Působí to jako spiklenecké schůzky. Na předem daném místě se jednou za čas setkává skupina lidí a navzájem si vyměňují zkušenosti se šířením jejich „podvratné” činnosti. Činnosti, která se může zdát krutá - a přece je bez pochyby záslužná.
Chtějí převychovat lékaře, aby - když už se nemoc porazit nedá - přestali léčit.
Jedná se totiž o porady prvních paliativních týmů, které vznikají v českých nemocnicích. Jsou v nich lékaři, sestry, psychologové a sociální pracovníci, kteří se pacientům v konečném stádiu nemoci snaží usnadnit umírání. Všechny je vede mladý psycholog Martin Loučka.
Jak polidštit umírání
V českých nemocnicích ročně umře až 60 tisíc pacientů. Že jim zbývá jen pár týdnů života, se naprostá většina z nich dozvídá na chodbě, na sesterně či na pokoji před ostatními pacienty.
Lékaři mají na oznámení té nejtěžší životní zprávy zhruba deset minut. A někteří z nich to ve skrytu duše vítají. Cítí se bezmocní, jako kdyby selhali. A tak od pacientů utíkají.
To vše jsou věci, které Martinovi na českém zdravotnictví vadí a snaží se je změnit. „Každý mladý medik se ke státnicím učí o porodu. O věcech, které v praxi třeba nikdy nevyužije. Ale říct svému pacientovi, že umírá, to ze školy neumí,” vysvětluje Martin, v čem vidí základ problému.
Avšak nedostatků je v průpravě českých lékařů podle něj víc. Třeba to, že jsou naučeni léčit za každou cenu až do samotného konce. Nechtějí pacienta, u kterého už je další léčba marná, předat do hospice či paliativnímu týmu, pro které je prioritou tišení bolestí a psychologická pomoc.
„Připadá jim, že předáním pacienta paliatrům nad ním vynesli ortel smrti. Přitom je to často tak, že pacient díky naší péči žije déle a kvalitněji,” popisuje mladý psycholog.
Jako osmadvacetiletý se vrátil ze studií v Anglii, nadšený z paliativních programů, které vznikaly na lékařských fakultách všech špičkových světových univerzit. Věřil, že se podobný program podaří otevřít i u nás. Jenže pak přišlo něco, na co nebyl připravený. Byrokracie počesku. Měsíce složitého dohadování a schvalovacích procesů.
Uvědomil si, že jestli chce, aby se paliativní programy v nemocnicích spustily rychle, bude jednodušší začít samostatně a požádat o pomoc soukromé investory. Tak vzniklo v roce 2014 Centrum paliativní péče.
„Na rozjezd jsme dostali milion od Nadačního fondu Avast, který dlouhodobě podporuje paliativní péči. Teď hospodaříme téměř se čtyřmi miliony korun ročně, většina z nich pochází právě od soukromých dárců,” popisuje.
Paliativní péčePaliativní péče se nesoustředí jen na moment umírání, ale především na zlepšení kvality života před ním. Pokračuje i po smrti pacienta - podporou rodiny a tišením jejich zármutku. Jde o pomoc zaměřenou tělesné (tišení bolesti), psychicky (léčba úzkostí a depresí), sociálně (příprava vůle či zabezpečení pozůstalých) a spirituálně (ujasnění smyslu života). V paliativním týmu tak pracují lékaři, psychologové, terapeuti či duchovní. |
Díky penězům od nich vznikla nová pracovní místa v nemocnicích, financují i výzkum. „Existuje spoustu zajímavých diplomek a malých studií, které ale leží v archivu a nikdo už s jejich závěry nepracuje,” popisuje Martin, jak se i s malým týmem dá efektivně vědecky postupovat.
Především ale dohlíží na paliativní skupiny v jednotlivých nemocnicích a pořádá pravidelné schůzky, na kterých mohou ladit svoje „strategie”. Některé mají dobré zázemí a do chodu nemocnice se začlenily, ty pak předávají svoje zkušenosti kolegům, pro které na jejich pracovišti tolik pochopení nemají.
Vedle ambulancí tak někde uvidíte speciální místnosti, kde sice nenajdete lékařské nástroje či lůžka, ale je tu klid a ticho. Můžou se tu scházet pacienti s rodinami nebo právě s lékařem, aby mohli nerušeně mluvit.
Jinde vznikají dokonce celá oddělení, kde jsou pacienti v terminálním stádiu. Není tu hluk, vizity, mají téměř neomezené návštěvy. „Za jedním dítětem jsme pustili i jeho pejska,” vypráví jedna z lékařek na setkání paliativních týmů.
Mladý onkolog z Liberce si v jeho závěru postěžuje. „To téma je tu pořád nezralé. Na onkologii jsou na umírající pacienty připravení, ale třeba kardiologové? Ti to často vůbec neřeší.” Přitom pacienti umírají lékařům na všech odděleních.
Varovný výstřel a ticho
Nauč hladového rybařit a nasytíš ho na celý život, říká se. Na tohle pořekadlo teď myslí i Martinův tým, když se snaží dostat paliativní péči do povinné výuky mediků. Zájem tu je.
Ve třídě pro dvacet žáků jich sedí minimálně dvojnásobek. Nedá se tu moc dýchat, ale nikdo si nestěžuje. Vlastně je tu naprosté ticho. Přestože Martin nemluví moc hlasitě, je slyšet na celou místnost.
Třída právě cvičí, jak se oznamují ty nejtěžší z těžkých zpráv. Martinova poučka zní - varovný výstřel, dvě věty a ticho. Tedy nejdřív upozornit, že lékař má špatnou zprávu, aby byl pacient aspoň trochu připraven. Pak už stačí jen pár slov a ta další nemají smysl, nikdo už neposlouchá. Nemocný v tu chvíli přestane vnímat a lékař musí být připraven na všechno, co přijde. Na vztek, pláč, agresi. Martinovi medici připraveni budou.
„Víte, nakonec může ta špatná zpráva přinést naději,” uzavírá Martin smířlivým hlasem. „Naděje je velmi flexibilní pojem,” snaží se vzápětí vysvětlit překvapeným studentům. Rodiče nemocných děti už často ví, že léčba nezabrala a stav jejich potomků se zhoršuje. Pod nadějí si tak představí leccos. Že ještě společně stráví Vánoce. Nebo že si ještě pár týdnů budou společně číst pohádky v posteli.
Martin LoučkaNarodil se v červnu 1985 v Olomouci, hranici třiceti let tedy už přeskočil. Přesto dle nás do seriálu Cesty vzhůru patří, ostatně Centrum paliativní péče založil už před dvěma roky. Vystudoval Psychologii a Sociální práci na Masarykově univerzitě v Brně, doktorát má z Lancaster University v Anglii. Byl na stážích v Americe či v Nizozemí, absolvoval odborné kurzy v Anglii či v Norsku. Získal Fulbright Schumanovo stipendium či Marie Curie stipendium. |
Téma to není snadné, ale pohřební náladu na téhle přednášce nečekejte. Ticho občas vystřídá smích studentů, když Martin řekne nějaký vtip. „Viděl jsem člověka, který měl na prsou vytetováno DNR, tedy Do Not Resuscitate (neoživujte, při zástavě srdce nechte přirozeně zemřít - pozn. red.). To by u nás nešlo. V Česku by potřeboval mít vytetované i poučení lékaře a podpis svědka,” utrousí Martin.
Humor k tématu umírání patří, jakkoliv se to na první pohled nezdá. Lékaři a rodina to většinou nevnímají jako prioritu, ale pro umírající pacienty je smysl pro humor jedna z věcí, kterou si chtějí zachovat až do konce. V jednom z výzkumů se ukázalo, že je pro ně dokonce stejně důležitá jako tlumení bolestí.
Bez smíchu by dlouho svou práci nevydrželi ani paliatři. „Já rozhodně netrpím žádným spasitelským komplexem, nejsem mučedník. Žiju radostný život. Tuhle práci dělám prostě proto, že mi dává smysl,” vysvětluje mi Martin. Přednáška skončila a míříme do jeho pracovny. Mluví se mnou bez zábran. Smrt pro něj už dávno není depresivní téma. Jen součást života.
Plusy a minusy pro návrat
Dlouho chtěl být učitelem a následovat svého oblíbeného pedagoga z gymnázia, na poslední chvíli si ale dal přihlášku i na psychologii. „Po prváku jsem viděl, že jsem se trefil. Neuvěřitelně mě to bavilo,” vzpomíná.
To mělo ještě pořád od jeho současného zaměření docela daleko. Ke státnicím ale bylo nutné splnit praxi a Martin si vybral práci s umírajícími dětmi ve slovenském hospicu Plamienok. „To byla síla,” odmlčí se na chvíli.
Nezapomene na svoji první výpravu do rodiny, do které se narodilo miminko s mnoha genetickými vadami. „Vidíte tu neskutečnou péči a lásku rodičů a zároveň úlevu, kterou jim může rozhovor s paliatrem přinést,” vysvětluje. Na cestě zpátky si nadával: „Co já to řeším každý den za blbosti! Tohle je důležité, to mám dělat.”
Cesty vzhůruJsou mladí a přesto už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?  Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Michaela.Cerna@idnes.cz |
Sám má doma dvě malé dcery. Roční Verunku a tříletou Markétku, která se narodila v den, kdy Martin odevzdával dizertační práci.
Čerstvý doktor Univerzity v Lancasteru měl v životopisu kolonku s Fulbrightovým stipendiem v New Yorku či stipendiem Marie Curie pro mladé vědce, autorství několika publikací či ocenění za nejlepší studentskou práci.
V Anglii ho lákali, aby zůstal, ale oba je to s manželkou, geografkou Blankou, táhlo zpátky domů. Viděli tu příležitosti na zlepšení, i když tušili, že to nebude jen tak. „Ten papír mám ještě doma. Psali jsme si na něj minusy a plusy návratu,” směje se. Plusy nakonec převážily.
Vydali se zpět a Martin zamířil na neprobádanou půdu. Pořád je před ním nekonečně úkolů. Snaží se o to, aby každý medik v Česku prošel výukou paliativní péče a zažil praxi v hospicu. Přál by si také narovnat podmínky praktickým lékařům. „Pro pacienty, kteří chtějí zemřít doma, jsou klíčovým partnerem. Přitom často nedokážou poskytnout vhodnou pomoc. Ale co bychom chtěli, když mají za cestu k nemocnému pár desítek korun,” konstatuje.
Věří, že jednou bude paliativní péče dostupná všem umírajícím. Těm v hospicu, v nemocnici či doma. Tím by byla jeho „spiklenecká mise” u konce. „V tu chvíli budu mít splněno, pak už můžu jít třeba prodávat auta,” směje se Martin.
Jak pracuje Martin
|
