Je Evropa v bezpečí?
Absolutní bezpečí neexistuje, takže ani Evropa není v absolutním bezpečí. Vždycky jsou nějaké hrozby a rizika. Ale určitě není třeba panikařit, svět se nehroutí.
Co považujete za největší hrozbu vy?
Když jsem pracoval u speciálních sil, byli jsme nasazováni do Afghánistánu a mnohem víc jsem se zabýval terorismem. Ze současné pozice zástupce velitele Mnohonárodní divize, která sídlí téměř u Kaliningradu, se víc zabývám hrozbou konvenční, východní. O riziku ozbrojeného konfliktu s Ruskem vám leckdo řekne, že je nepravděpodobný, ale kdyby opravdu došlo k válce mezi státy, tak dopady budou děsivé a mnohem horší než v případě terorismu.
Je podle vás reálné, že se to v Pobaltí stane?
Co řeknu, jsou jen moje osobní názory, nikoli oficiální stanoviska ministerstva obrany a Armády ČR. Dnes podle mě k ozbrojenému konfliktu v Pobaltí nejsou podmínky. Ale kdybychom se tomu nevěnovali, konflikt by eskaloval. Podobné je to s islámskými radikály. V Čechách s nimi problémy nemáme, ale když se tomu věnovat nebudeme, tak nikdo neví, jestli to pro nás za patnáct let nebude naprosto existenční. Myslím, že je důležité se rovnocenně věnovat oběma typům hrozby, tedy ať je ze strany agresivního státu nebo terorismu. V NATO se v současné době razí politika obrany takzvaně do 360 stupňů, to znamená neupínat se jen na jeden problém, ale zabývat se vším. Já se s tím shoduji. I když důsledky mezistátního konvenčního konfliktu by byly strašné, nepovažuji hrozbu, jako je terorismus nebo migrace, za nižší.
Řekl jste, že teď nejsou podmínky, aby Rusko zaútočilo. Jaké podmínky?
Nemyslím, že nás dnes chce Ruská federace napadnout. Nechtějí válku. Ostatně jsou slabší než NATO a vědí to. Aliance je obrovská síla, s níž Rusko nemůže soupeřit, nejsou blázni, kteří se chtějí sami zničit. Chtějí být ale vnímaní jako mocnost globálního významu. To, kam se Rusko historicky dostalo po ukončení studené války, je frustrovalo. Chtějí zpět pozici, o které si myslí, že jim patří. Současné postavení berou jako útok na jejich suverenitu. Za věc národního přežití považují to, aby byli bráni vážně. A aby se prosadili, jsou schopní volit prostředky, které jsou v našem civilizačním okruhu prostě nepřijatelné, včetně síly. Takže Rusko se nás teď určitě vojensky napadnout nechystá, je potřeba s ním komunikovat, ale na druhou stranu ho i odstrašovat. Protože víme, že tam, kde se mu nechají otevřené dveře, strčí nohu a prosazuje tam tvrdě a mnohdy bezohledně své zájmy. Rusko dnes není šťastné ze světového uspořádání, ale změna podle jeho představ není v našem zájmu.
Je Rusko velmoc?
Určitě už jen tím, že je to významný hráč, má svou židli v Radě bezpečnosti OSN, je to stálý člen a je to jaderná velmoc. Ale není to mocnost, jakou byl Sovětský svaz. Je to frustrovaná velmoc a nemají takové možnosti a takový globální dosah a sílu, jakou měli. Řekněme, že dnes je to regionální velmoc.
Ptám se proto, že podle průzkumu, který ruská média zveřejnila, si polovina Rusů myslí, že jsou opět velmoc, a to i díky „dobrému a silnému prezidentovi“.
Putin se prezentuje jako silný vůdce, za jeho doby se určitě podařily i některé vnitroekonomické úspěchy a v očích lidí vrátil Rusku něco jako důstojnost. Rusové ho tak vnímají. Rusko má ale velké vnitřní problémy, stále nemají diverzifikovanou ekonomiku, jsou závislí na vývozu surovin, na ceně ropy a jsou svým způsobem slabý stát.
Karel ŘehkaBrigádní generál Karel Řehka je absolventem Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově a Královské vojenské akademie v Sandhurstu ve Velké Británii. Do loňska působil jako ředitel Ředitelství speciálních sil Ministerstva obrany, v srpnu se stal zástupcem velitele Mnohonárodní divize severovýchod v polském Elblagu. Několikrát byl nasazen v zahraničních misích v Kosovu a Afghánistánu. Zabývá se studiem ozbrojených konfliktů i nekonvenčních způsobů vedení války. Napsal knihu Informační válka, která vysvětluje vedení války v informačním prostředí, a je spoluautorem knih Na rozhraní, Povaha změny a Lidé a dějiny. |
Proč lidé Putinovi tak věří? Téměř 40 procent respondentů si nedokázalo vzpomenout na nic pozoruhodného, co se za deset patnáct let povedlo.
Ale fakt je, že některé věci dokázal dostat trochu pod kontrolu, navíc po jeho nástupu došlo k výraznému růstu HDP, snížení státního dluhu, zvýšila se životní úroveň lidí a poskytl jim silného lídra. Toho si asi cení, jeho popularita je enormní. Obyčejnému Rusovi bylo vtloukáno do hlavy, jaká jsou sovětská velmoc, a pak viděl klopýtat a padat ze schodů opilého Jelcina. Teď vidí silného Putina, který se nebojí vyzývat silné státy, a to Rusům dodává pocit, že zase začínají být velcí. Já Putina nevychvaluji, ale silného lídra jim poskytl.
Je Česká republika připravena se v případném konfliktu bránit?
Nikdy nejste připravená bránit se v každém konfliktu. Jde o to si říct, na co se chcete připravovat, položit na stůl scénáře. Klíčová je otázka, na co se chystat budeme a na co už ne, jaké riziko prostě přijmeme a budeme se chystat třeba až později. Ale já ty scénáře nevolím a nechci se k tomu tedy ani vyjadřovat.
A když se zeptám na NATO?
Má rezervy, ví o nich a pracuje na nich. Teď se třeba diskutuje adaptace velitelské struktury, zvýšení objemu sil, které jsou schopny reagovat rychleji, a to jsou všechno opatření, na kterých se pracuje nejen kvůli východní hrozbě a konfliktu s velkým státním protivníkem. Bylo zřízeno expertní analytické středisko, které se zabývá jižními hrozbami. Z mého pohledu vojáka je dobře, že se o těchto věcech víc mluví a berou se vážněji. V NATO se toho od absolutního relaxu, který panoval do anexe Krymu, změnilo moc. Do té doby v mnoha členských zemích obrana nikoho moc nezajímala, a když bylo například potřeba sehnat peníze na splnění nějakého slibu, ukrajovalo se z armádního rozpočtu. To se změnilo. Znásobily se síly vyšší reakce, vytvořily se hrotové síly, udělala se předsunutá přítomnost v Pobaltí v rámci demonstrace soudržnosti mezi spojenci a odstrašování a o dalších opatřeních se diskutuje.
Jaké území je schopná naše armáda ubránit? Prý nanejvýš jeden kraj.
To jsou přirovnání, na kterých si lidé mají uvědomit, že síly jsou opravdu kvantitativně malé. Ale naše armáda v posledních letech nebyla na plošnou teritoriální obranu ani připravovaná. To je to, co říkám. Máte nějaké scénáře ohrožení a na ně armádu modelujete. A dnes nikdo o samostatné obraně našeho teritoria neuvažuje. V případě ohrožení suverenity a územní celistvosti stát nasadí všechny síly a prostředky. Ale pořád počítáme s tím, že se budeme bránit jako součást Aliance.
Budou státy NATO v konvenční válce opravdu bojovat spolu? Ptám se i proto, zda by v případě ruského útoku v Pobaltí přišla Aliance na pomoc, tedy zda jí na tomto regionu záleží stejně jako Rusům. Nakolik je článek 5 o kolektivní obraně závazný?
Z mého pohledu závazný je. Říká, že v případě napadení členského státu mu ty ostatní poskytnou pomoc, kterou považují za nezbytnou. Někteří lidé to napadají a zpochybňují, jestli by to tak bylo. NATO je jako každá aliance založené na důvěře v to, že státy se navzájem podpoří a svůj závazek splní. Členství v NATO poskytlo České republice historicky bezprecedentní bezpečnost. Pokud se v případě aktivace článku 5 nebudeme chovat jako spolehliví spojenci a odmítneme poskytnout pomoc, tak v NATO končíme, protože už nikdy nemůžeme čekat, že přijde na pomoc nám. To samé platí pro každý stát, který v NATO je. Je potřeba si uvědomit, že když kdokoli z členů Aliance bude ohrožený a ostatní mu pomoc neposkytnou, tak je to konec NATO. Pro naši bezpečnost by to byla obrovská tragédie.
Napsal jste knihu Informační válka? Co je to?
Každý stát ji může definovat trochu jinak, obecně je to činnost v informačním prostředí, ve kterém informacemi na někoho působíte. Snažím se ovlivnit vás, informace, které máte, vaše informační systémy a zároveň chránit ty svoje. A vždycky se snažím to ovlivnit v nějaký svůj prospěch. Budu se snažit vás oklamat, něco vám namluvit, vykreslit vám realitu tak, abyste reagovala v můj prospěch. To je ale normální věc - klamání, válečné lsti, podsouvání falešných informací, chránění si svých informací, to existuje od nepaměti.
Dnes se ale informační prostředí podstatně rozšířilo a zrychlilo.
Změnilo se operační prostředí a informace nabývají většího významu. Státy jsou mnohem závislejší na informační infrastruktuře, potřebují mnohem víc sítě, potřebují mnohem rychleji sdílet informace, a tudíž to je pro ně důležitější. Důležitější je i ve válce na to působit a své si chránit.
Kdo je v souvislosti s vypouštěním dezinformací nejhorším protivníkem?
Protivník není největší proto, že vede informační válku. Buď je pro vás někdo hrozba, nebo není. Někteří aktéři jsou schopni informačního prostředí využívat lépe nebo je pro ně důležitější. Ale jak státní, tak nestátní hrozby - myslím, že dnes to potřebují využívat všichni. Teroristé jsou při působení na lidi a aktivní propagandě na využívání informačního prostoru úplně závislí. Nejvíce nebezpeční jsou získáváním dalších příznivců a jejich radikalizací, což spočívá právě v ovlivňování prostřednictvím informačního působení. A že k tomu dnes teroristé mají sociální sítě a informace dostanou hned po celém světě, je jen nástroj, který to zrychluje a zefektivňuje. To samé platí pro státní aktéry. Jsme digitálně propojení, a tím jsme samozřejmě i zranitelnější.
Čekala jsem, že za nejhoršího dezinformačně působícího protivníka označíte Rusko, dokonce jste mu věnoval část své knihy.
Rusko je v tom opravdu zdatné.
Nezaspala Evropa ve srovnání s ním?
Určitě jsme zaspali. V řadě věcí jsme zaspali a ukázalo se to i na tom, jak nás ruská asertivita, Krym a jejich působení na Ukrajině překvapily. Zaskočily nás jejich hybridní metody a informační operace. Přitom už u první i druhé války v Čečensku se některé věci ukazovaly a Putin je jasně deklaruje někdy od roku 2006. Z toho, jaká prohlášení postupně vydávali, a ze studií vojenských teoretiků se dalo poznat, jak uvažují o vedení války, takže překvapeni bychom být neměli. Je to naprosto jasný kontinuální vývoj, Rusko využívá nové techniky, metody a nástroje, ale přístup je pořád stejný. I za studené války to tak dělali. Podpora různých hnutí na Západě, demonstrace proti základnám, šíření propagandy, kupování cizích politiků, to všechno už dělali dřív. Ale neměli internet, neměli kybernetické nástroje tak, jako jsme je neměli my, takže se prostě jen přizpůsobují době.
Takže jsme nevěnovali dostatečnou pozornost tomu, co Rusko dělá, a teprve Krym nás přivedl k ostražitosti…
Myslím, že to byl opravdu největší zlom. Všichni byli v šoku. Od druhé světové války nějaký stát v Evropě poprvé zabral území cizího státu, porušil všechny normy za použití síly.
Nakolik jsme vůči dezinformacím Rusů odolní? Jsou pro ně Češi snazší kořistí než třeba Němci, Francouzi? Okupovali nás přes dvacet let…
Podle mě to vliv mít může. V době, kdy tu nebyla demokratická společnost, v lidech nebylo budované jejich kritické myšlení. To potřebujeme, abychom rozlišovali, co je pravda a co ne, a neříkali si, že když je to státní televize, musí to být pravda. Lidé musí o věcech kriticky uvažovat a dohledávat si zdroje. Z hlediska informačního působení je velmi zranitelnou skupinou zejména starší generace, dnešní důchodci. Ale zranitelný vůči manipulaci a dezinformacím je každý člověk i stát. Kdo bude chtít někoho ovlivňovat, udělá si analýzu cílového publika a bude na něj hrát ty narativy, u kterých je větší šance, že je přijmete – na základě historické zkušenosti, na základě toho, jak jsou v daném národu vnímané jaké symboly a podobně. Takže na Francouze nebude působit stejně jako na Čecha.
Jaké dezinformační cíle mají Rusové v České republice?
Ze zpráv, které zveřejnily tajné služby, například vyplývá, že Rusům u nás jde o to, znejistit lidi a vyvolat v nich dojem, že nikomu a ničemu se vlastně nedá věřit, nic už tady není pravda. A oslabit soudržnost společnosti, vliv standardních médií, autorit i třeba státu. To si myslím, že je nebezpečné a je to jedna z věcí, která se jim u nás daří. Mnoho lidí vlastně už neví, čemu mají věřit.
Nový velitel Generálního štábu Aleš Opata nebo třeba generální tajemník NATO Jens Stoltenberg řekli, že je potřeba se soustředit na potírání dezinformací z Ruska. Jak to může vypadat?
Jsou státy, které dokonce vyhostily lidi, kteří u nich dělali aktivní propagandu a zřejmě na čísi zakázku tam nepřátelsky vůči státu působili. Vyhostili je, jako se vyhošťuje za špionáž. Jinou metodou může být větší kontrola sociálních sítí. Osobně si ale myslím, že větší cenzura není úplně cesta.
A co je správná cesta?
Lidi vzdělávat, vést je ke kritickému i analytickému myšlení, aby byli schopni si problém rozebrat, přemýšlet o něm a neskočit na všechno. A tak jako se někdo snaží ovlivnit nás, my se musíme snažit ovlivňovat také. Špatný příběh nezabijete tím, že budete tisíckrát opakovat, že je to lež. Špatný příběh zabijete tím, že máte lepší příběh, který je kredibilní a lidé mu věří. A jestli je smyslem kampaně vyvolat dojem, že nic není pravda a nedá se nikomu věřit, tak je potřeba lidi přesvědčit, že státu se věřit dá. A přesvědčovat musíme slovy i skutky. Cílem lživých kampaní je narušit odolnost společnosti, aby lidé byli nejistí, nejednotní, aby nebyli soudržní, když je třeba se vůči nějaké hrozbě spojit jako národ, jako tým. Na tohle se musíme soustředit. Vést lidi k vlastenectví a uvědomovat si, co máme a že se tady opravdu máme dobře. Česká republika je suprová, je bezpečná, dosáhli jsme spousty dobrých věcí a máme být na co hrdí. Když budeme kriticky přemýšlet a snažit se pracovat ve prospěch vlasti, tak na nás někdo může působit, jak chce, a bude to zbytečné.
