Česká škola bez hranic funguje už pět let a navštěvují ji především děti ze smíšených česko-francouzských rodin. "Nejvíce k nám chodí děti, které mají české maminky," vysvětluje zakladatelka školy Lucie Slavíková-Boucher v kanceláři Českého centra v Paříži, kde škola sídlí.
Druhou velkou skupinu tvoří děti, jejichž rodiče jsou Češi a žijí dlouhodobě ve Francii. Do školy chodí i děti, které určitou dobu žily v České republice a nechtějí český jazyk zapomenout ani po návratu do rodné Francie.
"Nejdůležitější je, že děti v České škole bez hranic objevují, že český jazyk není jen nějaká tajná šifra mezi nimi a maminkou či babičkou, které tatínek nerozumí, ale že tímto jazykem mluví i další dětí, se kterými se ve škole skamarádí," vysvětluje Hana Pospíšilová.
Předškolní děti tancují, zpívají a poslouchají pohádky
Každé úterý bývá v Českém centru v Paříži rušněji než obvykle. Na jazykový kroužek, který trvá hodinu, sem přijíždějí maminky s těmi nejmenšími dětmi, od osmnácti měsíců do tří let. Letos je zapsáno dvanáct dětí, při mé návštěvě jich přišlo osm.
Skupinka děti v doprovodu maminek si nejdříve s paní učitelkou zopakovala slovíčka. Učitelka jim ukazovala obrázky ovoce a zeleniny a ptala se jich, co patří do polévky a co do zmrzliny. Pak děti čekala výtvarná výchova, zpívání českých lidových písniček a na závěr si poslechly pohádku O Koblížkovi. Podobně to ve škole vypadá každé úterý.
"Nejmenší děti jsou vděčné publikum, protože se rády do všeho zapojují - do říkanek, do objevování nových výtvarných technik, zpívání i tančení," říká mi po hodině studentka Pedagogické fakulty UK Hana Pospíšilová, která v České škole bez hranic učí už dva a půl roku.
Ve středu se ve škole scházejí předškoláci, tedy děti ve věku od tří do šesti let. "Výuka trvá dvě hodiny a děti si nejvíce oblíbily hru na Orffovy nástroje a divadlo," upřesňuje Pospíšilová.
Pravdou je, že během pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi, jelenovi se zlatými parohy a jeskyňkách nikdo nerušil a všichni se se zájmem dívali na loutky a jelena, kterého kvůli nedostatku rekvizit hrála plyšová žirafa.
Jazyková příprava v předškolním věku je podle Slavíkové-Boucher stěžejní. "Rodiče ale občas mají tendenci od dvoujazyčné výchovy v tomto věku upouštět, pokud jim připadá, že se jim nedaří hned, což je ale velká chyba," upozorňuje.
Výsledkem pak může být, že dítě sice rodiči rozumí, ale aktivně češtinu přestává používat, čímž se mu zmenšuje slovní zásoba. Návrat k českému jazyku v pozdějším věku je pak těžší.
"Situace se ještě zhorší ve chvíli, kdy dítě začne chodit do školky, kde je ve francouzském prostředí. To, co se ve třech letech zdá jako banální záležitost, tedy že vám dítě odpovídá francouzsky a odmítá mluvit česky, může být v šesti letech vážný problém," upozorňuje Slavíková-Boucher.
O bilingvní výchově ví své i Martina Guillardová, která v Paříži žije téměř deset let a do České školy bez hranic chodí se čtyřletým Františkem a dvouletou Maruškou. U nich doma pak striktně dodržuje pravidlo, že mluví s dětmi pouze česky, zatímco její francouzský manžel, používá svůj rodný jazyk. Do české školy jezdí už třetím rokem.
Bilingvní výukaVýuka v České škole bez hranic je pojata v duchu metody "total immersion", kdy se dítě ve škole ocitá v prostředí, kde mluví výhradně česky. Tento přístup, zásadně odlišný od klasické výuky cizích jazyků, která se především opírá o překládání jednotlivých slov, dítěti umožní rychlejší rozšiřování slovní zásoby, navíc v určité situaci. Dítě tak rychleji chápe jazykovou strukturu. V rámci bilingvní výchovy se musí všechno mnohem více dávat do kontextu, protože děti nemají každodenní kontakt s českými reáliemi. |
Čeští školáci se v Paříži učí o sobotách
Kromě kroužků pro děti předškolního věku nabízí Česká škola bez hranic od loňska i sobotní výuku pro školáky od první do páté třídy. Ti se během čtyř hodin učí český jazyk, literaturu, prvouku, vlastivědu, ti starší pak zeměpis a dějepis.
"Čteme českou literaturu, rozšiřujeme dětem slovní zásobu pomocí zábavných her. Pořádáme ale i pravidelné přednášky o české kultuře, literatuře a historii," konstatuje Hana Pospíšilová, která učí druháky.
Do školy letos chodí čtrnáct dětí, početná je ovšem předškolní skupina, na úterní hodinu je zapsaných dvanáct dětí, na středeční třicet.
"Sobotní škola se tak bude plnit těmito dětmi a postupně budou také přibývat vyšší ročníky. Letos jsou nejstarší žáci v páté třídě, příští rok půjdou do šesté a tak to bude pokračovat, doufejme, až do devátého ročníku," uvedla Slavíková-Boucher.
Děti mohou díky sobotní škole získat i české vysvědčení z češtiny, vlastivědy, ti starší pak ze zeměpisu a dějepisu. "Děti buď odletí na přezkoušení do Česka, nebo je tu možnost udělat rozdílové zkoušky v Paříži, kdy sem na náklady rodičů přiletí české učitelky," dodává Slavíková-Boucher.
plány do budoucna: maturitaČeská škola bez hranic v Paříži má pobočku v Londýně a brzy by měla bý i v Berlíně. Zajímat se o ně začal Sydney a New York. Spolupráci navázali s českou školou v New Yorku.
"Do budoucna bychom také chtěli žákům umožnit zakončit kromě základního i střední vzdělání v zahraničí a to mezinárodní maturitní zkouškou, která by zahrnovala maturitu z českého jazyka. V pařížské oblasti je jedno takové gymnázium a je ochotné o vytvoření české mezinárodní sekce jednat," naznačila své plány zakladatelka České školy bez hranic. |
