Spojenými státy se rozhořely protesty proti policejnímu násilí vůči černochům. Jejich odnož se konala i v Praze. Má to u nás své opodstatnění, nebo jde jen o vyjádření solidarity?
Aktivisté, co protestují, vidí svět jako propojený. Primárně byly protesty zaměřeny na solidaritu s Afroameričany v USA, koneckonců pochod končil před americkou ambasádou. Kritika policie jako instituce se ale netýkala jen jedné země. Řešily se i domácí otázky, čeští odpůrci rasismu to využili jako příležitost zaměřit pozornost na to, co se děje u nás, například na aktuální napadení romského politika Jozefa Mikera v Teplicích (romský aktivista, na začátku června byl zbit několika muži, pozn. red.).
Kdo se protestů účastnil?
Celkově bych řekl, že tam byly dvě skupiny lidí. Na protestech byli často vidět cizinci, ti upozorňovali i na situaci lidí jiné barvy pleti v Praze. Ze strany českých aktivistů tam pak byla snaha propojit to i s romskou otázkou. Jasné propojení s USA tam bylo i za pomoci hesla Black lives matter (název hnutí bojujícího za práva černošské komunity, pozn. red.) a podobně. Ta byla vidět i na transparentech. Spojovacím prvkem byly hlavně protipolicejní projevy ze strany alternativních a krajně levicových subjektů.
Česká policie ale obecně moc takovým kauzám nečelí.
V Česku mi aktuálně přijde protestovat proti policejnímu násilí přehnané. Samozřejmě dochází občas k excesům policie, ale situace je nesrovnatelná s USA. U nás jsou i mnohem tvrdší předpisy pro použití síly ze strany policie. Najdeme u nás nějaké dílčí případy policejní zvůle, ale máme funkční institut Generální inspekce bezpečnostních sborů a nemyslím si, že by v Česku policie tak často zneužívala své pravomoci, jako v Americe. Navíc, právě v USA se vede další debata o toho, proč k těmto situacím dochází, a poukazuje se v ní i na vysokou míru kriminality páchané ze strany příslušníků určitých rasových a etnických skupin. A v mnoha lokalitách je tam výrazně horší bezpečnostní situace, než je tomu u nás.
Někdo posprejoval sochu Churchilla na Žižkově, jako protest proti rasismu |
Protesty v Praze probíhaly mírumilovně, asi jediným větším přestupkem bylo posprejování sochy Winstona Churchilla na Praze 3. Přijde vám to ještě přípustné?
Tak minimálně z hlediska přestupkového práva to přípustné není, ale i pokud uznám legitimitu přiměřeného překročení právních norem pro dosažení morálních cílů za určitých situací, v tomto případě ji tam nevidím. Nejedná se sice o závažné poškození majetku, ale jde o až příliš konjunkturální a účelové využití situace díky zájmu médií o dění na britských ostrovech a v USA. U nás přitom Churchillovo dědictví není něčím, co by vyvolávalo kontroverze mezi velkými skupinami obyvatelstva. Ve vztahu k českým dějinám má Churchill jednoznačně pozitivní roli.
Čelí černoši v České republice předsudkům?
Někdy určitě ano, koneckonců „bučení“ nebo jiná rasistická gesta vůči hráčům tmavé pleti na fotbalových stadionech patří už takřka ke koloritu některých chuligánských kotlů. Výjimkou nejsou ani zločiny z nenávisti. Jistý „lidový rasismus“ se objevuje i v internetových diskusích. Nelze to samozřejmě paušalizovat, řada Čechů předsudky nemá.
Oproti právě Spojeným státům jsme silně homogenní společnost. Zajímají se Češi obecně o problematiku rasismu?
Myslím si, že to není výrazné celospolečenské téma, s občasnou výjimkou takzvané romské otázky. Ale existují zde stabilní a aktivní nevládní organizace bojující proti rasismu a na straně druhé i rasistická scéna.
Pomohl nedostatek pracovních sil
Romská otázka se po prvním z protestů začala na sociálních sítích poměrně hojně řešit. Diskutovalo se i o tom, že v českém kontextu by byly relevantnější protesty například na podporu této menšiny. O rasismu vůči romské komunitě se ale jinak už nemluví tolik jako dříve. Je to proto, že již nejde o problém?
Není to zcela zapomenuté téma, ale je upozaďováno jinými problémy. Velké protesty před deseti lety byly vyvolány i skutečností, že se tehdy zhoršila situace na místech, kde do té doby nebyly s mezietnickým soužitím problémy. Přistěhování nových obyvatel, jejichž část se chovala problematicky, a nečinnost bezpečnostních složek státu proti těmto troublemakerům pak vedly k rasistickým akcím, například v Janově nebo na Šluknovsku. V současnosti už není ani tak silná neonacistická scéna, která tehdy dokázala organizovat a vytvářet nepokoje. Nicméně mezietnické napětí zde v mnoha lokalitách stále je.
Jak to tedy je s postojem vůči Romům?
U Romů je situace specifická. Postoj společnosti je stále ovlivněn předsudky, které jsou často odůvodňovány negativní osobní zkušeností. Ta je pak přenášena na celý romský národ. Případně si takové zkušenosti, ať již reálné nebo přibarvené, předávají lidé mezi sebou. I pro Romy, kteří nechtějí dělat žádné problémy, je pak třeba obtížné sehnat nájemní byt v normální lokalitě.
Nemám k tomu přesná data, ale myslím si, že nedostatek pracovních sil v posledních letech pomohl alespoň dílčím způsobem odstranit i reálné protiromské bariéry na pracovním trhu, což se nyní v souvislosti s očekávaným ekonomickým poklesem může opět zhoršit. Samozřejmě přetrvává problém s nízkým vzděláním a slabou kvalifikací v sociálně vyloučených lokalitách, kde žije mnoho Romů. Tam ovšem existuje i potřeba vlastní odpovědnosti, strukturální rasismus nelze využívat jako univerzální výmluvu. Od konce devadesátých let šlo na boj proti rasismu i proti diskriminaci množství státních i evropských prostředků. Bohužel chybí podrobná evaluace, co se osvědčilo, co ne a kdo z příjemců opravdu něco udělal.
Hovoříte o možnosti zhoršení rasistických nálad ve společnosti, dá se tomu nějak předejít?
Je třeba udržovat aktivní politiku zaměstnanosti v lokalitách, kde v posledních letech právě vyšší zaměstnanost přispěla k oslabení rasového napětí. Tedy snažit se o aktivní vytváření pracovních míst a samozřejmě podporovat pracovní trh, aby dokázal absorbovat tyto lidi. Také je třeba dbát na to, aby se v souvislosti se zhoršenou ekonomickou situací nedostala část lidí do kriminálních struktur, což zvláště v sociálně vyloučených lokalitách vždy způsobí problémy s rasismem. Konečně je třeba i zajišťovat, aby případná zhoršená ekonomická situace nevedla k opětovnému nárůstu podpory pravicově extremistických stran, které by to mohly využít k prezentaci rasistických názorů.
A co se týče „lidového rasismu“, jak jste to nazval?
Důležité je posilovat pozitivní příklady. Pokud se lidé dlouhodobě nebudou setkávat s kontroverzním jednáním ze strany příslušníků menšinových komunit, tak se celkově zlepší i náhled na ně. Celkově je to ale běh na dlouhou trať, protože v české společnosti jsou již negativní postoje zakořeněné, a jakmile to potvrdí i osobní zkušenost, předsudky se ještě posilují. To, co by se dalo dělat, je vhodné šíření osvěty. Nemělo by to ale být děláno nějakými přehnanými intelektuálně povýšeneckými kampaněmi.
Hovořili jsme zatím jen o romské komunitě, jak to je s dalšími národnostmi?
Ukrajinci i Vietnamci jsou akceptováni mnohem více, což ukazují i průzkumy veřejného mínění. I vůči nim ale někdy směřují zločiny z nenávisti. Ukrajinci jsou ale často nahlíženi jen jako levná pracovní síla, což se některých z nich může dotknout. Lidé prokremelského spektra zase občas na internetu Ukrajince paušálně označují za fašisty či nacisty v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem.
Přesun rasismu na internet
A jak to bylo dříve? Pozorujete nějaký vývoj v přístupu Čechů k menšinám?
Částečně ano, podle mých osobních zkušeností se obecně k menšinám staví příznivěji mladá generace. Vůči Romům je míra předsudků stále vysoká, ale v posledních letech se už neprojevuje tak násilně, jako v devadesátých letech a v první dekádě století. Oslabena je organizovaná neonacistická scéna, včetně chuligánských gangů, i když ty jsou stále akceschopné v propojení s některými MMA bojovníky. Vůči Vietnamcům je vztah lepší.
Historik o ničení soch: Koněv je politikum, Češi mají problém s rasismem |
Změnila nějak postoj Čechů k menšinám uprchlická krize?
Větší pozornost začala být věnována rizikům migrace z islámského prostoru a z Afriky. A spolu s rozvojem sociálních sítí a pokračující internetizací se rasistická nenávist mnoha Čechů projevila v online prostředí. Řekl bych, že organizovaná extremistická scéna, taková ta tvrdá, neonacistická, se už nerozmáhá. Ve srovnání s tím, jak byla rozsáhlá třeba před deseti lety, je na ústupu. Co je ale v posledních čtyř až pěti letech na vzestupu, je vyjadřování nenávistných názorů na internetu. Řekl bych, že jde o jakýsi indikátor toho „lidového rasismu“, protože řada lidí má pocit internetové anonymity. Dřív spousta lidí ventilovala v rodinném kruhu nebo v hospodě to, o čem má teď pocit, že může vykřičet prostřednictvím zdánlivě anonymních příspěvků do světa.
Přenáší se tyto projevy z internetové sféry do reálného života?
Do reálného násilí zatím spíše ne, i jeho pokles je oproti devadesátým letům zřejmý. I když takové případy najdeme, třeba ve známém aktu pachatele Baldy, který byl aktivní i na internetu. Těžko se dá odhadnout, jak se to přesouvá do jednání v běžných oblastech života, protože k tomu nejsou jasná data. My moc nevíme, kolik Romů je opravdu odmítnuto v práci kvůli svému etniku, kolik bytů mají problém sehnat Romové, černoši či Arabové. Lze to těžko odhadovat, navíc nejde jasně určit vliv internetového podněcování Tyto nálady jsou ve společnosti už dlouhou dobu, určité předsudky existují a spíše dochází k manifestaci v internetovém prostředí.
