V pořadí šestačtyřicátému americkému prezidentovi Joe Bidenovi je osmdesát let. Už v době svého nástupu do funkce byl nejstarším prezidentem za celou historii existence Spojených států amerických, a pokud by za rok uspěl při znovuzvolení, dosloužil by teoreticky ve svých 86 letech.
Otcové zakladatelé a Otci důchodci
Otázka, kdo by jej mohl nahradit, nemá úplně snadné řešení. I kdybychom odhlédli od těžko přehlédnutelných přehmatů jeho předchůdce Donalda Trumpa, zrovna jeho zvolením by si Američané, jde-li o věk, nepomohli. Do funkce by po volbách v roce 2024 nastupoval ve stejném věku, v němž se ujal prezidentství v roce 2020 Biden.
A kdo je tam dál? Jednu dobu byl ve hře nejdéle sloužící americký senátor Bernie Sanders. Tomu je jednaosmdesát už nyní. A výběr namátkou z dalších vrcholných představitelů? Předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové je dvaaosmdesát. Předseda senátní menšiny Mitch McConnell je čerstvý osmdesátník. A šéf senátní většiny Chuck Schumer oslavil dvaasedmdesát. Ti, kdo v politické hierarchii Spojených států amerických sedí nejvýše, jsou dnes všichni přinejmenším sedmdesátníci, ale spíš ještě starší. Ostatně, statistický průměr věku všech amerických senátorů nyní činí 64,3 let.
Pokročilému věku však americká politika nepatřila vždy. Když se v roce 1778 rodily Spojené státy americké, sepisovala se ústava a skládala se první vláda, činil průměrný věk delegátů dvaačtyřicet let. A tehdy nejvýznamnější, slovutní Otci zakladatelé, osobnosti jako Alexander Hamilton nebo James Madison, o nichž se mladí Američané učí v občanské nauce, byli třicátníky.
Odcizení a nepochopení
Řeči o vyzrálém stáří a moudrosti, která přihází až s věkem, je v americkém případě třeba odložit stranou ještě z jednoho důvodu. Američané mají jedny z nejstarších politiků na světě, přitom však mají ve světovém porovnání jeden z nejmladších elektorátů. Přes polovinu voličů tvoří ve Spojených státech mladí pod třicet let.
Země starých politikůSpojené státy americké jsou nerovnovážným rozložením věkové pyramidy ve struktuře moci jedinečné. Pouze dvě procenta jejich zákonodárců jsou mladší pětatřiceti let. Pro porovnání, světový průměr dnes činí spíše 1:3. Na tři zákonodárce starší třiceti let připadá jeden pod třicet. Podobné je to i s věkovým průměrem prezidentů. Když dojde v OSN na zasedání politických špiček, činí průměrný věk řečníků 59,2 let. Mimochodem, nejmladšímu prezidentovi na světě Gabrielu Boricovi z Chile je šestatřicet. |
O směřování jejich každodenních životů však dnes rozhodují lidé nikoliv ve věku jejich otců, ale jejich dědů. Když jdete ve Spojených státech poprvé v osmnácti letech k volbám, na vrcholku celé politické reprezentace stojí pánové a dámy důchodového věku, starší fakticky až o tři generace než nejmladší voliči. Rozdíl je propastný.
V osmnácti letech možná nemáte úplně to nejpřesnější povědomí o rozpoložení okolního světa, možná nejste zcela dokonale seznámeni se zapeklitostmi fungování státu, v němž žijete. Ale zrovna tak se nedá očekávat, že by měl politik, americký senátor, dokonalé povědomí o reálném životě svého voliče, který je třiapůlkrát mladší než on.
Mladší kandidáti lákají mladší voliče
„Nedostatečné zastoupení mladých lidí v rozhodovacích procesech může znamenat, že otázky, které jsou pro ně životně důležité, se jednoduše nedostanou na program,“ uvádí Daniel Stockemer, politolog z univerzity v Ottawě.
Právě on se spolu s kolegy z univerzit v Kanadě a Švédsku rozhodl fenomén americké stárnoucí reprezentace zasadit do širších, přímo globálních souvislostí. Jedním z jejich prvních kroků bylo zjistit, jaký věk je v různých zemích považován za limit pro vstup do nejvyšší politiky.
„Ve stovce zemí, které jsme zkoumali, byla častá omezení pro kandidaturu do funkce jednadvacet a pětadvacet let, výjimečně dokonce 30 let,“ říká Stockemer. Dopadem tohoto věkového omezení je podle výsledků jeho studie vzkaz, který se vysílá mladým lidem.
V zemích, kde je věková hranice pro kandidaturu nižší, se voleb účastní výrazně větší podíl mladých voličů. Tam, kde je kandidatura jen pro starší, je zájem mladých lidí o politiku a volby nižší.
Stockemer spolu s kolegy zjistil i pár dalších zajímavostí. Při podrobné analýze 270 nově založených politických stran napříč dvaapadesáti státy si povšimli, že kandidáti nových stran proti starším a zkušenějším matadorům z politické konkurence většinou neuspějí. Ale když už se jim to podaří, tyto nové strany dodávají do vlád a parlamentu mladší poslance.
Životaschopná politická strana, hnutí nebo směr se dá podle Stockemera poznat i podle toho, že kromě zastoupení „starších“ ve vládě má i své stále mladé jádro. „Při srovnávání vládních kabinetů různých zemí jsme odhalili i několik nenáhodných zákonitostí. Například mladí lídři mají tendenci sestavovat kabinety s nižším věkovým průměrem. Identifikovali jsme též fenomén, který by se dal přeneseně nazvat efektem nákazy. Omlazený parlament postupně vede i k omlazení senátu,“ líčí.
