Čím jste před 25 lety zaujal porotu Zlatého Ámose?
Recitoval jsem svoje básně, tak možná tím. Jedna z básní, které jsem přednesl, zněla: „Život je záležitost horolezců, z nichž každý hledá svoji cestu na vrchol svého Everestu.“ Byly to krátké básničky, některé humorné, jiné vážné. Jinak nevím, čím jsem zrovna já zaujal. Člověk musí ovládat předmět, který učí, a zároveň svoje žáky. Nesmí to šidit, musí učit se zaujetím a umět žákům učivo předat.
Používáte verše i v hodinách?
Ano, učím český jazyk a verše běžně zapojuji do výuky. Dám třeba žákům úkol, aby napsali báseň na určité téma, ve které použijí pět slov, které jim zadám, a sám báseň také napíšu. Pak všichni předneseme svoje díla.
Jak se za těch 25 let od doby, co jste získal Zlatého Ámose, proměnilo české školství?
Připadá mi, že co se týče výuky, moc se toho nezměnilo. Neměnný je počet žáků, výuka, atmosféra ve třídě, kdy s některou třídou navazuji vztahy lépe, s jinou hůř. Změnily se ale okolnosti. Připadá mi, že se rozmáhá snaha školství nějakým způsobem degradovat, rozložit.
Co tím myslíte?
Například státní maturity. Vedou jen k tomu, že v literatuře se toho zkouší méně. Didaktický test je v některých otázkách nevyzpytatelný, jeho součástí jsou okrajové otázky, které já bych do něj nikdy nedal. Navíc je velmi nákladné, že někdo maturitní testy vymyslí, vytvoří, přiveze k nám autem. Přitom ty peníze by místo toho mohly jít do školství. Pak jsou tu různé podivné projekty, šablony a podobně. Učitel má učit a ne nějakou vedlejší činností pomáhat vydělávat škole na pár notebooků.
Petr Martínek
|
Odrazily se státní maturity i ve způsobu výuky českého jazyka?
Trochu ano. Musím děti připravit na to, co je čeká v didaktickém testu. Připravuji je od prvního ročníku. S těmi, kteří končí, pak od listopadu píšu „ostré“ didaktické testy, aby si zvykli na specifickou techniku tohoto zkoušení.
Proměnila se v něčem výuka češtiny?
V roce 1993 proběhla reforma pravopisu, která změnila například psaní velkých písmen v některých případech. Ale neučím jinak než na začátku. Někdy se studenty rozebírám příklady ze současné slovní zásoby. Je zajímavé, že rozhlasoví i televizní sportovní reportéři se snaží být přespisovní. Často používají spojení „oni dokáží“ a přitom je to špatně, správně je „oni dokážou“. Ve sportu to slyšíte pořád. Umím si představit, že takové tvary proniknou časem i do spisovné češtiny.
Děti dnes hrají cizojazyčné počítačové hry, sledují filmy v angličtině. Odráží se to nějak v tom, jak ovládají český jazyk?
Myslím, že dnešní žáci ovládají češtinu hůř. Nejvíc se to projevuje v psaní velkých písmen. Angličtina má takovou moc, že často napíší velké písmeno podle angličtiny tam, kde v češtině není. Běžně dokážou špatně napsat například název naší země: Česká Republika.
Když je problém, volám rodičům
Jaké jsou obecné vlastnosti, které by měl učitel mít?
S dětmi hraji hru, která se jmenuje Řeka. Každý žák navrhne pět vlastností dobrého učitele, pak se dva spojí do dvojice a z dvakrát pěti vlastností se musí domluvit na šesti. A tak dále, až se celá třída (dvě poloviny) shodne na deseti vlastnostech, které by měl učitel mít. Vesměs zaznívají pořád ty samé. Jeden z posledních výsledků zněl, že učitel by měl být spravedlivý, vstřícný, přátelský, sebevědomý, měl by mít smysl pro humor, měl by umět učit, mít trpělivost, být chápající, měl by umět diskutovat o názorech a měl by být sympatický, ale zároveň autoritativní.
Není těžké to vybalancovat? Na jednu stranu vtipkovat s žáky a být sympaťákem, na straně druhé zůstat autoritou?
Myslím, že to není těžké. Můžete zůstat autoritou a přitom mít pozitivní vztah s žáky, nevylučuje se to. To, že máme dobré vztahy, neznamená, že žák nedostane za špatný výkon špatnou známku. Trocha autority tam ale musí být pořád.
Zlatý Ámos
|
V souvislosti s tím se mi vybavil případ učitelky z pražské střední průmyslové školy Ludmily Vernerové, kterou šikanovali žáci a ona nakonec v roce 2016 zemřela. V čem si myslíte, že byla chyba?
To bylo pochybení skoro všech. Několik chlapců šikanovalo učitelku, věděla to celá třída a pravděpodobně i někteří její kolegové. Byla to chyba všech, kteří to věděli a nic neudělali. Paní učitelka pak už zřejmě neměla sílu sama něco řešit. Pro některé učitele je možná těžší si přirozenou autoritu vydobýt, ale jinak to nejde. Můj známý říká, že do školy příliš demokracie nepatří, a já s ním souhlasím. Ředitel musí řídit školu, učitelé musí řídit žáky.
Jaký je váš trik, jak si autoritu vydobýt?
Studenti si myslí, že mohou zajít daleko, a rodičům to doma nějak vysvětlí, když udělají průšvih. Jednoduchý trik je, když někdo něco vyvede v hodině, hned po zazvonění na přestávku zavolat rodičům a vysvětlit jim, že to takhle nejde, aby to doma probrali. No a žák přijde domů a diví se, že o tom rodiče ví. Myslí si, že škola se s rodiči nespojí a doma tak může tvrdit, co chce. A když zjistí, že tomu tak není, že se učitel může hned spojit s rodiči, šokuje ho to.
Zažil jste i rodiče, kteří se za každou cenu stavěli na stranu svých potomků a váš názor je moc nezajímal?
Moc takových rodičů nemám. Vzpomínám si na situaci, kdy si na mě přišla matka stěžovat, protože jsem chtěl po její dceři, aby napsala životopis jednoho z rodičů. Maminka přišla za ředitelem, ptala se ho, co si to dovoluji, že z dětí tahám intimní informace o rodině. Pak se zjistilo, že matka žije sama s dcerou, měla několik partnerů a nechtěla, aby o tom dcera psala. Ale podobných zkušeností moc nemám.
Myslíte si, že je to tím, že vás mají žáci rádi, nebo máte štěstí na rodiče?
Myslím, že je to tím, že se snažím se všemi - s žáky i rodiči - jednat na rovinu.
Domácí úkoly bych nezatracoval
V čem se liší dnešní žáci od těch, kteří seděli v lavicích před 25 lety?
Jednou věcí - ti dnešní mají v kapse mobilní telefon. Mnohdy mobil brání tomu, aby se projevovali normálně, protože se na něj pořád dívají nebo se na něj alespoň chtějí dívat. Po všech proto požaduji, aby telefon nechali v tašce. Přijde mi, že dnešní studenti mají leckdy problém se správně vyjádřit. Trvá jim, než přijdou na to správné slovo. To je problém. Uvedu další příklad. Když jsem před lety začal učit, ve třídě bylo jedno nebo dvě děti z rozvedeného manželství. Dnes je v některých třídách tak třetina z nerozvedených manželství, to se velmi změnilo. Děti tím samozřejmě trpí.
Chodí za vámi někdy děti, které chtějí mluvit o tom, co se děje u nich doma?
Někdy ano. Jsem pro ně plně k dispozici pořád, i doma. Píší mi na Facebooku, většinou chtějí poradit ohledně věcí do školy, třeba že něco zapomněly, ale píší mi i osobní věci.
Nedávno na Facebooku rozproudil debatu bloger, který svému synovi ve škole vymohl, aby mohl domácí úkoly dělat pouze dobrovolně. Myslíte si, že by domácí úkoly měly být povinné?
Já bych je nezatracoval. Člověk se dnes všude dočte, že je moderní úkoly nedělat. Četl jsem například nedávno, že ve Finsku prý domácí úkoly nemají vůbec. Ale podle mě je to občas dobré. Dítě si tak doma připomene a zopakuje, co bylo ve škole.
Zasedáte v porotě Zlatého Ámose. Podle čeho hodnotíte ostatní učitele?
Hodnotíme souhru učitele a žáků. Tehdy před 25 lety byla soutěž komorní, bojovala o přežití. Dnes je těžší, učitelé se musí dopředu připravovat na různé úkoly. Se mnou žáci tehdy ani nebyli na jevišti, dnes tam s učiteli běžně chodí, aby mohli porotci vidět, jak na sebe reagují.
Jaké vztahy máte se třídou, která vás tenkrát do Zlatého Ámose nominovala?
Stále se vídáme. Asi před třemi roky měli sraz po dvaceti letech, na který mě také pozvali. Po večeři jsem se zeptal, zda se chtějí podívat do školy, která byla od restaurace nedaleko. Byli nadšení, jásali jako malí. Zavolal jsem školníkovi, že přijdeme, šli jsme do jejich bývalé třídy. Potom jsem je vyfotil v lavicích, ve kterých dřív seděli.
Baví vás pořád učit?
Ale ano, baví. Kdyby mě to nebavilo, tak bych odešel.
 |
