Pohřeb V. Havla |
Projev prezidenta Václava Klause
Vážený pane arcibiskupe, vážená paní Havlová, vážení vzácní hosté z domova i z daleké ciziny! Dovolte mi, jako prezidentu republiky, který do této funkce nastoupil bezprostředně po Václavu Havlovi, abych této velké osobnosti našich moderních dějin složil jménem České republiky, jejích občanů i jménem svým poslední hold.
Odešel prezident, politik, intelektuál, umělec. Odešel člověk, na kterého budeme vzpomínat s vděkem, úctou a respektem.
Připadá mi, a pan arcibiskup řekl něco podobného, že za těch pět dní, které uplynuly od jeho smrti, o něm už bylo řečeno a napsáno snad všechno. Pokoušet se nalézt něco nového a originálního, něco, na co ostatní zapomněli, je asi marné.
Často přitom zaznívalo slovo odešel, což mnohým z nás zcela automaticky připomnělo poslední divadelní hru a film Václava Havla Odcházení.
S Václavem Havlem nepochybně mnohé odchází. Ale zároveň i mnohé naopak, i díky důslednosti jeho celoživotních postojů, neodchází.
Pokusím se proto připomenout to, co neodchází, respektive, co by s Václavem Havlem odejít nemělo.
Neodchází myšlenka, že svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti, a za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky.
Neodchází myšlenka, že svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme, a že jedině demokracie umožňuje svobodný život jednotlivce a materiální i duchovní prosperitu země.
Neodchází myšlenka, že lidská existence má svůj transcendentní přesah, s jehož vědomím musíme žít. Neodchází myšlenka, že svoboda je univerzální princip, a že berou-li ji komukoli a kdekoli, ohrožuje to i svobodu naši.
Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou váhu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět.
Neodchází myšlenka, že se mají říkat i nepříjemné pravdy.
Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat.
Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami udělíme.
Některým smrtelníkům je dáno, aby myšlenky tohoto významu a velikosti zvedli, uchopili a učinili je svým životem.
Václav Havel byl jedním z těch, kterým to dáno bylo. Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno, a tím znehodnocováno.
Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.
Projev ministra zahraničí Karla Schwarzenberga
Vážená paní Dášo, vážení Havlovi! Vážený pane prezidente, Vaše královské Výsosti, Vaše Eminence, Otče arcibiskupe, Vaše Excelence, všichni, kteří přišli se rozloučit s Václavem Havlem.
Promiňte, když teď nebudu mluvit o činech a zásluhách Václava Havla. To činili v posledních dnech, počínaje prezidentem republiky, povolanější, než jsem já.
Přesto bych chtěl ještě zde připomenout jeho nesčetné přátele.
Tento prastarý chrám je plný tisíce lidí. Přesto mi tu mnozí chybí. Nejen ti, kteří už předešli Václava Havla, nýbrž také ti, o kterých žádný protokol neví.
Jak ti občané, kteří ho podpořili v dobách minulého režimu, tak ti, kteří ho podpořili v jeho snažení v následných letech svobody. Studenti, kteří byli páteří Občanského fóra, sloužili přes noc, aniž by očekávali dík, vrátili se ke svému studiu. Občané v Brně, v Plzni, v Ostravě či v Českých Budějovicích, kteří mu důvěřovali a vybudovali demokracii v naší zemi.
Chybí mi také, neboť on byl náš československý prezident, přátelé z Košic, Bratislavy, Dunajské Stredy, Žiliny, ti, kteří se k němu hlásili v době, kdy byl pomlouván, kdy nebyl prezidentem, ale byl nadále mužem, který nás aspoň přiměl o našich slabostech, o neřádu v naší zemi přemýšlet. Za ta slova a písma, jimiž nás čas od času donutil k přemýšlení, děkujeme. Dnes snad už pozdě, ale přece.
Ti, kteří pracovali pro Václava Havla, ho mezi sebou nazývali náčelníkem. A bylo to samozřejmé, že takto o něm též mluví například rockeři v Trutnově.
Náčelníkem byl z podstaty. A nepotřeboval na to být prezidentem či vykonávat nějakou jinou funkci. Stačilo, aby byl přítomen.
Václav Havel jest nyní na pravdě boží. Co tento výraz znamená? Ve staré češtině pod výrazem "pravda" se nechápala jenom výpověď o skutečném stavu věci, když pravda byla spravedlnost a právo s velkým P.
V tomto smyslu bylo také husitské heslo Pravda boží vítězí. Václav Havel ovšem věděl, že slovo pravda má i značně zúžený smysl. Věděl také, že když chápeme pravdu sebestředně, pouze jako svou pravdu, tak je to příčina sváru a nesnášenlivosti.
Proto jeho heslo bylo pravda a láska, neboť pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého. Pravdě jiných. To je ta láska, která nás rovněž vede k pokoře, čímž Václav Havel předčil nás všechny. To je hluboký smysl jeho hesla Pravda a láska, kterému se lidé mnohdy vysmívali a velmi mu ho vyčítali. Přesto je to podstata lidského boje.
My všichni víme, že tento boj bude trvat po celou existenci lidstva. My víme, že ten boj o lásku a pravdu nesmíme nikdy vzdát. Já vím, že my, kteří jsme měli tu čest a radost s Václavem Havlem spolupracovat, na hradě či jinde, a všichni ti přátelé, kteří dnes nemají možnost zde být, neustanou v tomto boji.
Pane prezidente Havle, za pravdu a lásku a jejich vítězství budeme nadále bojovat. Neustaneme, můžete se na nás spolehnout. Děkuji.
Projev exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové
Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo vlády, vážení hosté z celého světa, milá Dášo, rodino a přátelé Václava Havla!
Je pro mě ctí, že se zde mohu společně s vámi a s paní ministryní Clintonovou a s panem prezidentem Clintonem rozloučit s jedinečným člověkem. Jako vězeň konfrontoval své věznitele pravdou, protože kolaboraci považoval za odpornou. A naději za mocnější než jakoukoli zeď. Jako prezident vdechl nový život nejen této republice, ale také hluboce zakořeněným tradicím humanismu Komenského a Masaryka. Jako světoobčan vnášel světlo do míst nejhlubší temnoty. A vytrvale nám připomínal, čím jsme si navzájem povinováni.
V uplynulých dvaceti letech byl jedním z největších respektovaných mužů této planety, avšak nikdy nebyl uspokojen, že vykonal vše, co mohl vykonat, a že se stal vším, čím se mohl stát.
Ti, kteří si o něm mysleli, že je naivní, se snad ani nemohli více mýlit. Václav Havel si byl plně vědom lidské slabosti, ale my si jej budeme pamatovat pro jeho odhodlanost nepřijmout ji jako trvalý stav bytí.
Svědomí vnímal jako lidský orgán, který je třeba pravidelně vyživovat a posilovat tím, že je vystavován nepřízni počasí. Svobody si cenil nikoli jako cíle o sobě samém, ale jako prostředku, kterým nakonec dosáhneme toho, že pravda zvítězí.
Málokdo byl více Čech než Václav Havel. Avšak jeho důvtip a laskavost, moudrost a hloubka jeho myšlenek promlouvala ke všem. Měla jsem tu čest těšit se z jeho přátelství. Bude nám hrozně chybět, ale nikdy, nikdy na něj nezapomeneme.
Vzkaz od papeže Benedikta XVI.
Na mši jej přečetl vatikánský nuncius Giovanni Coppa
Jeho Excelence Václave Klausi,
se zármutkem jsem se dozvěděl o smrti bývalého prezidenta Václava Havla. V této chvíli národního smutku chci vyjádřit upřímnou soustrast, připojuji se k těm, kdo se shromáždili v katedrále sv. Víta ke slavnostnímu pohřebnímu obřadu, aby svěřili duši zesnulého nekonečnému milosrdenství našeho nebeského Otce. Pamatuji si, jak odvážně pan Havel bránil lidská práva v dobách, kdy byla vašemu lidu systematicky odpírána, a vzdávám poctu jeho vizionářskému vedení při vytváření nového demokratického zřízení po pádu předchozího režimu. Vzdávám díky Bohu za svobodu, které se nyní lidé v České republice mohou těšit. Jako zástavu duchovní síly a útěchy uděluji z celého srdce apoštolské požehnání všem, kdo truchlí v naději na vzkříšení k novému životu. Benedikt
Ke slovům Jeho Svátosti, která jsou pozoruhodným souhrnem osobnosti a díla onoho velkého muže a státníka, si dovoluji připojit to, co mi Benedikt Šestnáctý osobně řekl včera v závěru audience, při které mu římská kurie přála k vánočním svátkům. Papež mne žádal, abych tlumočil, že vzpomíná na osobnost pana prezidenta Havla a vždycky jej obdivoval. Svou soustrast projevuje rodině zemřelého, panu prezidentu Klausovi a celému českému národu. Zároveň řekl, že je v tuto bolestnou chvíli této zemi nablízku a všechny ujišťuje o své lásce, povzbuzení a upřímné úctě.
Kázání pražského arcibiskupa Dominika Duky
Vážená zarmoucená rodino, vážený pane prezidente, truchlící země, Vaše Excelence a všichni smuteční hosté, zde i u rozhlasových a televizních přijímačů.
Kde přejde smrt a přikáže člověku umlknout, ozvou se silně jeho výroky. A stejně tak, když někdo odchází, vyvstanou nám jasně okamžiky společně prožité. Obojí dostává nový význam. Jasně mi zní, Václave, Tvá slova pronesená na uvítanou papeži Janu Pavlu II.: "Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku." Celý Tvůj životní příběh byl zázrak. Proti veškerému očekávání se splnily snad všechny Tvé sny: pád neživotného Husákova režimu chráněného sovětskou armádou, obnova samostatnosti a demokracie. Jenže ony to nebyly sny, byly to Tvé nejvnitřnější tužby.
Když teď slyším Tvá slova "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí", je mi jasné, že jsi nebyl agnostik, jak se to někdy zdálo a mnohým se to bude zdát i dál. Pravda a láska byly onou tužbou Tvého srdce. Ty jsi v ně uvěřil a proti všemu, co Tě historicky obklopovalo, jsi jim důvěřoval. To Ti dávalo odvahu i důvěru v budoucnost. Ve Tvém nejvnitřnějším přesvědčení je celé tajemství Tvé statečnosti a vytrvalosti. A v tom vidím to nejcennější, co jsi pro nás udělal. Ve zmalátnělém národu jsi vzbudil naději a tím ho i sjednotil. Není náhodné, ale zákonitě přirozené, že v posledních dnech svého života jsi mluvil o tom, že se nemusíme bát ani příštího roku, ani krize, budeme-li jednotni. Prožili jsme spolu řadu chvil a některé se mi teď a tady silně připomínají. Ve vězení jsme hrávali šachy. Bylo Tvým skvělým nápadem použít tuto povolenou zábavu jako vhodnou chvíli pro to, abych odsloužil mši svatou. Tys možná trochu myslel i na šachovnici mezi námi. Ty nyní už nemyslíš na velkou šachovnici světa a já sloužím zde mši a jsem Ti vděčný za vězeňské chvíle tehdy a za svobodu teď.
Jasně Tě vidím, jak sem vstupuješ po svém zvolení prezidentem Československé republiky na Te Deum a jak Tě vítá kardinál Tomášek, stařec v tu chvíli dojatý k slzám, neboť se dočkal svobody, na kterou čekal jako kdysi Simeon na spásu.
Ve svobodě sloužím tuto mši svatou. A další obraz se váže ke mši a zároveň k tomuto místu. Mše svatá 25. listopadu 1989 při velkolepém poděkování za svatořečení sv. Anežky Přemyslovny a zároveň za zázračný dar svobody. Nikdy od té doby se nestalo, že by katedrála nepojala zástupy, které se shromáždily - až dnes. Tehdy jsi byl zdraven jako jeden z nás, jako vítěz a uznaná hlava národa. Dnes jsi provázen do paměti národa jako prezident obroditel/sjednotitel.
Ke zdánlivým náhodám, které jsi dovedl tak bystře postřehnout jako smysluplná znamení, patří také to, že jsi sem tehdy vstoupil pod ochranou svaté Přemyslovny a dnes odtud vyjdeš v roce, který nese její jméno. Není také jen tak náhodou, že už zcela vyčerpaný jsi nás oslovil dvěma větami, které jsi nám poslal sem do katedrály k letošnímu 17. listopadu. Jako by to byl Tvůj odkaz: "Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat."
Nemohu za nikoho mluvit, ale sám za sebe Ti chci přede všemi říct, že s Boží pomocí a její ochranou uchovám naše přátelství a budu dál hájit hodnoty, na nichž je založeno: pravdu, lásku, úctu ke každému člověku především.
Kéž Tě - laskavého a do krajnosti solidárního s každým, kdo trpí bezpráví - svatá Anežka doprovodí tam, kde v království Pravdy a Lásky panuje Ten, který JE - jak jsi řekl při našem posledním setkání. A o němž jsi v posledních týdnech vezdejšího života mluvil jako o pravém Bohu.
Nás ať chrání před lží a nenávistí a vede dějinami po cestách pokoje.
