Adventisté sedmého dne patří mezi církve, které svým členům zapovídají službu ve zbrani. Ne veškerou službu v armádě – u podpůrných jednotek, v zázemí, u zásobování nebo v polních nemocnicích sloužit mohou. I tak jim však jejich pacifismus vynášel renomé zbabělců bez disciplíny.
Nakonec však americká armáda pochopila, co vše jí věřící mohou nabídnout. Z adventistické církve, kdysi proklínané líhně odpíračů, se stal v roce 1954 zdroj ochotných spolupracovníků armády. Až do osmdesátých let minulého století však o tom kromě zúčastněných neměl nikdo tušení.
Osmnáct let, o nichž mlčela armáda i církev
Veškeré informace o operaci Whitecoat totiž podléhaly nejpřísnějšímu utajení. V interní výroční zprávě za rok 1968 to popsal podplukovník Richard Clenedin jako „ten nejúpornější systém konspirace, jemuž se blížila snad jen válečná snaha o utajení projektu Manhattan, který dal vzniknout atomové bombě“. A k tak výmluvnému hodnocení byl tím nejpovolanějším, protože se na celé organizaci celkem osmnáct let trvající akce osobně podílel. A bylo i jeho zásluhou, že si nikdo zvenčí ničeho podezřelého nevšiml.
Na první pohled se také nic nedělo. Jen se najednou začali adventisté hlásit do pravidelné vojenské služby, kterou dosud odpírali. Jako by od druhé poloviny padesátých let jejich hluboký vnitřní problém vyplývající z náboženství, který se táhl po dvě světové války a komplikoval jim život, najednou přestal existovat.
Máte nějaké adventisty? A mohl bych je vidět?
Z obecných přehledů branců a vojínů bychom vyčetli, že za období 1954 až 1973 sloužilo v americké armádě kolem pěti tisíc vojáků, kteří z důvodu své víry odpírali službu ve zbrani. Podle oficiální verze amerického štábu část z nich sloužila ve výstrojních skladech nebo v zázemí, zatímco jiní se přímo zapojili do válečných operací jako zdravotnický personál.
Mezi ně patřili například hrdinové války ve Vietnamu a nositelé Medaile cti Thomas W. Bennett a Joseph G. LaPointe.
S čestnou výjimkou těchto vyznamenaných bychom se však o jménech a zařazení členů adventistické církve nikde nedočetli. Kde byli? Obecně se vědělo jen to, že se služby v armádě spořádaně účastní a jsou zařazeni k nebojovým jednotkám. Pokud byste však procházeli kanceláře, sklady nebo opravárenské jednotky, pěti tisíc adventistů se rozhodně nedopočítáte.
Farma ulejváků?
Drtivá většina z nich totiž hned po svém přijetí zmizela ostatním odvedencům z očí. Jejich cílem byl Fort Detrick ve státě Maryland. Velmi tajemné zařízení. Barákové kolonie, rozvolněná chatová zástavba, staré letiště, rozměry úctyhodná vojenská nemocnice a spousta bunkrů. Oplocený areál měl kolem pěti kilometrů čtverečních.
Mělo se za to, že se tam nacházejí velké sklady armádních rezerv pro případ jaderné války. Řadoví vojáci z jiných uskupení to tu nazývali Základnou duchů nebo také Farmou. Mysleli si, že se ve Fort Detrick dá leda tak strašit mezi regály nebo zahradničit. Každý rok se totiž dovnitř zavážel materiál za miliony dolarů a ven evidentně nevycházelo nic užitečného.
Že to je celé nejspíš velká byrokratická schovávačka pro ulejváky, podtrhovala i skutečnost, že na 1 500 členů personálu tu připadalo hned 250 důstojníků.
Místo, kde našli váleční zločinci nové uplatnění
Skutečnost byla o poznání dramatičtější. Základna Fort Detrick s přilehlou vnější střelnicí a cvičištěm Camp Detrick byla americkou jedničkou výzkumu biologických zbraní. Byla ústředím vývoje a testování bakteriologických agens, smrtících patogenů organického původu. Prováděla aplikované experimenty v oblasti bio-kontaminace a dekontaminace, čištění a sterilizace. A postupně do svých programů začlenila i pokusy se zbraněmi chemickými.
Lobotomii v USA podstoupilo 40 tisíc lidí. Ničila životy Byly to nešetrné zákroky bez sterilních podmínek. Profesor Walter Freeman jich zvládl desítky týdně. Byl showman, pózoval novinářům, předváděl, jak se pacientům dostane do hlavy dvěma sekáčky na led současně. Lobotomie je nešťastnou kapitolou moderního lékařství. |
S experimenty se tu ve skromném měřítku začalo už v roce 1943, ale teprve po válce tu dostala badatelská práce jasný směr. Pomohli totiž experti. Z domácích například profesor Ira L. Baldwin, expert na bakterie z univerzity ve Wisconsinu, nebo George W. Merck, majitel stejnojmenné farmakologické společnosti. Se zahraničními profesionály to bylo poněkud komplikovanější.
Odbornou erudici pánů Ericha Trauba, Kurta Blomeho nebo Waltera Schreibera totiž nikdo zpochybnit nemohl, jenže veřejnost a především nacističtí zajatci a vězni by je nejspíš raději viděli před válečným tribunálem. Byli to špičkoví nacističtí vědci, které Američané do své vlasti přepravili na konci války. Pro Třetí říši vyvíjeli biologické a chemické zbraně a neštítili se je testovat na válečných zajatcích a vězních v koncentračních táborech. Tady, s generálním pardonem a v přísném utajení, mohli ve své práci pokračovat.
Uplatnění tu nalezli i japonští inženýři, kteří se svými zkušenostmi z Jednotky 731 sice nechlubili, jejichž přínos pro společné bádání však byl zásadní. S jejich pomocí začala přestavba areálu a neimprovizovaný, plnohodnotný provoz už čtyři měsíce po vítězství nad císařským Japonskem.
Zbraně se musí testovat na lidech, tvrdí ti zkušenější
S celosvětovým mírem ve Fort Detrick opravdu nikdo nepočítal. A protože vývoj biologických a chemických zbraní ke konci války pokročil silně kupředu u všech bojujících zemí, ve Washingtonu i Pentagonu se očekávalo, že při dalším konfliktu se jich masově využije. Týmy vědců, bez ohledu na svou nedávnou minulost, tu hledali odpovědi na hodně palčivé otázky: Bude možné v bakteriologické válce ochránit americké vojáky? A civilisty?
Proporce výzkumu byly ohromné, jeho obsah extrémně detailní. Podrobné studium bakteriálních a virových infekcí, snaha o jejich izolaci, praktická opatření vedoucí k zabránění jejich šíření. Prevence, hledání a kultivace vakcín, léčba. To vše v atmosféře úplného utajení a konstantního strachu, že chemický nebo biologický útok přijde dřív, než se podaří vynalézt formy obrany.
Cestu k solidním výsledkům komplikovalo několik faktorů, z nichž největší překážku Američanům jasně popsali jejich zahraniční spolupracovníci. Německo i Japonsko se za války ve vývoji biologických zbraní dostaly tak rychle tak daleko proto, že mohly látky testovat na živých subjektech. Na lidských bytostech. Žádné morče nebo šimpanz to kompenzovat nedokáže, dříve nebo později musejí být látky i léčiva otestovány praxí.
A ano, to nás samozřejmě vrací zpět k adventistům sedmého dne.
Výměnný obchod: víra a viry
Nejvyšší představení americké sekce církve adventistů totiž uzavřeli v roce 1954 s armádními špičkami dohodu o spolupráci. Jejím ústředním bodem bylo, že pokud se branci tohoto vyznání nebudou chtít podílet na službě u bojových jednotek, mohou zvolit alternativní a pro vládu neméně prospěšné řešení. Stát se dobrovolnými subjekty testování. Armáda to potřebovala. Když se totiž nejprve snažila dělat pokusy na jiných vojácích, setkala se se stávkou a požadavkem, aby vyjevila rizika.
Experimenty na lidech: mozky pro CIA vymývali prestižní vědci Byli uznávanými psychology, klinickými psychiatry a neurology. Pro CIA pracovali deset let a během nich cpali do mentálně postižených pacientů a vězňů bez jejich souhlasu psychoaktivní látky. Jejich cílem bylo zjistit, jak rychle vyvolat bolest, ovládnout mysl nebo vymazat a přeprogramovat paměť. |
U adventistů se setkala s bezvýhradnou akceptací. Církev výměnou za zachování toho, co vyžadovala víra, obětovala zdraví věřících. Pomohlo i zdůvodnění, že se ve Fort Detrick nevyvíjí ničivé zbraně, ale obrana proti nim. Byla to vlastenecká služba. Od té doby šla práce v laboratořích rychle kupředu, o lidský pokusný materiál nouze nebyla. Postupně se tu vystřídalo 3 500 adventistů, kteří si tu odbyli svou vojenskou službu.
Bylo to legální? Vědecké experimenty vykonávané na lidech jsou často poměrně mezní z hlediska etiky, morálky a humánnosti. Ty z Fort Detrick skutečně balancovaly na samé hraně a jen se zavřenýma očima vyhovovaly zásadám Norimberského kodexu. Ano, věřící byli v hrubých obrysech seznámeni s tím, co je čeká. Ale to, že mohou i zemřít, se nedozvěděli. Ano, podepsali informovaný souhlas a dobrovolnost, jenže obé bylo limitováno množstvím netajných přístupných informací a tím, že jedinou další možností pro ně byla služba se zbraní v ruce. Měli se stát pokusným králíkem teď, zaživa, nebo žít jako věřící s vidinou, že svou duši po smrti upíšou peklu? Jakmile se silně věřícímu člověku nabídne výběr mezi smrtelným hříchem a protrpěným vědeckým pokusem pro blaho lidstva, dá se o skutečné dobrovolnosti jeho volby pochybovat.
Nejhorší byl pobyt v kouli
Nic z toho však badatele netrápilo. Pokusní králíci totiž byli dokonalými testovacími subjekty, v dobré fyzické kondici, neovlivnění kofeinem, alkoholem či nikotinem, které jim víra zapovídala. Řada z nich byla vegetariány.
A všichni s výzkumníky ochotně spolupracovali, což byla pro německé členy výzkumu dočista nová zkušenost. Přezdívku „whitecoats“, bílé pláště, vzali adventisté za vlastní, většinu času v armádě totiž trávili nikoliv v uniformě, ale v bílých nemocničních mundúrech.
A co za ploty Fort Detrick v mezidobí 1954 až 1973 zažívali? Záleželo takříkajíc kus od kusu. Na někoho čekala jen jedna medikace, jiní se za dvouletou vojnu zúčastnili pěti a více experimentů.
Vědci jim dopřáli například cílenou nákazu Q-horečkou, kterou vyvolává mikroorganismus Coxiella burnetti. Díky jejich nasazení víme, že účinnou léčbou v počátcích nákazy může být antibiotikum tetracyklin. Čekala na ně též žlutá zimnice, virové onemocnění s krvácivým průběhem, které decimuje obyvatele tropů. Zabírá na něj očkování, vyvinuté právě na základě práce ve Fort Detrick.
Portfolio nákaz obsahovalo i virovou horečku RVF, na kterou dodnes lék nemáme, žloutenku typu A, tularémii, mor, vir venezuelské (koňské) encefalomyelitidy. Testovaných látek a léčiv byly prý stovky. Někdy se museli v uzavřeném prostoru nechat poštípat komáry nebo blechami. Jindy je zavřeli do lodního kontejneru, autobusu nebo vagónu. A čekalo se, kolik z nich se pasivně nakazí. Čím? To většinou nevěděli.
Asi největší výzvou byl pobyt v „černé kouli“. V prosklené a zaizolované kopuli, do které byl vpouštěn plyn nebo aerosol s bakteriální látkou. Sledovalo se, za jak dlouho se účinky na člověku uvnitř projeví.
Použít a zapomenout
Tehdy třiadvacetiletý Merlin Neff, jeden z prvních vědomých spolupracovníků, strávil několik dní ve stanu spolu s klecemi plnými morčat a makaků. Čekal, kdy se na něj virus z infikovaných zvířat přenese. „Pak přišly horečky, křeče, zimnice. Naprostá otupělost střídaná pocitem, že mi kostra vyskočí z těla. Dva tři dny mi bylo opravdu těžko. Myslím, že mi nikdy předtím ani později nebylo tak zle,“ vzpomíná.
Podobně to viděl i Richard O. Stenbakken, další z adventistů: „Když jsme to zažívali poprvé, měli jsme strach, že zemřeme. Když už to bylo po několikáté, měli jsme strach, že když nezemřeme, nikdy to neskončí.“
Skončilo. V roce 1973 byly experimenty na lidech ve Fort Detrick s konečnou platností ukončeny.
Věřící, kteří se jich zúčastnili, byli po svém vyřazení z armády vázáni jak vojenskou přísahou k uchování tajemství, tak i náboženským slibem. O jejich oběti se tak až do roku 1994, kdy byla část archivů týkající se operace Whitecoat odtajněna, nehovořilo. Své si splnili a neporušili přitom principy víry.
A armáda na ně hodlala zapomenout. Když k ní směřovaly stížnosti bývalých lidských pokusných králíků na chatrné zdraví, narušené četnými experimenty, netrápila se ohledy. Odmítla financovat odběry i testy, s žádostí o veteránské výsluhy adventisté neuspěli.
Na jejich nevojenskou oběť pro boj s viry a bakteriemi bychom neměli zapomenout. Většina do současnosti užívaných antibiotik byla poprvé testována na nich.
