Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvSlavnou filmovou postavou s autismem je Rain Man, kterého bravurně ztvárnil Dustin Hoffman. Někteří odborníci ale nejsou úplně šťastni, když veřejnost vnímá autisty zrovna jako Rain Mana. Jak to vidíte vy?
Já film Rain Man zbožňuji a myslím si, že udělal velkou službu lidem s autismem v tom, že představil autismus veřejnosti. Ale má to i svoji stinnou stránku, že ukázal autismus v té velmi vzácné podobě člověka, který je extrémně nadaný. Někdy se tomu říká „savantský syndrom“ a těch lidí je na světě jenom pár stovek. Zato lidí s autismem nebo s poruchou autistického spektra jsou statisíce, nejsou tak mediálně atraktivní a nejsou tak rozpoznáváni. Takže dneska často lidé vidí v autismu Rain Mana nebo Sheldona Coopera z Velkého třesku.
Sheldon z Velkého třesku, jak sám říkal, trpí Aspergerovým syndromem. Pojďme si rozlišit, je to porucha autistického spektra, ale není to typický autismus?
Ty kategorie se mají rušit, v podstatě zůstane jen kategorie „porucha autistického spektra“, takže Aspergerův syndrom skutečně je autismus, ale odlišení spočívá v tom, že oni nemají výraznější handicap v poruše řeči, mluví dobře, nemají opožděný vývoj řeči a jejich intelekt je v normě. A pokud bych to měla říct ještě zjednodušeněji, tak velmi často autismus na nich není moc vidět. Na první pohled můžou působit velice zdatně. I handicap v sociálním kontaktu a v komunikaci zůstává na první pohled skrytý. Ono to platí i potom pro dospělé, že teprve až ve chvíli, když s dotyčným člověkem společně žijete třeba ve společné domácnosti nebo ho máte jako spolupracovníka, tak teprve pak zjistíte, že tam můžou být odlišnosti v sociálním chování. Dotyčný člověk se chová nestandardně a to potom teprve ukazuje na potíž v poruše autistického spektra.
Existuje nějaká škála, nějaké kritérium, že to nestandardní chování už je porucha a nikoliv jen povaha, výstřelek, excentrismus?
To je těžká otázka, protože skutečně to spektrum a ta hranice není jako NULA či JEDNA. Jakože NULA znamená, že nemá autismus, a JEDNA, už autismus má. Vstupuje do toho celá řada úvah a mluví se o diagnóze trochu jako o názoru. Ale tím nechci vůbec shazovat diagnostiku jako takovou, protože většina dětí pak nakonec opravdu buď padá nebo nespadá do té klinické diagnózy. A samozřejmě menší počet dětí, dejme tomu u Aspergerova syndromu jedno procento a celkově u autismu dvě procenta, spadají do poruch autistického spektra. No a pak je taková šedá zóna, kde to úplně nespadá do klinické diagnózy, to znamená, že to tolik nekomplikuje život jim ani okolí a není tam predispozice k tomu, že se z toho rozvine nějaká duševní porucha. Co ale platí, že i tito lidé občas potřebují trochu pomoct. Takoví lidé mohou profitovat z toho, že dostanou nějakou psychoterapeutickou radu, jakým způsobem s tím zacházet. Ono jim to totiž později může dělat potíže v manželství nebo v partnerství. Takže je docela dobré umět sám sebe zařadit a mít nějakým způsobem zpracovanou svou identitu, aby pak člověk nedával vinu sám sobě a nebo třeba rodičům.
Takže ve chvílích, kdy dotyčný ví, že to není jeho chyba, že to je dané, tak ho to částečně psychicky osvobodí? Teda ty rodiče určitě, to si i umím představit.
Ano, osvobodí to jeho i rodiče. To je to, proč oni často docházejí na diagnostiku v dospělosti. Já hodně přirovnávám Aspergerův syndrom k sociální dyslexii a k dyslexii jako takové. Protože, když víte, jak s dyslexií pracovat, tak se pak můžete mnohému vyhnout. Můžete to říct okolí: „Podívejte se, já nejsem dobrý ve čtení, ale dělá mi dobře, když si nasadím sluchátka a poslouchám audiozáznam a tím pádem můžu třeba zvládnout i vysokou školu.“ Podobně je to s Aspergerovým syndromem, který je tou sociální dyslexií, to znamená, že obtížně chápu sociální pravidla a pravidla komunikace. Tedy musím se to daleko více učit. Není to prostě můj mateřský jazyk, musím tomu věnovat mnohem více energie než moje okolí.
Kdy bych měla jako rodič zbystřit?
Někteří rodiče udávají, že cítí, že se dítě vyvíjí jinak už od miminka. Tam ale také hraje roli, jak mají načteno nebo jak jsou úzkostní. Ale zbystřit možná mají, když jim začnou říkat učitelé, že jsou potíže s jejich děckem mezi vrstevníky, že mají potíže třeba s šikanou, že úplně nepomáhá vysvětlování, že chování dítěte je nestandardní. Učitelé hodně vnímají a znají, jak se vrstevníci chovají, a umí velmi dobře, někdy možná lépe než psychologové, odfiltrovat děti, které mají větší obtíže. Právě kolektiv je takový lakmusový papírek, který opravdu pozná, že dítě se chová nestandardně. A spoustě věcí se dá předejít. Proto říkám, že to nikdy není jen o práci s dítětem, ale s celým kolektivem i s rodiči.
Jak tedy přistupovat k dětem nebo k lidem, kteří mají lehčí formu autismu, která není třeba na první pohled patrná?
Jedna věc je věnovat se těm specifikům, tedy zajistit jim bezpečí nebo se jim věnovat v té sociální oblasti a víc jim vysvětlovat. A pak je ta druhá linie, že děti s Aspergerovým syndromem jsou především děti. Tedy potřebují to, co ostatní děti, ale kvůli handicapu se jim toho dostává méně. Čili potřebují být milovány, potřebují být úspěšné, potřebují být přijímány, potřebují dostávat ve škole ocenění, dostávat od spolužáků ocenění, potřebují fungovat v kolektivu. A tohle vše je důležité nějak zabezpečit a je to strašně důležité.
Všechny ty mediálně známé postavy autistů a postav s Aspergerovým syndromem, jako třeba zmiňovaný Rain Man nebo Jakub z Kukaček, jsou známé jako geniální. Je to mýtus?
Ano, je to mýtus. Děti Aspergerovým syndromem mají intelekt od pásma podprůměru, ale jsou mezi nimi i hodně nadané. Ale když jste ještě zmínila Rain Mana, tak víte asi, že žil v ústavu. To je ten „savantský syndrom“, že on má zároveň intelektové postižení a k tomu nějaký rys nadprůměrného či geniálního intelektu, ale neumí se třeba sám obléknout. Ono to bylo točené podle skutečné postavy Kima Peeka, pána, který byl naprosto závislý na péči svého otce. Ten ho musel oblékat, čistit mu zuby. Tam šlo o autismus. Ale když jste zmínila Jakuba ze seriálu Kukačky, tak musím říct, že to je ukázka typického kluka s Aspergerovým syndromem. Chytrého, matematicky nadaného, má rád hlavolamy, má rád dopravu, ale spousta kluků a holek s Aspergerovým syndromem tak nevypadá. Někteří jsou umělecky nadaní, někteří nejsou nadaní v takovém to pravém slova smyslu, ale mohou být úspěšní. Můžou být třeba řidiči dálkového autobusu nebo můžou být dělníkem na páse, protože se jim líbí stereotypní práce. Nebo můžou být zahradníkem, protože mají rádi květiny. To jsou ty věci, ke kterým je směřujeme, snažíme se najít jejich silné stránky a zařadit je do života, jak nejlépe to jde.
Takže ta nepřímá úměra, že někde bylo vzato a někde bylo zase přidáno, ta nefunguje? Protože já, když jsem si hledala známé osobnosti, které trpěly Aspergerovým syndromem, tak jsem tam našla jména jako Bill Gates, Mark Twain, Mozart, Thomas Jefferson, Edison, Einstein.
Tak to je i tím, že to je mediálně zajímavější než hovořit o obyčejných lidech. Také je otázka, zda všichni měli Aspergerův syndrom, protože tady je to i eticky problematické, někteří lidé to nepřiznají a neinterpretují to tak, že mají Aspergerův syndrom. Takže pokud k tomu sami nepřistoupí, že ho mají, tak by se to nemělo zmiňovat. A u těch historických postav, samozřejmě můžeme spekulovat podle autobiografických knížek, ale taky to není stoprocentní. Ale jsou slavní lidé, kteří to sami o sobě říkají, ale třeba oficiálně tu diagnózu nemají, je to třeba sir Anthony Hopkins, tvrdí, že má mírnou formu a že mu pomáhá k herecké kreativitě.
Roste počet dětí s Aspergerovým syndromem? Jak se diagnostikuje? Lze s Aspergera vyrůst tak, že v dospělý ho již nemá? Jaké faktory k tomu mohou přispět? A má autismus nějaké příčiny? Odpovědi i na tyto otázky najdete v Rozstřelu a celém záznamu rozhovoru moderátorky Elen Černé s hostem po Skypu, kterým byla psycholožka Kateřina Thorová, metodická ředitelka v Národním ústavu pro autismus.
