pokud jde o přístup policistů. „Jsou školeni, aby podle charakteristik oběti žádným způsobem neměnili své jednání s ní. Existují už metodiky a standardy, jak se k těmto ženám chovat,“ říká.
„Naši policisté jsou proškolováni na úrovni příslušných krajských ředitelství policie. Při samotném oznámení či v průběhu vyšetřovacích úkonů může být psychickou oporou a nápomocí z řad policie odborně vyškolený krizový intervent,“ uvedla pro iDNES.cz mluvčí policejního prezidia Ivana Nguyenová.
Horší situace je ovšem u soudů. „Tam běžně dochází k druhotné viktimizaci. S oběťmi se zachází špatně. Ženy jsou zejména ze strany advokátů často naprosto nevhodně vyslýchané. Velmi často útočí na to, jakou má žena pověst, jestli se dostatečně bránila, jak byla oblečená, kolik má sexuálních partnerů atd.,“ říká Poláková.
Znásilněné ženy častěji konzultují s neziskovkami
Legislativně je postavení obětí znásilnění podle odborníků upraveno dostatečně. Od roku 2013 totiž platí zákon o obětech trestných činů, který zavedl kategorii zvlášť zranitelných obětí. Kromě lidí, jež zažili sexuální násilí, do ní patří děti, handicapovaní a oběti obchodníků s lidmi.
Mýty o znásilněníPolicejní psycholožka Ludmila Čírtková shrnuje několik mýtů o znásilnění, které se podle ní stále drží v české společnosti:
|
Zvláště zranitelné oběti mají právo na bezplatnou odbornou pomoc i na bezplatné zastupování zmocněncem v celém procesu vyšetřování a trestního řízení. Pro oběti sexuálního násilí je rovněž důležité, že se v průběhu celého procesu nemusí s pachatelem vůbec setkat, k čemuž slouží například oddělené čekárny u soudu. Oběť znásilnění také může sama určit, zda chce, aby ji vyslechl policista nebo policistka. Otázky směřující do intimní oblasti musí policie klást šetrně a jen v nezbytných případech (práva obětí znásilnění najdete podrobně zde).
Čtyři roky starou legislativu si pochvaluje i Markéta Vitoušová, ředitelka organizace Bílý kruh bezpečí. „Těch, kteří přicházejí osobně konzultovat problém znásilnění, v posledních letech prudce přibývá. Má to jistě přímou souvislost se zákonem o obětech trestných činů, protože ženy při oznamování nově dostávají informaci, kam se mohou obrátit. A my jsme jednou z těch organizací,“ vysvětluje Vitoušová.
Stále se však podle ní nedaří zajišťovat automaticky, rychle a diskrétně lékařskou pomoc. „Měly by existovat minimálně tři zařízení, kam diskrétně může přijít osoba a říct, že byla znásilněna. Bude vyšetřena a budou zajištěny stopy pro případ, že by se rozhodla, že znásilnění oznámí. A bude jí zprostředkována odborná pomoc,“ říká Vitoušová.
Koketovala? Může si za to sama
Věčným problémem jsou také stereotypy, které stále zamlžují pohled velké části české veřejnosti na znásilnění a oběť. „První deficit, bez kterého se nepohneme dál, je zvýšení povědomí populace o tom, co to vůbec znásilnění je. To se nám zatím nedaří,“ říká Vitoušová.
Podle již zmíněného výzkumu Amnesty International mezi lidmi v Česku stále převažuje přesvědčení, že pachatelem znásilnění bývá osoba, kterou oběť nezná. Skutečnost je přitom opačná: neznámá osoba je pachatelem jen ve dvaceti procentech případů. Násilí páchá ve většině případů člověk, kterého oběť zná, často současný či bývalý partner, příbuzný, kamarád nebo kolega.
Britská policie na příkladu pití čaje vysvětluje, co je to souhlas:
Velmi znepokojivé bylo rovněž zjištění, že výrazná část společnosti považuje ženu za znásilnění za určitých okolností spoluzodpovědnou. Téměř polovina (45 procent) lidí se domnívá, že žena je za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně.
Zhruba stejný počet respondentů (43 procent) jí připisuje spoluzodpovědnost v případě opilosti. Podle mnohých si žena o znásilnění „koleduje“ také tehdy, pokud je vyzývavě oblečená (myslí si to 37 procent), pokud neřekla jasné „ne“ (37 procent), pokud sama prochází opuštěným místem (35 procent), nebo pokud se o ní ví, že měla mnoho partnerů (28 procent).
