Tak především je chvályhodné, že Miroslav Kalousek jde s moderní dobou – škoda jen, že je přitom tak škrobený.
V poslední době začal být politik aktivní na sociální síti Twitter (jeho profil zde), "tvíty" pod jeho jménem však byly zatím dosti nudné. Posuďte sami: "Dnes zas jezdím po středních Čechách. V 11h Cibulový jarmark, Hořovice. Ve 13.30 jsem na zámku v Loučeni. V 15h vinobraní v Čelákovicích."
Další články přílohy Kavárna v digitální podobě Čtěte v sobotu 12. a v neděli 13. října
MF DNES v počítačiMF DNES pro iPad a iPhone
Prostě pravicovému Kalouskovi chybí škromachovština. Ten lidský vřelý přístup, který sociální demokrat Zdeněk Škromach projevuje na svém legendárním facebookovém profilu (Škromachova stránka zde). Chce to prostě Škromachovy statusy, že si dal dobré kafíčko; v Kalouskově případě by tedy muselo jít o dobré vínečko. A namísto Škromachových hovorů od bazénu by se u Kalouska patrně jednalo o hovory od lahve.
V každém případě je twitterový profil Miroslava Kalouska důkazem, že TOP 09 už není na sociálních sítích, co bývala. Slabá je letošní propagace ve srovnání s velmi úspěšnými aktivitami před sněmovními volbami 2010 a "Karlovou" kampaní před prezidentskými volbami roku 2013.
Komentátor: Spolehlivost
Česká společnost je dnes plná rozhořčení a pesimismu. Velká část je naštvaná na předchozí politickou garnituru, o níž vcelku oprávněně soudí, že aniž by se sama uskrovnila, zhoršila finanční situaci mnoha lidí. Řešení vidí nejen v sociální demokracii, ale i v komunistech a prezidentu Zemanovi nebo v nových více či méně populistických hnutích Andreje Babiše či Tomia Okamury.
Druhá část společnosti je kvůli té první části depresivní a pesimistická, někteří předvídají, že se země posouvá směrem k nějaké autoritativní polodemokracii, již je většina lidí ochotna přijmout a podpořit, jen když se jim materiálně povede lépe.
Jedním z těch, kteří tyto obavy sdílejí, je například dlouholetý komentátor deníku Právo a častý host zpravodajských pořadů České televize Alexandr Mitrofanov. Přestože tyto jeho názory jsou na můj vkus příliš černé (na rozdíl od jiných je ovšem předkládá kultivovaně a nehystericky), nejmenuji ho zde proto, abych s ním přímo polemizoval. Myšlenka, že bych ho v tomto zápisníku měl zmínit, sice vznikla na základě jedné mírné polemiky na Twitteru před několika dny, ale důvod, proč o něm mluvím, je jiný.
Alexandra Mitrofanova znám 21 let. Poprvé jsem ho zaregistroval coby začínající drzý dvacetiletý novinář na jednom komickém zasedání ústředního výkonného výboru sociální demokracie. Je to už opravdu dávno, Miloš Zeman teprve bojoval o post předsedy strany a Stanislav Gross ho jako mladý sociální demokrat podporoval. Ale od té doby jsem začal Alexandra Mitrofanova sledovat. Jeho srdce bilo více vlevo než to moje, ale vždy jsem vyhledával jím psané zprávy z útrob levicových stran a sociální demokracie, protože jsem věděl, že na jeho informace je spolehnutí a že opravdu něco ví. Právě proto bych teď rád jeho jméno použil jako příklad uprostřed všech těch řečí, které můžeme denně číst na sociálních sítích a slyšet v politických debatách o českých novinářích.
Důvěra v žurnalisty totiž podle průzkumů veřejného mínění klesá. Bývalý poradce Václava Klause Petr Hájek hlásá, že jsme socialisti a homosexualisti. Komunisté píší, že jsme slouhové velkokapitálu a pravice. Miloš Zeman nás označuje za idioty a Miroslav Kalousek vykřikuje, že bída české politiky jde ruku v ruce s bídou české žurnalistiky.
Netvrdím rozhodně, že vše, co děláme, je bez chyby (ovšem kdo je bez chyby, že ano). Myslím dokonce, že mluvit o krizi médií je zcela na místě, ovšem nejde zdaleka o specificky český jev a hodně souvisí s klesajícími příjmy mediálních firem a dlouhodobým propouštěním žurnalistů, s globálním zhroucením obchodního modelu a technologickou revolucí, kdy se informace šíří prostřednictvím internetu. Avšak nemohu si pomoci, mezi českými novináři pořád existuje dost lidí, které je zajímavé sledovat a kterým se dá věřit. Alexandr Mitrofanov není jediný, jsou další, i v redakci, kde pracuji, ale jeho zde záměrně zmiňuji jménem – je od konkurence, takže se můj příspěvek nedá označit za sebepropagaci.
Kniha: Klaus i Havel
Někoho to možná překvapí, ale i v roce 2013 existují lidé, kteří se zabývají "českou otázkou" do té míry, že o ní vydávají knížky. Kdo chce poznat bystrý směr uvažování o Češích, jejich chybách, jejich minulosti i budoucnosti, lze mu doporučit knihu České nesvědomí. Na základě svých příspěvků na blogu ji sestavil výkonný ředitel internetového vydavatelství Internet Info Ján Simkanič.
Autor skutečně není zástupcem starých médií, není novinářem spojeným s tištěným titulem. Je mu 35 let, je známou postavou českého internetu, nikoli zapšklým starcem s dlouhými vousy. Ve svých úvahách šetří Ján Simkanič málokoho, též média a novináři schytávají solidní dávku. Mnohé jeho názory mi opět přijdou příliš pesimistické, v žádném případě ho však nelze obvinit, že by nadržoval jednomu táboru. V pozoruhodném úvodním textu popisuje kriticky všechny tři velikány polistopadové politiky – nejen Miloše Zemana a Václava Klause, ale také Václava Havla; a v té kritice je velký kus pravdy.
Divadlo: Zábava a legrace
Bavil jsem se před týdnem na představení malého divadelního souboru, bavil jsem se velice a nečekaně – a nejde v této oblasti vůbec o izolovaný zážitek; skvělé pocity jsem si letos odnášel i jako návštěvník dalších představení malých "nekamenných" divadelních scén. Říkám si, že to snad nemůže být náhoda.
Před pár měsíci jsem spatřil mírně úchylnou adaptaci Čapkovy Věci Makropulos od sdružení Depresivní děti touží po penězích. Pro úplně konzervativního diváka hra nejspíš vskutku není, třeba hlavní postavu "nesmrtelné" Emilie Marty hraje polonahý muž, ale představení je vážně vtipné. Dodnes jsem schopen opakovat část moderní vsuvky, kdy si postavy (vesměs sami studenti) dělají legraci z dnešní mánie, že každý musí studovat vysokou školu, ať je jakkoli nesmyslná. "Co studujete vy? ... no přece Vysokou školu finanční a správní... A jaký obor? ... no... no přece finance a správu."
Před jistou dobou jsem se vysloveně chechtal u představení S úsměvem nepilota Kočovného divadla – Ad Hoc. Usoudil jsem poté, že odkaz Divadla Járy Cimrmana, přinejmenším pokud jde o obvyklou "jakoby" vědeckou přednášku v první části hry, nezahyne. Scénář je původní a vtipně (nikoli trapně jako v některých televizních pořadech) glosuje dnešní Česko. Vynikající byly parodie na reklamní slogany, například "přiveďte kamaráda a dostanete jednu rakev zdarma".
A tedy minulou sobotu jsem viděl velmi příjemné představení To nemá chybu od amerického dramatika Davida Ivese. Krátká vtipná konverzační hra líčící krizi partnerského vztahu už byla v zemi uvedena dříve, já jsem se nicméně u tohoto provedení od studentské umělecké skupiny OLDstars nejprve často smál, naopak na konci se hercům podařilo vzbudit ve mně takové emoce, že mi naskočila husí kůže a já jen zašeptal údivné – "Ty krávo...". Snad moje slova nebyla slyšet.
Budoucnost: Jen černota?
Vím, že je doba nadávání a některým stížnostem se nedivím. Znám obavy z výsledku voleb či z přibývající síly protiromských demonstrací. Rozumím lidem, kteří se strachují, jaké spodní proudy se v české populaci skrývají, co všechno krize vytáhla na povrch.
Jen mi ve světle věcí, které jsem napsal, přijde, že společnost je neskonale pestřejší a složitější, než abychom mohli generálně odhadnout, že se určitě řítí do katastrofy. A to říkám s vědomím existence Miroslava Kalouska na Twitteru.
Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.
