Do vězení jste přišel z prostředí, které bylo ve všech směrech velmi kultivované. Co jste prožíval, když jste překročil brány věznice a stal jste se vězněm?
Asi nikoho nepřekvapí, že to byl šok. Já teď zažívám takové déjà vu a déjà vécu, tedy návrat viděného a prožitého. Vzhledem k tomu, že pro vězeňskou službu pracuji jako lékař na částečný úvazek, vídám v ordinaci i podobné pacienty, jako jsem byl sám. Nastupují do vazby, a přitom den předtím nebo pár hodin předtím řídili firmu, byli obklopeni rodinou, přáteli, svojí profesí, někteří byli třeba úspěšní v politice. Takových lidí samozřejmě ve vězení nenajdete většinu, ale tu a tam se objeví a nástup do vazby či vězení pro ně je extrémní šok.
Vidím to na nich a vždycky si vzpomenu na to, co jsem zažíval já. Je to jako přes kopírák. Každý, kdo žije životem, který můžeme označit za průměrný, to znamená, že má práci nebo podniká, má rodinu, nějaké zázemí a s tím spojené povinnosti, a najednou se z tohoto každodenního shonu dostane do prostředí, jež je úplně jiné svým fungováním, nastavením hygieny, čistotou a tak dále, zažije extrémní šok na mnoha úrovních.
Mnohé státy proto vyhlásily amnestii. U nás se možná někdo těšil, že se silou infekce konečně sníží počet vězňů na polovinu, s tím by však zemřelo i padesát procent zaměstnanců, co by ji chytili, protože infekce se uniformy nelekne.
