Byl to v květnu 2012 blesk z čistého nebe. A první takto viditelný projev emancipace soustavy státního zastupitelství či celé justice. Žalobci, kteří policejní vyšetřování a sledování středočeského hejtmana Davida Ratha dozorovali, udělali tehdy maximum, snad až na samé hraně českého práva, aby se případ dotáhl do konce a neprovalil a nezhatil se předem. Rath s „krabicí vína“ putoval do vazby a do světa politiků i dalších mocných zaznělo varovné: „Padni komu padni!“
Pak se ale ten jasný obraz trochu zamlžil. Rath byl z vazby propuštěn, dokonce za zbytečně dlouhý pobyt za mřížemi vysoudil odškodné, chodil si po svobodě, smál se všem do očí, u soudů jen obstruoval, kandidoval si v trojích volbách a soudci si zatím případ sedm let přehazovali mezi sebou.
Až dnes přišel u pražského vrchního soudu první pravomocný rozsudek: sedm let vězení plus peněžitý trest ve výši 10 milionů korun.
Je to dost, anebo málo? Ta otázka asi nemá jasnou odpověď – a hlavně není ani moc důležitá. Ne že by každý týden vězení nebyl dramatickým zásahem do lidské identity. Ale zrovna u člověka Rathova naturelu a sebestřednosti je mnohem větším trestem než samotný arest nebo pokuta ta nebetyčná ostuda, která z jeho jména udělala synonymum pro korupci. A s tím související konec politické kariéry, minimálně ve „slušné“ části politického spektra.
Mnohem důležitější je ale otázka na jiných sedm let. Ne vyneseného trestu, ale trvání od zatčení po vynesení pravomocného rozsudku. Je to stále ještě lhůta, která umožňuje nějakou společenskou katarzi? Nebo už ji dávno stačilo přebít povědomí o tom, že spravedlnost není slepá, ale spíš neschopná?
Soudy protahovaly Rathovy obstrukce
Ostře sledovaný proces s Davidem Rathem byl opravdu dlouhý (a ve druhé větvi ještě dál pokračuje). I úplný laik si řekne, že za tu dobu, co kličkoval u soudů, mohl mít exhejtman trest dávno odseděný.
Jeho případ se ale stal bojištěm různých soudních instancí o výklad práva, zejména o možnost použití policejních odposlechů coby důkazu u soudu. Jen to zdrželo verdikt o dva až tři roky. Samozřejmě ještě mnohem déle trvaly Rathovy obstrukce: vyzkoušel všechny zákruty trestního práva, zdržování, zpochybňování soudce, napadání verdiktů i policejních postupů. A nejednou prokázal, že úřady opravdu chybovaly.
Za to ale není o to větší padouch, na to má plné právo, jen vrchovatě využil toho, co zákon umožňuje, aby se vyhnul trestu nebo ho alespoň snížil. Kdo z nás by to v podobné situaci neudělal?
Národ odkojený všemožnými televizními soudkyněmi Barbarami by samozřejmě uvítal tvrdý trest týden po zatčení. Nalézání spravedlnosti v zemi, kde vládne demokracie, ale není telenovela, spíš hodně tvrdá dřina. Buďme rádi, že alespoň za těch sedm let doklopýtalo ke konkrétnímu závěru.
Protože kdyby nám muž, o jehož vině asi nikdo nepochybuje, kvůli právním kličkám po tolika letech jenom vítězoslavně zamával a odjel na dovolenou, byla by to rána, z níž by se důvěryhodnost justice a spravedlnosti vzpamatovávala léta.
