„Pan učitel je citlivý. Když žáka něco trápí, nebo naopak těší, hned to pozná a snaží se případně pomoci. Je také milý a velmi poctivý, vždy dodrží své slovo. Nejvíce se nám líbí, že dokáže být přísný, ale přesto je v hodině zábava a nenudíme se.“
Toto upřímné dětské vyznání vyslalo Lukáše Lise na cestu, na které ho potkala hned tři ocenění. Ámos češtinář, Ámos sympaťák a meta nejvyšší: Zlatý Ámos školního roku 2016-2017. To vše v anketě, která ukazuje, že učitelské povolání je pro společnost důležité a dobří učitelé existují.
„Dostal jsem všechna ocenění během devátého roku, kdy pracuji v oboru,“ říká Lukáš Lis pořád trochu překvapeně. Jiní možná o takovém vítězství sní celý život. Zatímco on ještě před devíti lety neměl jasno, čemu se v životě věnovat.
Protivný šprt to nebyl
Pochází z Tábora, od šesti let žil s rodiči v Sezimově Ústí. Na základní škole měl samé jedničky, ale protivný šprt to nebyl. S chutí se připojil ke klukům, kteří tropili lumpárny. „Jeden náš učitel jezdil do práce zeleným embéčkem, parkoval před školou a zapomínal zamknout auto. To pro nás byl signál, abychom mu ho odbrzdili a odtlačili na odlehlou stranu parkoviště. Pak jsme schovaní za stromem čekali, až vyjde ze školy a vyděsí se, že mu auto zmizelo.“
A ty samé jedničky? Stačilo poslouchat výklad ve škole. Má totiž dobrou sluchovou paměť. „Zrovna nedávno jsem žáky učil o Victoru Hugovi. Z hlavy jsem jim řekl, že se narodil roku 1802 a zemřel 1885. Tohle si snad nemusíme pamatovat, namítaly děti. Třeba budete, když vám řeknu, jak jsem si to zapamatoval já, odpověděl jsem a přidal příhodu. Před lety jsem se díval na televizní scénku, kde jeden komik řekl: Victor Hugo, jedna osm nula dva pomlčka osm pět. A druhý se podivil: To je jeho telefonní číslo?“
Ale vraťme se ještě do jeho školních let. „Po základní škole jsem zvolil gymnázium. Doufal jsem, že si za ty čtyři roky ujasním, kterému oboru bych se chtěl profesně věnovat. Jenže po maturitě jsem o svém budoucím životě věděl stejně jako v deváté třídě. Okolí očekávalo, že budu směřovat k prestižnímu povolání. Zkusil jsem přijímačky na práva, ale nepřijali mě. Jako pojistku jsem měl pedagogickou fakultu, obor čeština a občanka. Chtěl jsem prostě jen absolvovat nějakou vysokou školu.“
Lukáš Lis (33 let)Narodil se 10. dubna 1984 v Táboře. Byl žákem táborské 8. Základní školy Světlogorská, poté studoval na Gymnáziu Pierra de Coubertina. Vystudoval sice Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, ale neměl v plánu stát se učitelem. Poprvé stál na učitelském stupínku roku 2008 na Základní škole v Praze v Korunovační ulici. Tam si povolání učitele oblíbil. Po dvou letech nastoupil do soběslavské Základní školy Komenského, kde působí dodnes. Učí češtinu a angličtinu. Jeho žáci ho nominovali do soutěže Zlatý Ámos, kterou vyhrál. |
S dětmi jednal neformálně
Brzy ale s Lukášovými životními kartami zamíchala láska. Už na střední škole si našel přítelkyni, která se později stala jeho manželkou. Když dokončil pedagogickou fakultu, jeho partnerce zbývaly ještě dva roky studia vysoké školy v Praze. Vypravil se za ní. A zaměstnání?
„Uváděl jsem do životopisu, že jsem vystudovaný učitel bez praxe, a bylo to, jako kdybych tam nenapsal nic. Řekl jsem si: Tak na ty dva roky nastoupím v nějaké pražské škole, pak se vrátíme do jižních Čech a najdu si tam jinou práci. Ale hned první vyučovací hodinu se to přihodilo. Žáci přede mnou a žádný dozor nade mnou, který by mi mluvil do výuky. Vycítil jsem, že mám s dětmi jednat neformálně, spíš jako s přáteli, ale pokud bude zapotřebí, ukážu svou autoritu. Žáci to přijali, dokonce i ti problematičtí. Učení nás všechny začalo bavit.“
Když po dvou letech strávených v Praze přesídlil s přítelkyní do jižních Čech a koupili domek v Ústrašicích, rozeslal svůj životopis do škol na Táborsku. Jako učitele češtiny a angličtiny ho přijali do blízké Soběslavi na Základní školu Komenského.
Přihlášku do ankety podepsal, aniž by o tom věděl „To, co se mi osvědčilo s žáky v Praze, přijaly soběslavské děti ještě s hlubším porozuměním. Nemusíme si stanovovat hranice, všichni vycítíme, kdy je v hodině čas na zábavu a kdy na učení. V Soběslavi jsem poznal, že se dětem dá věřit. Vědí, že pokud mě jen jednou výrazně zklamou, budu pak už jen přísný učitel.“
„Nebýt dětí, nestanu se Ámosem“
Děti pravidla přijaly a učitel přijal jejich současný svět, jemuž vévodí elektronická média. Chystá pro ně zábavnou výuku i pomocí tabletů, komunikuje s nimi ve volném čase na Facebooku. Jezdí s žáky na víkendové výpravy a jednou za dva roky uspořádá výlet do Londýna. Jeho pravou rukou je kolega matematikář Štěpán Ježek. Tím by mohlo vyprávění skončit. Ale děti přidaly pointu.
„Loni za mnou přišla jedna žákyně, že si vytváří deníček podpisů a abych jí podepsal přeložený papír, na kterém nebylo nic. Bylo to zvláštní, ale proč ne. Brzy nato jsem se dozvěděl, že jsem podepsal svoji přihlášku do ankety Zlatý Ámos. Děti z mé 8. A samy všechno zařídily, získaly sto podpisů, napsaly moji charakteristiku, příhody, secvičily scénku, pomáhaly mi se soutěžními úkoly. Kdyby tohle neudělaly, nikdy bych se nedostal do přítomnosti prezidenta a netančil bych sólo s ministryní školství. A nestal bych se Ámosem. Jsem jim za to velmi vděčný.“
Když o dětském snažení vyprávěl svému otci, ten podotkl, že zorganizovat podobnou akci by za jeho časů asi nikoho z žáků nenapadlo. „I to svědčí o tom, že dnešní děti nejsou o nic horší než děti předchozích generací. Jsou možná dokonce lepší, protože se i díky sociálním sítím dokážou spojit a prosadit svůj cíl,“ těší učitele Lukáše Lise.
 |
