Mary Embree začala pracovat pro Ústřední zpravodajskou agenturu (CIA) v osmnácti letech. Nejprve jako obyčejná asistentka-sekretářka, později byla povýšena na jednu z představených technických služeb. Pod tímto fádním názvem se skrývalo vývojové oddělení, kde vznikaly nejrůznější špionské hračky.
Zprvu se soustředila na techniku skrytých odposlechů a miniaturních mikrofonů, později byla pověřena vývojem nezjistitelného jedu. Inspiraci si vzala z přírody a byla úspěšná. Na její podnět dokázali pracovníci laboratoří extrahovat toxický peptid conotoxin, z harpuny homolice síťkované. Mořského plže, který je přes nepochybnou krásu své ulity vražedný.
Už při dávce 5 μg na kilogram hmotnosti cíle, dospělého muže tedy spolehlivě usmrtí 400 miliontin gramu. Působí neurotoxicky, vyvolává okamžitou svalovou slabost, ochrnutí a zástavu dechu. Pouhé povrchové škrábnutí je fatální, jed účinkuje během sekund, protilátka neexistuje. Složky jedu obsahují látky s analgetickým účinkem, takže oběť v místě rány necítí bolest. Neví, že byla zasažena, a přesto umírá.
Vypadá to jako náhlé srdeční selhání, okamžitý infarkt. Toxin homolice navíc v lidském organismu velmi rychle degraduje, takže je po pár hodinách neidentifikovatelný.
Čistá a elegantní vražda
Embree si mohla za splněný úkol pogratulovat. Už ovšem netušila, že její výzkum byl jen praktickým doplňkem přísně tajného projektu MKNAOMI, v jehož gesci byl vývoj prostředků biologického boje a jejich použití v živé akci. Inženýři CIA ve Fort Detrick posunuli praktickou aplikaci nezjistitelného jedu na vyšší úroveň funkčnosti.
Extrahovaný conotoxin vsadili do ledových peletek, které byly součástí unikátního projektilu. Náboje, který se dal vystřelit z modifikované verze populárního Coltu M1911. Po zásahu cíle se projektil jednoduše rozpustil, nezanechal po sobě žádnou stopu, snad jen malý načervenalý pupínek v místě vstupu do těla. Zbraň nepracovala s prachovou náplní, její střelný mechanismus byl elektrický. Tichý.
S dostřelem sto metrů, bez záblesku nebo hluku výstřelu, byla takto upravená zbraň dokonalým nástrojem pro nenápadné atentáty. Střelci stačilo namířit, vypálit a nepozorovaně zmizet, zatímco se jím zasažený člověk kácel se srdeční zástavou k zemi.
Funkční exemplář pistole v květnu 1975 ukázal stávající ředitel Ústřední zpravodajské služby William Colby přísedícím senátní komise Churchova výboru. Jenže slyšení, při němž měl prezentovat naprostou legitimitu připravovaných i realizovaných akcí své organizace, nešlo podle jeho představ. Zbraň, členové výboru si ji mohli osahat, která by dokázala kohokoliv nehlučně a nezjistitelně zlikvidovat, naopak působila jako velmi hmatatelný argument proti dosud neregulovaným aktivitám CIA.
Bez dohledu a kontroly
Co přesně je posláním Ústřední zpravodajské agentury, ve světě známější pod zkratkou CIA? Od prvního dne jejího založení, od 18. září 1947, toho o oné organizaci věděla americká veřejnost jen pramálo. A nevadilo to. Mělo se za to, že o náplni práce, o špionských hrách, by měli civilisté vědět co nejméně.
Agenti tajné služby, společností idealizovaní jako průbojnější verze Jamese Bonda, skrytými operacemi hájili zájmy Spojených států amerických na mezinárodním poli, a tím chránili vlast před hrozbami ze zahraničí. Jenže v 70. letech se patriotický postoj amerických občanů vůči CIA začal měnit.
V lednu 1970 popsal novinářům Christopher Pyle, armádní zpravodajský důstojník, jak americká vláda skrze tajné služby sleduje domácí populaci. Zmínil, že na žádné demonstraci s počtem účastníků vyšším než 20 lidí nechybí agent v přestrojení. Špehování podle něj bylo všudypřítomné a mělo se týkat všech aspektů veřejného života. Dokládal to svědeckými výpověďmi, byť anonymními, dalších 120 zpravodajských důstojníků.
Demokratický senátor Samuel James Ervin pak vypátral řadu dalších flagrantních případů narušení soukromí a občanských svobod, za nimiž stály tajné služby. Krátce na to se rozjela aféra Watergate. Skandál, který nastartoval konec vlády prezidenta Richarda Nixona. Ukázalo se totiž, že nitky spiknutí, snahy instalovat odposlechy v sídle Demokratické strany, vedly až do Bílého domu. A že špíny, spojené s pořizováním utajených nahrávek, ulpělo na štítu prezidentského úřadu mnohem více. O technické zajištění kompromitujících odposlechů se měli starat agenti CIA, jejichž výhradní doménou přitom měla být jen aktivita v zahraničí.
V roce 1974 list The New York Times uveřejnil obsáhlý investigativní článek o zahraničních operacích, které CIA nazývala „Rodinné klenoty“. Spočívaly v cílených provokacích, pokusech o rozvracení vlád, v atentátech na cizí politické představitele. Přitom se často nejednalo o osoby Spojeným státům vyloženě nepřátelské, ale osoby činné v národně-osvobozeneckých hnutí, jako byl například aktivista Patrice Lumumba nebo chilský disident René Schneider.
Stále častěji se hovořilo o tom, jak se tajné služby snaží ovlivňovat dění ve Spojených státech, monitorovat média, zasahovat do práce novinářů, zastrašovat je. A o tom, že agenti tajných služeb, místo aby bojovali proti zlým hochům kdesi v zámoří, pronikají do lidskoprávních hnutí, odborů a politických seskupení na domácí půdě.
Když jsou i konspirační teorie málo šílené
Blažená nevědomost, absence povědomí o tom, co vlastně Ústřední zpravodajská agentura dělá, začala americkou společnost tížit. Po osmadvaceti letech úplného nezájmu chtěla vědět, kam vlastně míří štědré prostředky z jejích daní. A pod narůstajícím tlakem prezident Gerald Ford tyto sílící kritické hlasy vyslyšel.
V lednu 1975 tak americký senát poměrně jednoznačně schválil sestavení komise senátního výboru pro studium vládních operací v souvislosti se zpravodajskou činností, v krátkosti, podle jména hlavního předsedajícího, senátora Franka Churche, Churchova výboru.
Na pomyslnou lavici obžalovaných se před senátní komisi posadili ředitelé a náměstci všech velkých státních agentur, Národní bezpečnostní agentury (NSA), Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) a daňového úřadu (IRS). Největší rozruch a napětí se pojilo se slyšením William Colbyho, ředitele obávané CIA.
Jeho Ústřední zpravodajská agentura totiž patřila k těm, které dosud prakticky nepodléhaly jakékoliv kontrole. A byť prý sám nechápal „senzacechtivou hysterii těch, kteří chtěli ohrozit a rozvrátit naprosto legitimní akce jeho organizace“, jeho výpověď byla děsivá. V průběhu dvouměsíčního zasedání se totiž ukázalo, že drtivá většina domnělých výtek, konspiračních teorií a s paranoiou hraničících nepodložených tvrzení o činnosti tajných služeb byla alespoň zčásti založena na pravdivých skutečnostech.
CIA rutinně porušovala listovní tajemství, četla si v telegrafických depeších, odposlouchávala telefonní hovory, vytvářela seznamy „nepřátelských a potenciálně nebezpečných osob“, angažovala se v provokacích. A to všechno nejen v zahraničí, ale i na území Spojených států amerických.
Zbraň, která potopila CIA
Předsedu výboru Franka Churche jistě zneklidnilo, že jedním ze sledovaných na seznamech měl být on sám. A nepotěšila ho ani Colbyho odpověď na otázku, zda v CIA existovaly či existují plány na odstranění zahraničních politiků a státních představitelů. Ano, byly jich desítky. V debatě, jak by snad měly takové akce proběhnout, Colby učinil velmi netaktické kovbojské gesto, prezentoval zbraň, která by hypoteticky dokázala zabíjet bez důkazů.
Republikánské a demokratické senátory tím o své profesionalitě nepřesvědčil, ale vyděsil. Ujištění ředitele CIA, že zbraň zatím nikdy nebyla použita v ostré akci, už nikoho neuklidnilo.
Zjištění Churchova výboru, z jehož zasedání bylo dodnes odtajněno jen 50 tisíc stránek záznamů, vyvolalo tlak na prezidenta Geralda Forda, který následně vydal vládní nařízení číslo 11905, jímž oficiálně zakázal CIA a dalším státním agenturám podílet se na organizaci politických vražd, doma i v zahraničí.
Přispěla k tomu zbraň tak dokonalá a nezjistitelná, že nahnala strach i americkým senátorům.
