V září 2011 Bård Hoksrud, poslanec z norské Strany pokroku, rezignoval na svoji funkci. O týden dříve jej totiž na služební cestě v lotyšské metropoli Rize zachytil kameraman norské televize TV 2, jak vchází do veřejného domu, a o půl hodiny později jej opouští společně s prostitutkou. Žena pak potvrdila, že jí poslanec zaplatil za služby.
Přísný norský zákon totiž zakazuje seveřanům platit za sex nejen v jejich domovině, ale kdekoli na světě. A tak Bård musel zaplatit pokutu 25 tisíc norských korun (asi 72 tisíc Kč) a přijmout zodpovědnost: pod tlakem spolustraníků nakonec rezignoval.
Případ dobře ilustruje, jak se v posledních letech v Norsku proměňuje přístup k prostituci. Ještě před deseti lety byly ulice Osla prostitutek plné a kupovat sex bylo, když ne normální, tak běžně tolerované. Z prostituce se však postupně stává tabu.
Před sedmi lety Norsko přijalo po vzoru svých švédských sousedů zákon s cílem omezit čím dál křiklavější formy prostituce v ulicích norských měst a především bojovat proti obchodování s lidmi. Reagovalo tak na „dovážení“ žen z východní Evropy a Afriky, zejména z Nigérie.
Zákon byl jakousi střední cestou mezi legalizací a celkovou kriminalizací prostituce. Kriminalizoval totiž pouze poptávku, nikoli nabídku. Logicky dal stopku i nevěstincům a kuplířství. „Pro pasáky a obchodníky s lidskými bytostmi Norsko nebude svobodnou zemí,“ řekl tehdejší ministr spravedlnosti Knut Storberget.
Zákon v praxi znamená, že přistihne-li policie zákazníka kupujícího služby prostitutky, hrozí mu pokuta a až rok vězení, v případě nezletilé dívky až tři roky. Prostitutku žádný postih nečeká.
„V řadě zemí světa je prostituce ilegální kompletně - zakázané je sex kupovat i prodávat. Jenže to tam dopadá tak, že zákazníci většinou bez problémů vyváznou a represe míří v naprosté většině případů jen proti prostitutkám, které jsou zavírány do vězení,“ vysvětluje Tina Skotnesová z feministické organizace Kvinnefronten na setkání s českými kolegyněmi z Gender Studies, proč Norové nezvolili kompletní kriminalizaci nabídky i poptávky.
Ženy se bojí hlásit násilné zákazníky policii
Podle odhadů z roku 2013 v pětimilionovém Norsku i nadále pokoutně na privátech působí přibližně tři tisíce prostitutek. „Ze systematického sledování trhu (s prostitucí) lze usoudit, že se jeho velikost ustálila mezi 40 až 65 procenty původního rozsahu,“ konstatovalo v roce 2014 norské ministerstvo spravedlnosti ve zprávě hodnotící dopady zákona.
Jenže kritici namítají, že situace prostitutek se naopak zhoršila. Zákon je sice přímo nepostihuje, ale velmi často přicházejí o bydlení. Pronajímatelé se totiž obávají obvinění z kuplířství, a tak při podezření, že by se v bytě mohl odehrávat obchod se sexem, ženy vyhazují. A z toho plyne další závažný problém: i v případě, že jsou zákazníci agresivní a nebezpeční, zdráhají se některé ženy zavolat policii. Nechtějí si totiž u svých pronajímatelů zadělat na problémy. Řada z nich byla navíc do Norska zatažena obchodníky s lidmi a jejich pobyt není legální. Pokud by přišly do styku s policií, hrozila by jim deportace.
„Prosazujeme dekriminalizaci sexuálních služeb a souvisejících činností, jako je kupování, nabízení a celková organizace sexuální práce. Zákony upravující sexuální služby by se měly zaměřit na ochranu lidí před vykořisťováním a zneužíváním, místo toho, aby se snažily zakázat veškerou sexuální práci,“ píše ve své zprávě norská pobočka organizace Amnesty International.
S tímto postojem je však mezi neziskovými organizacemi bojujícími v Norsku za práva žen zcela osamocená. Naprostá většina z nich zákon kriminalizující poptávku nadšeně přivítala.
Prostituce jako „placené znásilnění“
„S Amnesty máme ohledně této otázky obrovské neshody. Nedokážeme jejich přístup pochopit,“ říká Stina Bergstenová z Kvinnefronten. „Pro nás prostituce znamená jednoznačný útlak žen, někdy jí nazýváme ‚placeným znásilněním‘. V jaké jiné práci riskujete nákazu virem HIV? V jaké jiné práci cizí člověk penetruje vaše tělo? Je nepřijatelné, aby prostituce byla brána jako běžná práce,“ dodává Skotnesová.
Navíc v zemích, kde byla prostituce zcela legalizována, jako například v Německu, černý trh se sexem nevymizel, ale funguje paralelně vedle legálního sexbyznysu. V Německu tak každý den zaplatí za sex jeden milion mužů.
Skotnesová i Bergstenová připouští, že současný norský zákon i způsob jeho vymáhání má své mezery. „Pokuty jsou nízké, přistižený zákazník často zaplatí jen 10 nebo 15 tisíc norských korun (30 - 45 tisíc Kč),“ říká Bergstenová. V tomto ohledu má podle ní nejlepší legislativu Francie, která letos přijala velmi podobný zákon jako Norsko (více čtěte zde), jen s výrazně vyššími pokutami pro klienty. Peníze, které se takto vyberou, jdou navíc přímo do programů, které pomáhají bývalým prostitutkám začít znovu.
„Lobbujeme za to, aby se pokuty zvýšily i v Norsku. A aby se odvíjely od příjmu zákazníka. Čím bohatší zákazník, tím vyšší pokutu má platit,“ vysvětluje Bergstenová.
Soustředit se na muže
Stěžejním cílem organizací bojujících za práva žen je změnit celkový přístup společnosti, především její mužské části, což se v Norsku daří. „Dřív bylo normální kupovat sex, dnes ne. Je to velmi stigmatizující. Pokud to uděláte, a dozví se o tom váš zaměstnavatel, pravděpodobně přijdete o práci. Lidé si začali uvědomovat, že kupovat sex není jejich přirozené právo,“ říká Skotnesová. „Skutečně vidíme výrazné změny v přístupu můžu, zejména mladých mužů,“ dodává Bergstenová.
Souběžně fungují, stejně jako ve Francii, i v Norsku programy na pomoc ženám, které chtějí s prostitucí skoncovat a začít jinak. Zejména imigrantky z východní Evropy a Afriky jsou často ve velmi zranitelné pozici, neboť jsou často závislé na kuplířích a lidech, kteří je do Norska přivedli.
Obětem obchodu s lidmi pomáhá například organizace ROSA, která ženám na určitou dobu poskytne útočiště na utajené adrese, aby se nemusely bát hněvu kuplířů.
Legislativa upravující prostituci. Zelená - prostituce je legální a regulovaná. Modrá - prostituce je legální, ale neregulovaná. Nevěstince jsou ilegální. Oranžová - nelegální je platit za sex. Červená - prostituce je zcela nelegální.
Na švédskou cestu postupně přistupují další státy
Se střední cestou v přístupu k prostituci přišlo v roce 1999 jako první Švédsko. Také zde se při zpětném hodnocení ukázalo, že míra prostituce skutečně výrazně klesla. Obdobnou legislativu posléze přijal kromě Norska také Island (2009), Kanada (2014), Severní Irsko (2015) a nakonec letos již zmíněná Francie.
Sexuální služby jsou ilegální ve většině států USA, Asie, Afriky a v postsovětských republikách a státech bývalé Jugoslávie. V těchto zemích jsou ale trestány buď pouze samotné prostitutky, nebo prostitutky i zákazníci.
Ve zbytku světa se mísí dva další přístupy. V Německu, Holandsku či Řecku je prostituce zcela legálním a regulovaným odvětví, ačkoli zde často souběžně funguje i černý trh. Česká republika je pak v kategorii zemí, které prostituci jako takovou nekriminalizují, postihují však kuplířství a obchod s bílým masem. Kromě Česka podobný přístup zastává Velká Británie či Dánsko.
