Ve škole vynikal akorát v českém jazyce, hudební výchovu miloval. V ostatních předmětech byl průměrný a fyziku společně s matematikou nebo chemií označuje za peklo. Patrika Bangu z pěveckého sboru Rolnička vyhodili, protože si do českých písniček vkládal jazzová aranžmá, dnes je ale spoluautorem několika rádiových hitů.
„U nás v hudebce učitelka vždycky odešla a já si hrál na klavír, bavila se tím celá třída. Tenkrát byl jiný režim, takže když k nám chodili východoněmečtí papalášové, ukazovali mě jak v zoo, že ‚ty český cigáni nejsou tak úplně pitomí, podívejte se jak krásně hrajou aspoň na klavír‘. Navíc neumím třeba noty, ale můj děda mi vždycky říkal ‚k čemu ti budú noty, keď zhasnú?‘. A měl pravdu, v tom mi jsou k ničemu,“ usmívá se populární romský hudebník Patrik Banga, kterého všechno naučil jeho děda, který uměl hrát na více než deset nástrojů, od kytary počínaje, přes klavír až k saxofonu a dalším.
Banga pak také nezná snad nikoho, kdo by měl z hudební výchovy něco jiného než je jednička. I jeho syn, kterého prý nikdy neslyšel zazpívat čistý tón, byť aspoň jediný.
U klavíru nikoho nezkouší, v dětech chce vzbudit zájem
Odpočinkové hodiny, které jsou pro žáky stejně důležité jako matematika nebo český jazyk. Tak vidí vyučování hudebních a výtvarných výchov řada vyučujících. Kantoři se ale shodují na tom, že je potřeba pro dítě udělat výuku atraktivní. Například učitelka Jana Lepková je pro tvoření projektů, které hodiny zpestří.
„Nejsem pro to, aby se děti ‚biflovaly‘ data a fakta ze života mistrů výtvarného umění, když nejsou na umělecké škole. Ale proč si nevytvořit třeba projekt na nějakého umělce nebo výtvarný směr? Proč si neudělat kulturní deník na památky ve svém okolí? Proč si neudělat referát na slavného rodáka v našem městě?,“ vyjmenovává učitelka občanské výchovy Jana Lepková.
Je podle Vás vyučování výchov na základních školách důležité?
Předměty mají rozvíjet hlavně fantazii, představivost a podporovat kreativitu dětí. Podle Patrika Hetmera ze základní školy Emila Zátopka ve Zlíně by se některé předměty daly spojit v jeden. Například výtvarná výchova s pracovní. Známkování by ale v určité podobě zachoval.
„Nikoliv podle nějakých tabulek, ale například podle pokroku daného žáka. Je potřeba vědět nějaký jeho počáteční um. Poté podle pokroku, zlepšení nebo naopak zhoršení to známkovat. V tělesné výchově nemám problém dát jedničku žákovi, který na to nemá ideální tělesné dispozice, ale snaží se a nic neodflákne. Naopak klidně dám trojku někomu, kdo je třeba super sportovec, ale v hodinách je neukázněný a třeba osmistovku jen odklusá, aby pobavil ostatní,“ vysvětluje svůj postoj Patrik Hetmer, který je také reprezentant ČR v alpském lyžování zrakově postižených sportovců.
Známky systém vyžaduje, tak to dělám. Ale podle svého
Jedna a jedna jsou dvě bez ohledu na to, co si o tom myslí USA. Taková jsou pravidla - jasná, srozumitelná. A pokud někdo odpoví že tři, jde o špatnou odpověď. „Kdo ale hodnotí krásu nebo pečlivost?“ ptá se Marie Snopková, která stála za katedrou soukromých i státních škol. Hodnotila tak děti slovně i známkou.
Učitelské názory na učení výchov
|
„Po zkušenostech mi pro dítě přijde nejvíce přínosné, když může svůj projev a osobní posun v určité oblasti hodnotit samo. Což není hned, takže je potřeba na tom s učitelem pracovat. Děti ale samy nejlépe vědí, jak se jim daří nebo nedaří,“ říká učitelka hudební i výtvarné výchovy Marie Snopková.
Podle Snopkové je také zásadní mít jasně, srozumitelně a přiměřeně stanovený cíl hodiny, kterého by žáci měli dosáhnout. A jasná kritéria pro jejich práci, která si mohou starší děti určovat samy. Následně je pak potřeba zhodnotit, jak se podařilo cíl a kritéria dodržet, co v jejich naplnění bránilo a co by se pro příště dalo zlepšit.
„To se dá dělat i ve větším počtu dětí. Přemýšlím, proč tohle vlastně nestačí a musí tam být ta známka. Systém je vyžaduje, takže to dělám tak, že pokud má někdo splněná kritéria, má jedničku. Například ve výtvarné výchově mi nejde o „krásný“ výtvor, ale o splnitelné cíle. Dělali jsme komiks a kritéria byla: aspoň dvě „mluvící“ bubliny, tři okénka s obrázkem, odehrával se tam děj a jedna hlavní postava (zvíře, věc, cokoli). Každý na konci hodiny mohl doložit, jestli kritéria splnil,“ popisuje příklady z hodiny Marie Snopková a doplňuje, že každý je umělcem, jen musí dostat příležitost se projevit.
Předměty se dají i propojovat. V pražském Gymnáziu Na Zatlance propojuje učitelka český jazyk s mediální výchovou tím, že učí o argumentačních klamech a faulech, které znají studenti z facebookových diskusí.
„V dějepisu se zase srovnávají texty, které popisují určitou historickou událost jako je rok 1948 v předrevolučních a současných učebnicích. Studenti tak vidí oficiální text zatížený ideologií a cenzurou a text vzniklý ve svobodném prostředí,“ říká Michal Kaderka, který na pražském Gymnáziu Na Zatlance mediální výchovu vyučuje.
Známky jsou přežitek a jen dávají mantinely rozvoji dětí
Najdou se také jasní odpůrci známkování. Pro iniciativu SvobodaUčení.cz je základním principem vzájemná dobrovolnost ve vzdělávání a sebeřízení v procesu učení. Iniciativa je přesvědčená o tom, že člověk v jakémkoli věku prospívá nejlépe, když má možnost následovat své zájmy.
Děti chodí na hodiny rádyVýchovy jsou brány jako relaxační předměty, protože "tam se přeci nikdy nedrilovalo". Není nutný dril, ale neměla by se výchovám ubírat jejich důležitost. „Kamarádka mi vyprávěla příběh její dcery, kdy dcera na ZŠ přišla domů a plakala. Maminka se jí ptala, co se ve škole stalo, proč pláče. Dcera, která má v oblibě výtvarku, jí řekla, že jim odpadly dvě hodiny a místo toho měly matematiku. Protože je důležitější. Moje kamarádka i já jsme reagovaly stejně - taky bychom plakaly, kdyby nám to někdo řekl. Pro komplexní rozvoj člověka je důležité dát možnost rozvíjet všechny stránky,“ říká učitelka Jana |
„Může je zkoumat bez vnějšího hodnocení, které třeba ani nechce, a cíle mu navíc stanovuje někdo jiný. Těch pak musí dosáhnout, aby ‚prospěl‘. Zrovna ‚výchovy‘ jsou názorným příkladem toho, jak destruktivní vliv může mít známkování, testy či hodnocení na kreativitu, sebereflexi a spontaneitu dětí,“ vyjmenovává za iniciativu Zdeňka Staňková.
Podle Staňkové je cestou sebeřízené vzdělávání, takzvaný unschooling. Umění je stejně jako vše ostatní součástí života, který takto vzdělávané děti žijí, jen si ho určují samy. Ať už při návštěvách galerií, muzeí, divadel či při vlastním tvoření nebo v kroužcích, které děti navštěvují.
„Nesnažíme-li se děti napasovat do dospělými předem vytvořených škatulek, mohou se rozvíjet svobodně směry, které si my dospělí ani neumíme představit. Koneckonců ti největší umělci bývali ‚enfants terribles‘ a šli vlastní cestou navzdory školám a dobovému vnímání toho, co je umění,“ doplňuje Staňková.
S celkovým pojetím vyučování různých druhů výchov může ještě zamávat připravovaná revize Rámcových vzdělávacích programů, do kterých se zařazují nové předměty. Ty seberou z rozvrhu dětí další kousek z porce hodin, který pak bude chybět a bude potřeba narůstající čas vyučování redukovat.
Omlouváme se všem slušným čtenářům, ale vzhledem k velkému množství vulgárních příspěvků jsme byli nuceni diskusi k článku uzavřít.
