„Byla to doba největšího zoufalství mého života a zároveň silný a zásadní moment. Tehdy jsem si řekla, že nikdy nevstoupím do strany a že se nikdy nedám do party s komunisty. A teď nechci znít pateticky, ale že budu žít tak, abych naplnila jeho odkaz,” vzpomíná na dobu sebeupálení Jana Palacha tehdy devatenáctiletá dokumentaristka Helena Třeštíková.
Třeštíková bydlela na Václavském náměstí kousek od místa činu. „V roce 1968 jsme cítili naději, a její zhroucení jsme vnímali strašně intenzivně. Palach se snažil lidi vyburcovat. To, co se dělo poté, pro mě byla doba absolutní beznaděje,” líčí dokumentaristka dobu postupující normalizace Československa.
Palach ležel na popáleninové klinice, kde zemřel. Po jeho smrti sochař Olbram Zoubek z Palachovy tváře sňal posmrtnou masku. Se sochařem se tehdy přátelila i Třeštíková. „Když ji sňal, tušil, že po něm půjdou fízlové, tak udělal několik dalších odlitků, které dal mezi další známé. Já jsem jednu dostala s úkolem ochraňovat ji, kdyby ostatní zničili. Uchránila jsem ji a mám ji dodnes nad psacím stolem,” řekla dokumentaristka.
Později na stejné nemocniční oddělení šla dělat několikaměsíční brigádu v době studia na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU). I kvůli Palachovi. Práce v nemocnici pro ni byla podstatným zážitkem. „Byla to dobrá zkušenost, ale práce to byla šíleně těžká. Pro mě to bylo lidsky zajímavé a důležité. Na tom, jak jsem to před jednapadesáti letech vnímala a jak to vnímám dnes, se nic nezměnilo. Je to pro mě jeden z nejsilnějších životních zážitků,” dodala Třeštíková v rozhovoru pro iDNES.cz.
Bojovat proti zlu
Jan Palach se 16. ledna 1969 polil hořlavinou a zapálil, aby probudil československou společnost, která po srpnové okupaci armádami Varšavské smlouvy upadala do letargie. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na kliniku popálenin v Legerově ulici. O tři dny později zemřel. V nemocnici nahrála psychiatrička Zdeňka Kmuníčková na magnetovou pásku Palachův pověstný vzkaz, že “člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.”
„Když zemřel, měl jsem pocit, že se stalo něco velkého. Běhal jsem po bytě a přemýšlel jsem, jak budu žít dál. Napadlo mě, že bych mohl sejmout jeho posmrtnou masku, což umí málokdo,” vzpomínal pro iDNES.cz dnes už zesnulý sochař Zoubek.
Být světlem pro jiné. Proti režimu se upalovali mniši, studenti i komunisté |
Ten se s pomocí kamaráda a lékaře Vladimíra Matějíčka dostal do budovy soudního lékařství na Albertově. „Jan Palach ležel stranou na chodbě, přikrytý vlajkou a obklopený květinami. Měl klidný výraz, skoro do úsměvu, i když celá jeho tvář byla jeden puchýř,“ popsal sochař pro Paměť národa.
Masku sňal pro jistotu dvakrát. Vzniklo několik kopií, jednu Zoubek donesl na Václavské náměstí studentům, kteří drželi hladovku.
Jan Palach měl pohřeb 25. ledna 1969. Smuteční průvod čítal několik desítek tisíc lidí a stal se velkým protestem proti pokračující okupaci Československa. Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech, roku 1973 byly ostatky zpopelněny bez souhlasu rodiny a uloženy ve Všetatech, kde se Palach narodil. Urna s popelem se vrátila na Olšanské hřbitovy v roce 1990.
Ideál pravdy a svobody
„Jedinou útěchou v mé velké bolesti je mi vědomí, že obětoval svůj život za ideály pravdy a svobody, za svou vlast a věřím, že jeho čisté oběti nebude zapomenuto,“ vzkázala po Palachově smrti jeho matka Libuše Palachová.
Jan Palach 16. leden 1969 - † 19. leden 1969 #nezapomeneme https://t.co/PR0XZ9y9vm
Oběť Jana Palacha zapomenuta nebyla. Lidé na začátku roku 1989 pořádali sérii občanských nepokojů. Protesty, které jsou nazývány jako Palachův týden, občas jako palachiáda, byly signálem blížícího se konce komunistické vlády v Československu. Protesty byly největším projevem odporu proti totalitnímu režimu od počátku 70. let. Na Palacha se vzpomíná každoročně 16. ledna pietní akcí u u jeho pomníku na Václavském náměstí.
Režisérka Agnieszka Hollandová natočila v roce 2013 film Hořící keř, který zobrazuje skutečné události, kdy poslanec Vilém Nový na stranickém mítinku podá lživé prohlášení o „studeném ohni“. Advokátka Dagmar Burešová tehdy v předem prohraném boji podala jménem Palachových žalobu na ochranu osobnosti a bojovala o Palachovu čest. Burešová se po listopadu 89 stala ministryní spravedlnosti, zemřela v červenci 2018.
