Na soudy v dalších zemích V4 podle Rychetského narůstá tlak, aby se měnila zažitá pravidla, dobré mravy i představy o tom, jaké cesty vedou ke kýžené budoucnosti. „Nezávislost soudnictví je lesklá, ale velmi křehká nádoba, kterou není těžké rozbít,“ řekl předseda českého Ústavního soudu Pavel Rychetský na odborné konferenci v Brně na konci února. Zmínil opakované změny ústavy v Maďarsku, tlak exekutivy na soudy v Polsku i nynější situaci na Slovensku, kde se politici nedokázali shodnout na obsazení volných míst a ústavní soud tam nyní tvoří jen čtyři členové místo 13.
Bez nezávislého ústavního soudnictví nelze mít nezávislou justici, proto je podle Rychetského nutné pozorně sledovat, komu ústavní soudy vadí a proč.
Situace v Česku zatím podle Rychetského není taková, jako v Maďarsku či Polsku. Díky generační obměně je podle něj česká justice nezávislejší, sebevědomější, vzdělanější než před čtvrtstoletím. Je to podle něj i výsledek ochrany nezávislosti ze strany Ústavního soudu. Bohužel ale neexistuje orgán, který by chránil ochránce, podotkl Rychetský.
Odborník na soudcovskou samosprávu David Kosař v rozhovoru pro iDNES.cz vysvětluje, že náš český kostrbatý systém soudnictví je vlastně výhodou.
V Česku spadá justice především do rukou ministerstva spravedlnosti. Mnoho let se mluví o takzvané nejvyšší radě soudnictví. Potřebuje něco takového Česká republika?
Otázka nejvyšší rady soudnictví se řešila už na přelomu tisíciletí, kdy s ní přišel tehdejší ministr Otakar Motejl. Jeho vize neprošla. Od té doby jsme nicméně zjistili z okolních zemí, ať už z Maďarska, Polska či Slovenska, že tento model správy soudnictví má své nedostatky.
Kde v něm nastala chyba?
Ukázalo se, že model silné nejvyšší rady soudnictví kladl důraz na nezávislost soudní moci jako celku, ale zapomněl na to, že klíčová je nezávislost jednotlivých soudců. Nedohlédlo se také na to, že pokud soudci vybírají sami sebe a do značné míry sami sebe spravují, stávají se zranitelní, neboť je politici mohou lehce delegitimizovat.
Takže dá se říci, že náš nastavený ministerský systém je v tomhle ohledu lepší?
Svým způsobem. Ten náš český ministerský model je takový křehký, kostrbatý, možná trošku staromódní, ale je v současné podobě rezistentnější vůči vnějším vlivům nebo vůči nějaké centralizaci moci a snahám o ovlivnění českého soudnictví. Polské události z posledních tří let ale ukazují, že i ministr spravedlnosti může napáchat velké škody.
Plejáda útoků na Ústavní soud
Na Slovensku je už dva týdny „paralyzován“ ústavní soud. Politici nezvládli jmenovat soudce nové. Neukazuje tato skutečnost, že je justice příliš závislá na politicích a politických rozhodnutích?
Nemyslím si, že za současným děním na Slovensku stojí nějaká snaha za každou cenu paralyzovat ústavní soud. Je to velmi politický proces, který je komplikovaný tím, že jedním z kandidátů na ústavního soudce byl bývalý předseda vlády Robert Fico, vůči kterému byla vznášena celá řada námitek.
Neukazuje nicméně tento případ, jak křehká je justice vzhledem k politickým rozhodnutím?
To nepochybně. Musíme si uvědomit, že základy soudcovské nezávislosti jsou politické. Pokud mezi klíčovými politickými stranami, jako je tomu například v Německu, bude panovat shoda na tom, jak některé věci dělat, a na tom, že některé věci už jsou na hraně a nepřípustné, tak ten systém bude fungovat. Pokud ta shoda nebude a všichni budou zkoušet jít až za hrani či za ní a nebudou ochotni přistoupit na nějaký konsensus, tak je to problematické.
David Kosař (39)Je jeden ze dvou držitelů ERC grantu v oblasti společenských věd v ČR. Pracuje na pomezí práva a politologie, a v současné době se zabývá posilováním soudcovské samosprávy a dopadem těchto reforem na dělbu moci. Je vedoucím Ústavu pro otázky soudnictví na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kde získal i titul docenta. V roce 2017 získal ocenění Právník roku v kategorii ústavní právo a lidská práva. O rok později jej ocenil i NF Neuron v oboru společenských věd. Zejména jeho výzkum v oblasti kárného soudnictví a soudcovské samosprávy představuje zásadní přínos světové vědě a jeho praktické důsledky jsou ceněny Radou Evropy a dalšími organizacemi  |
Nemyslím si však, že současná situace na Slovensku by vedla k ovlivňování nějakých konkrétních kauz.
Lze vůbec zabránit něčemu takovému?
Dají se nastavit mechanismy, jak tomu předejít. V některých zemích platí, že pokud nejsou vybráni noví kandidáti, tak ve funkci zůstávají stávající ústavní soudci. Tam je ovšem zase riziko, že nějaký soudce bude na soudu udržován uměle, i když mu jeho mandát měl dávno skončit. Lze si představit ii situaci, že by se v případě patu mezi parlamentem a prezidentem na volná místa na ústavním soudě vybíralo losem ze soudců nejvyššího soudu. To by si pak političtí aktéři dvakrát rozmysleli, jestli nechají místa na ústavním soudě nenaplněná.
Druhý aspekt spočívá v tom, že vyprázdnění ústavního soudu je pouze jednou z mnoha technik, s jejichž pomocí se dá na ústavní soud zaútočit. Jde to také například pomocí jiných personálních útoků. Můžete zvýšit počet ústavních soudců či můžete zneplatnit již proběhlou předchozí volbu soudců. To se například stalo v Polsku.
Jaké jsou další možnosti, jak ochromit ústavní soud?
Můžete nechat ústavní soud vyhladovět snížením rozpočtu. To může vést k odchodu asistentů a snížení výkonnosti. Pak je celá řada možných útoků na soudní funkcionáře, předsedu a místopředsedy ústavního soudu. Například zkrácením jejich mandátu, změnou ve jmenovacích procedurách či určením prozatímního předsedy. Dále to mohou být procesní útoky, jako zvýšení kvóra či oddálení rozhodnutí.
Například v Polsku bylo vytvořeno pravidlo, které říkalo, že ústavní soud musí projednávat věci v pořadí, ve kterém na sou přišly, což samozřejmě vede k tomu, že kontroverzní zákony z poslední doby se dostanou na pořad jednání až za rok za dva, když jsou již škody napáchány. Plejáda možných útoků je opravdu veliká.
Jak velký problém by bylo ochromení Ústavního soudu v Česku?
Myslím, že u nás by taková situace byla ještě horší, protože počet věcí, které na Ústavní soud přicházejí, je vyšší. Krátkodobý výpadek jsme zažili v souvislosti s Václavem Klausem, který odmítal navrhovat nové soudce do Senátu. Počet soudců klesl až na 11, což komplikovalo rozhodování v plenárních věcech. Už tehdy bylo vidět, že něco takového je velmi nebezpečné.
Vládnoucí koalice takovou situaci může využít k tomu, že se přijmou zákony, které jsou velmi problematické z ústavního hlediska. Dlouhodobější paralýza by u nás pak měla dopad i na legitimitu ústavního soudu a jeho postavení v soudním systému.
Uvedete nějaké příklady?Na čem by se nicméně mohlo v rámci českého soudnictví zapracovat? Kde máme mezery?
To nejdůležitější pro českou justici je vytvořit politickou kulturu, ve které je jasně nastaveno, že některé věci jsou nepřípustné, nedělají se a jsou v rozporu se soudcovskou nezávislostí. To je daleko podstatnější než institucionální mechanismy. V tom musíme začít už výchovou na základních školách. Pokud se podíváme na to, co by se dalo udělat z toho institucionálního hlediska, tak těch věcí je více.
NF NeuronNadační fond Neuron letos ocenil deset nejlepších českých vědců. Kategorie jsou rozdělené na:
V první jmenované kategorii uspěl loni i David Kosař v oboru společenských věd. |
Z krátkodobého hlediska je nepochybně nezbytné publikovat všechna rozhodnutí českých soudů a tím umožnit veřejnou kontrolu soudního rozhodování. Určitě by se také dalo tlačit na další vzdělávání soudců, které v České republice není povinné. Těžko si lze představit nějakou jinou špičkovou profesi, jejíž členové by se nemuseli kontinuálně vzdělávat. Ale pozor, nemyslím tím přezkušování soudců, které lze zase zneužít k odstraňování nepohodlných soudců.
A z dlouhodobého hlediska?
Například přenastavení soudní mapy, reorganizace soudnictví jako takového. Je otázkou, zda potřebujeme vrchní soudy či nikoliv. Zda není nutné sloučit nějaké soudy či jiné vytvořit. Doba už je jiná než před 30 lety a česká soudní soustava na to moc nereaguje. Lze také uvažovat nad tím, zda nesestavit nějakou komisi pro výběr soudců, na níž by se přenesly některé pravomoci, jež vyžadují kontinuální práci, na kterou krátká funkční období jednotlivých ministrů spravedlnosti nestačí.
Je to problém? Často se střídající ministři spravedlnosti?
Bohužel, ta fluktuace je veliká a průměrná délka mandátu ministra spravedlnosti je jen rok a půl. Za tu dobu se nějaká koncepční práce udělat nedá.
Loni v létě kritizovali někteří soudci nízký věk začínajících soudců. Měl by se věk u soudců nějakým způsobem upravit?
Myslím si, že hranice 30 let je zcela postačující. Je nutné si uvědomit, že je to minimální hranice a málokdo je jmenován v takovém nízkém věku. Spíše si myslím, že důležitější je, aby do soudnictví měli otevřené dveře i právníci, kteří působí v jiných právnických profesích. Zejména z advokacie, ale třeba i ze státního zastupitelství a lidé z akademického sektoru. Musíme zajistit, aby zde byla prostupnost mezi právními profesemi a odolat svodům čistě kariérního soudnictví. To, že někdo nastoupí na soud hned po právnické fakultě a pak tam stráví celý svůj život, by neměla být jediná ani hlavní cesta do taláru.
Jak se projevuje, když nemá soudce zkušenosti s jinou právní profesí?
V určitých oblastech se projevuje velmi výrazně. Například v korporátním právu tahají čeští soudci za kratší konec, protože neznají určité typy smluv, které se aktuálně řeší v praxi. Nevědí, jak se s nimi nakládá. Neznají daňové a účetní souvislosti některých rozhodnutí v obchodních společnostech. A to je něco, bez čeho nemůžete tyto typy sporů dobře a legitimně rozhodovat. Bohužel české soudnictví a řekl bych, že zejména předsedové krajských soudců, hledají nové soudce mezi lidmi, které znají, jejichž povahové vlastnosti jim vyhovují a o kterých ví, že by zapadli do jejich kolektivu. Erudice kandidátů, jejich dřívější zkušenosti z jiných právnických profesí, jazykové znalosti či třeba jejich publikační činnost jsou bohužel sekundární.
A to je špatně. Soudci jsou profesionálové, soudí jménem republiky a měli by akceptovat, že například výkon v advokacii není diskvalifikací pro následující profesní dráhu v soudnictví.
Nezávislost české justice
Jsou česká justice a čeští soudci nezávislí?
Myslím si, že čeští soudci a česká justice jsou nezávislí jako celek. Nezaznamenal jsem žádný zásadní jev, který by poukazoval na nějaký strukturální nedostatek v oblasti nezávislosti soudců.
Jen jako celek?
Máme zde samozřejmě pár excesů týkajících se korupce v souvislosti s dopravními přestupky a insolvencemi, které nesmíme přehlížet. Ale to jsou jen jednotky případů, které se následně řešily v kárném či trestním řízení a není to zatím něco, co by systémově ohrožovalo nezávislosti českého soudnictví. Bohužel tyto případy vrhají na českou justici špatné světlo a právě těmito excesy se formuje veřejné mínění. Proto je nutné tyto excesy rychle a nekompromisně řešit.
Hradní kancléř Vratislav Mynář na jednom z jednání podvýboru pro justici uvedl, že nemáme dělat ze soudců skleníkové lidi. Měli by být soudci skleníkoví lidé, abychom nemuseli spekulovat o nezávislosti justice?
Kontaktům a střetům se vyhnout nelze a v obecné rovině s názorem, že soudci by neměli žít v nějaké slonovinové věži, mohu vlastně i souhlasit. Nicméně každý asi vnímá, co už je za hranou a co je ještě na hraně trošku jinak. Například když chtěl soudce Jan Musil z Ústavního soudu rezignovat, tak je vcelku jasné, že se nějakým způsobem musel spojit s prezidentem republiky, aby prezident mohl s dostatečným předstihem hledat jeho nástupce.
To, že chce prezident konzultovat personální záležitosti s některými vrcholnými představiteli českého soudnictví, je asi také legitimní důvod pro setkání. Samozřejmě je to dáno tím, že jiní reprezentanti českého soudnictví tady nejsou a není zde jiný mezičlánek typu Nejvyšší rady soudnictví. Setkání soudců a politiků by měla být ale transparentní a měla by se týkat spíše systémových otázek, rozhodně ne živých kauz.
Již dříve někteří politici uvedli, že soudci jsou placení od toho, aby ustáli tlaky zvenčí. Není to podceňování problému? Stačit někoho dobře platit, aby byl neovlivnitelný?
Materiální zabezpečení je jedna z důležitých složek soudcovské nezávislosti, nicméně sama o sobě nestačí. Materiální složka slouží primárně k tomu, aby soudci nebyli lehce zkorumpovatelní a nebyli ochotni pomáhat stranám ve sporu za peníze. Vysoké platby by měly rovněž tlačit soudce k tomu, aby se věnovali výhradně soudcovské činnosti a nemuseli si přivydělávat jinak,ať už prostřednictvím placených přednášek či psaním komentářů. Ale materiální složka pokrývá pouze jeden z více způsobů, kterými bychom měli chránit nezávislost soudců.
Co dalšího je nutné?
Potřebujeme i nějaké brzdy vůči tomu, aby někomu mohly být například přiděleny zlaté padáky, nějaké „cukry“ typu povýšení na Ústavní soud či do funkce předsedy soudu a podobně. Takové kontakty politiků uvnitř soudů a z nich vznikající vazby vděčnosti jsou nebezpečné a nejde primárně o peníze. Je to spíše o moci, integritě a reputaci daného člověka. Takové vábení soudců je vždy nebezpečné a ne každý mu dokáže odolat. Takže preventivně bychom se měli snažit zabránit také těmto praktikám.
Jakým způsobem?
Mít jasně nastavené hranice. Například v tom, že diskuze o živých kauzách mezi soudci a politiky, je nepřijatelná. A to jak v soudní budově, tak třeba na fotbalovém stadionu. Pak zde máme celou řadu institucionálních mechanismů, které mohou nějakým způsobem zneužití moci zabránit nebo minimálně tyto snahy komplikovat, například náhodné přidělování spisů. Ale to je téma na další rozhovor.
