Mirek Topolánek svolal nečekaně na nedělní téměř poledne mimořádnou tiskovou konferenci. Mnozí – a především ODS – byla asi právem zvědavá, co na ní oznámí. Rezignaci? Personální změny v kabinetu? Představení krizového plánu? Nakonec to bylo jen očekávatelné konstatování: Budu kandidovat na předsedu, a možná dojde i k nějakým změnám ve vládě.
Pokud jde o tu faktickou stránku sdělení, opravdu ho vítám. Jsem především rád, že po zdrcující volební porážce poslechl Mirek Topolánek svůj selský rozum, uvědomil si, že za výsledek voleb nese rozhodující část odpovědnosti. On a jeho vláda. Jedním z hlavních motivů, které mne vedly k tomu, že jsem se rozhodl kandidovat na funkci předsedy ODS, bylo přece právě to, že jsem neviděl žádnou jasnou a nedvojsmyslnou reakci odpovědného politika - předsedy vlády, ale jen bagatelizování prohry a hledání "jiného viníka".
Stejně tak jsem rád, že po dlouhém váhání konečně oznámil, že proti mně bude na kongresu ODS kandidovat. Oddechl jsem si, protože dosud vypouštěl na veřejnost pouze poněkud hrozivé pokusné balónky typu "vyrobit podle metody Putin – Medveděv", jak řekl, svého dvojníka. Když odhlédnu od podivné inspirace, této jeho myšlenky, bylo by to především zbabělé.
Nemohu ale opomenout jinou podstatnou věc. Divadlo, které k oznámení své kandidatury zrežíroval. Snažím se ho nechápat, ale bojím se, že této jeho "řeči těla" rozumím bohužel až příliš dobře.
Ani stín po pokoře, po proměně jeho dosavadního stylu a chování. ODS dnes potřebuje zásadní změnu a Mirek Topolánek dal přesvědčivě najevo, že se prostě nic měnit nebude. Že otevřená klidná diskuse z očí do očí není pole, na kterém se při prosazování svých zájmů chce začít pohybovat. Umí pouze demonstrovat sílu, vyvolávat v lidech pocity strachu, přetlačit je, ukřičet. Jinak si neumím vysvětlit smysl oné dosti nepochopitelné skupiny, kterou si za sebe před televizními kamerami postavil.
Nevím totiž, co tito lidé, kteří se s ním – opět značně symbolicky – nesešli v pracovním sídle ODS, ale v paláci na ostrově Žofín, co přesně představují: Kamarády? Spojence? Náhodné známé, kteří se sešli na nedělní oběd?
Nevím. Na to znají odpověď jen oni. Chápal bych, že tam vidím ministry, kteří přišli přiznat svou vládní spoluodpovědnosti za volební debakl. Ale tak to nebylo. Působilo to prapodivně, trochu hrozivě, člověk si automaticky maně vybaví chvíle před mnoha lety, které jsem si myslel, že má ODS již navždy za sebou jako dětskou nemoc. Možná, že to tak není, možná, že jde o nemoc těžší. Tragické by bylo, kdyby byla chronická a - nedej Bože - nevyléčitelná.
Jako kandidát na předsedu ODS určitě nebudu organizovat divadelní představení s povinným aplausem. Nepotřebuji si dodávat odvahy a sil tím, že si za sebe postavím vládní, či poslanecké celebrity. Chci - a právě o to budu na kongresu usilovat - aby tou skupinou, která za mnou stojí, byla celá ODS, nebo alespoň její převážná část. Ne mediální hvězdy, ale členové místních, oblastních a regionálních organizací, tedy ti, na jejichž ramenou všichni stojíme jako jejich reprezentanti.
Pokud jsem té inscenaci porozuměl, byla především vzkazem do nitra ODS: Mimo standardní struktury vznikla formální skupina, jakýsi fan klub Mirka Topolánka, který buď udrží u kormidla své favority, nebo ODS rozštěpí.
Já ale nabízím zcela opačnou koncepci: Budu prosazovat, aby se ODS za mnou semkla, sjednotila, vyhodnotila, co jsme dělali špatně – a změnila kurs. Míním prostě usilovat o změnu v zájmu celé strany. Nechci setrvání na slepé cestě v zájmu jedné skupiny či jednotlivců.
To mrazivé dušičkové nedělní poledne mělo naladit atmosféru strachu, obav, rozdělení. To je pro mě nepřijatelné programové prohlášení kandidáta na předsedu ODS. Je totiž pokračováním stylu, který demonstrovala svými postoji vláda jejímž manažerem Mirek Topolánek je. Stylu, kterým odradila naše voliče a mobilizovala voliče našeho hlavního soupeře. Jestli chce touto cestou pokračovat, a tím bez ohledu na následky riskovat třeba i rozštěpení strany, pak nás všechny vede do záhuby.
Nikoli silová řešení bez diskuse, nikoli ad hoc skupiny kamarádů před televizními kamerami, nikoli válcování veřejnosti buldozerem bez ohledu na následky, ale otevřená debata uvnitř ODS, nalézání konsensuálních pragmatických východisek, s nimiž se veřejnost bude umět ztotožnit, protože je pochopí. Tak jako to předvádíme v Praze, která díky tomu zůstává jediným modrým ostrůvkem v oranžové záplavě ve zbytku země, pro niž Mirek Topolánek svými chybami otevřel stavidla.
Pavel Bém, první místopředseda ODS
