Je chvíli před desátou, kdy jsme se s Terezou měly sejít. Najednou zvoní telefon. „Terka se necítí dobře,” říká mi rezignovaným hlasem její přítel - a dá se tušit, co to ve skutečnosti znamená. Záchvat.
Průběh je vždy stejný. Z ničeho nic se začne dusit, nekontrolovatelně brečí a udělá se jí zle. Tak zle, až má pocit, že možná umře.
A společné mají záchvaty ještě jedno - jsou nečekané. Ten aktuální přišel náhle po čtyřech měsících, kdy už se Tereza v duchu radovala, že má možná vyhráno.
Později toho dne se přeci jenom setkáváme, záchvat odezněl. Dvaadvacetiletá Tereza je trochu pobledlá, ale snaží se usmívat. „Teď už je to pryč, jsem jen vyčerpaná. Jako kdybych bojovala s medvědem,” popisuje drobná blondýnka.
Je to jen hysterie?
Její choroba propukla naplno před dvěma lety, po nástupním pohovoru na vysněnou vysokou školu - Oxford. Vše proběhlo hladce, přesto jakmile osaměla po rozhovoru s učiteli, začala bezdůvodně brečet.
A ani po několika hodinách se nedokázala uklidnit, nakonec usnula vyčerpáním. Sama pro to ráno neměla vysvětlení a po nočním záchvatu nebyly kromě únavy ani památky.
Po nástupu na Oxford začalo záchvatů přibývat, ale Tereza problémy přičítala náročnému studiu a své přecitlivělosti. „Nechápala jsem to a říkala si, že jsem jen hysterická a nemám svoje emoce pod kontrolou,” vzpomíná na své pocity po prvních zkušenostech s panickou atakou.
Ač je studentkou psychologie, známky nemoci u sebe nerozpoznala. „Experimentální psychologie, kterou studuji, je zaměřena neurovědecky. Zkoumáme paměť, učení, řeč... Klinickou psychologii jsme probírali minimálně,” vysvětluje, jak se přísloví o kovářově kobyle může snadno přenést do reality.
Tereza RůžičkováNarodila se v Třebíči v září 1994. Studovala na třebíčském gymnáziu, ale dva roky před maturitou získala stipendium na střední škole ve městě Chigwell v Essexu. V Británii už zůstala, v roce 2014 nastoupila na Experimentální psychologii na Oxfordu. Baví ji tanec a divadlo. |
Po čase už ale záchvaty nešlo dál skrývat. Jednou v noci se Tereza probudila a zjistila, že se nemůže nadechnout. Dusila se a lapala po dechu, její přítel okamžitě volal pohotovost. Než se jí ujal lékař, záchvat sice pominul, ale na koleji tento noční incident neunikl pozornosti. Naštěstí.
Byla to totiž kolejní sestra, která jako první vyslovila podezření na panickou ataku - příznak choroby, při níž pacient bez příčiny zažívá záchvaty dušnosti, intenzivního strachu a úzkosti.
Tělo se při panické poruše chová, jako by šlo o život. Pacient se dostává do stresu, buší mu srdce, dusí se a zažívá pocity panické hrůzy. Příčina nemoci není dosud známa, ale jedním ze spouštěčů může být vysoký stres.
Po potvrzení diagnózy převzala škola iniciativu. „Učitelé mě začali kontrolovat, snažili se mi pomoct a usnadnit mi studium,” popisuje Tereza. Individuální přístup ale nestačil. Jak se choroba zhoršovala, musela se nadaná Třebíčanka vrátit zpátky domů.
Měla rok odpočívat, léčit se a připravovat na návrat, ale místo toho se rozhodla pomáhat mladým lidem, kteří stejně jako ona bojují s psychickými nemocemi. A tak vznikl projekt Nevypusť duši.
Beton v hlavě
Je to zvláštní pocit. Sedím v místnosti s mladými lidmi a poslouchám, jak vypráví o nemoci, ze které se zřejmě nikdy nevyléčí.
Tereza sezvala svoje vrstevníky, kteří stejně jako ona trpí duševními poruchami, aby společně natočili spoty, které mají ukázat, že psychické problémy mohou trápit i mladé a úspěšné lidi. A že člověka nedefinuje jeho nemoc.
Proti Tereze sedí Kryštof. Ještě před první klapkou vtipkoval a rozesmátý všem nabízel domácí švestkový koláč. Teď mladý student literatury a pedagogiky do kamery vypráví o bipolární poruše a chronických bolestech, se kterými žije. Popisuje, jak se schovával před světem, brečel v kolejních sprchách a přemýšlel o sebevraždě.
Tereza s porozuměním ve tváři přikyvuje. „Snažíme se, aby i lidé, kteří s ničím takovým nemají zkušenost, pochopili, jak ses tenkrát cítil. Jak bys jim to popsal?” ptá se.
„Jako kdybych měl díru v hlavě, někdo do ní lil beton a ten pomalu tvrdl a vyplňoval všechno,” popisuje prázdným hlasem.
Co se děje v mozku
Za den natočí Tereza ještě několik takových příběhů. Chce mladé lidi bojující s psychickou nemocí představit veřejnosti a dokázat jí, že přes boj s těžkou chorobou to mohou být úspěšní lidé ve svém oboru, co vedou normální život.
Cesty vzhůruNebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí? Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Michaela.Cerna@idnes.cz. |
Její iniciativa se proti jiným vymyká. Využívá memy, veselé spoty, nadsázku a šíří je skrze sociální sítě. Navíc se soustředí na prevenci psychických onemocnění u mladých lidí. Učí je, kdy zpozornět a jak chorobu včas rozpoznat. Aby někdo neudělal stejnou chybu jako ona a nečekal na vyhledání pomoci...
To bylo pro její stav naprosto zásadní. „Lidem se někdy zdá, že s psychickou nemocí se nic moc nenadělá, ale to není pravda. Efektivní pomoc existuje a já díky ní teď můžu fungovat,“ popisuje Tereza, co se snaží předat dalším.
Vede třeba workshopy o psychohygieně. Ten s názvem ‚Jak se starat o svůj mozek‘ je určen studentům zavaleným prací a žijícím v permanentním stresu. Zatím organizovala přednášky v Praze a Bratislavě, letos se tým Nevypusť duši vydá po školách a kromě studentů se zaměří i na učitele.
Její odlišný přístup zaujal i pracovníky Národního ústavu duševního zdraví. Ten se totiž v posledních měsících snaží o něco podobného - ukázat, že duševně nemocní lidé nejsou blázni, jak je lidé znají třeba z filmů.
Tereze u nich nabídli půlroční stáž. Byl to první krok, který jí pomůže dostat se do výzkumu. Tomu se chce totiž věnovat i po škole. „Zůstanu ve vědě a najdu cestu, jak pomoci lidem, jako jsem já,“ říká odhodlaně. Plánuje se zaměřit na zkoumání mozku. „Je možné poznat, co se v hlavě děje po podání léků, už těžší je vysledovat, jak reaguje na terapii,” popisuje jednu z možných oblastí výzkumu.
Tvrdí, že nemoc ji sice stojí spoustu sil, ale zároveň jí dala správný drajv, aby mohla měnit věci kolem sebe. Proto se teď vrací na Oxford dokončit druhý ročník, panické poruše navzdory. Je to výzva, ale mladá psycholožka už ukázala, že ji překážky jen tak nezastraší.
Jak pracuje Tereza Růžičková
|