Blížilo se jedenadvacáté výročí srpna 1968 a soudruzi z vedení KSČ byli hodně nervózní. Báli se, že do Prahy při té příležitosti přijedou na protirežimní demonstrace tisíce lidí z Polska a Maďarska, kde byla tehdy totalita ještě více nahlodaná než v Československu. To by mohlo otřást i zdejším komunistickým panstvím.
MF DNES teď získala autentické, málo známé záznamy z jednání předsednictva ústředního výboru komunistické strany z 18. srpna 1989.
I po dvaceti letech, která od té doby uplynula, je ze zápisů patrné, že pohlaváři tuší, jak moc se pod nimi v druhé půlce roku 1989 kymácí židle.
"Množí se případy anonymních výhrůžek adresovaných funkcionářům stranických a státních orgánů (...) i verbální útoky proti jejich příslušníkům," stojí v záznamu z jednání.
V té době už lidé několik týdnů podepisovali protirežimní petici Několik vět, ke které se připojily i pro režim důležité popové hvězdy jako Hana Zagorová, která byla tehdy velmi populární.
"Lidé přestali mít strach a to bylo pro revoluci blahodárné," vzpomíná tehdejší disident Alexandr Vondra.
Nepustíme, pak se omluvíme
Kromě obavy z domácích demonstrantů se komunisté báli i ciziny. "V případě opakovaného zatčení a odsouzení V. HAVLA (respektive dalších představitelů čs. opozice), plánují (západoevropské státy) rozpoutání ostré protičeskoslovenské kampaně," stojí v dokumentu.
Proto soudruzi v čele s prezidentem Gustávem Husákem a generálním tajemníkem Miloušem Jakešem na zasedání dumali, jak rozprášit chystané demonstrace a situaci ustát.
rozhořčená odpověďČeskoslovenští komunisté, kteří byli právem vystrašeni, jak se v okolních zemích hroutí totalita, sestavili rozhořčenou odpověď. "Vážení soudruzi, tento akt byl podniknut zjevně unáhleně. Objektivně napomáhá protisocialistickým silám," odsoudili omluvné dopisy. "Ve svém důsledku to podrývá vzájemnou důvěru, úctu a porozumění. Se soudružským pozdravem, Předsednictvo ÚV KSČ," píše se dále v dopise. Do listopadové revoluce a pádu totality tou dobou zbývaly už jen tři měsíce. |
Recepty byly různé. "Z Maďarska přijdou 200–300 auty a vlakem. U Poláků děláme opatření v dopravě – budeme je odklánět. Poslance Solidarity (polských antikomunistů, kteří už tou dobou seděli v tamním parlamentu, pozn. red.) sem nepustíme a pak se jim omluvíme," navrhl v diskusi tehdejší ministr vnitra František Kincl.
"Snaží se vytvořit atmosféru, že oni tam přijdou jako beránci a Bezpečnost bude do nich střílet," řekl ve svém příspěvku Milouš Jakeš.
Někteří komunisté byli až nezvykle sebekritičtí.
"Dělnická třída – musíme si vyjasnit pojem a na tomto základě i naši práci vůči dělnické třídě," uznal Karel Hoffmann, že strana byla na hony vzdálená svému oficiálnímu programu.
A tím nervózní jednání v budově ÚV KSČ na pražském nábřeží Ludvíka Svobody 18. srpna 1989 neskončilo. Na řadě byl čtvrtý bod: Co udělat se soudruhy z Polska a Maďarska, kde se režim hroutil, a oni se teď nečekaně Československu omluvili za to, že jejich armády v srpnu 1968 vtrhly na jeho území a okupovaly ho?
Panoval strach z úderů proti demonstrantům
Takový obrat se soudruhům, kteří okupaci až do té doby vysvětlovali jako bratrskou pomoc, nehodil.
"Domníváme se, že při posuzování tehdejších událostí není na místě uspěchanost, jednostranné kroky a přijímání stanovisek odporujících historickým skutečnostem. (...) Takový krok by zatížil naše vzájemné vztahy, které KSČ chce i nadále rozvíjet v duchu soudružské spolupráce a porozumění," vzkázali rozzlobení českoslovenští komunisté Maďarům.
Velké srpnové nepokoje, kterých se strana v srpnu 1989 tak obávala, však nakonec nevypukly. Poláků a Maďarů přijel demonstrovat jen zlomek z očekávaného počtu.
"Naše opozice se tehdy nedokázala shodnout, jestli jít demonstrovat, nebo ne. Velmi zdrženlivý postoj zaujal Václav Havel. Panoval strach, že režim chystá razantní údery proti demonstrantům," říká historik Petr Blažek z Ústavu pro soudobé dějiny.
Obavy byly možná oprávněné. Šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán se v té době nechal slyšet, že bude-li to nutné, použije KSČ proti demonstrujícím i střelné zbraně.
Jediné dvě větší demonstrace se nakonec uskutečnily na česko-polské hranici v Těšíně a v Praze na Václavském náměstí. "S projevem odsuzujícím srpnovou okupaci vystoupil György Kerényi z maďarského Svazu mladých demokratů," vzpomíná historik Blažek. Komunistickou moc však definitivně zničily až události po 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě.
kdo se bál výročíJak se KSČ v r.1989 připravovala na výročí okupace Miroslav Štěpán, šéf pražské KSČ |
"Je tady několik set Italů. Musíme zamezit aktivitě poslanců z Polska, Maďarska i SSSR. Ať uděláme cokoliv, musí to být rychlé a dokončené – nedovolit pokračování. Nejde jen o Václavák a Staromák, ale též o Kampu, Karlův most, Hradčanské náměstí."
"Nepřátelé se snaží vytvořit atmosféru, že oni na demonstrace přijdou jako beránci a Bezpečnost bude do nich střílet."
"Z MLR přijde 200–300 demonstrantů – auty a vlakem. U Poláků děláme opatření v dopravě – budeme je odklánět. Poslance polské Solidarity sem nepustíme a pak se jim omluvíme. Žádné provokace nepřipustíme."
"Teror proti poctivým lidem – musíme na to reagovat a ukázat i zde sílu."
"Musíme udělat opatření, aby se na Václavské náměstí vůbec nedostali."
