Málokdo tuší, že Hudební masakry Jarda Konáš rozjel z bohulibého úmyslu pomoct mladým kapelám. Nešlo mu na rozum, proč si pořadatelé hudebních akcí místo původních skupin zvou různé revival bandy a další plagiátory. "Já se věnuju přes deset let hraní a organizování koncertů. Teď už nehraju, soustředím se hlavně na pořádání koncertů a promo, občas někomu píchnu s bookingem. Tím pádem jsem dlouhodobě s hodně muzikanty v kontaktu. Po koncertě jsme vždycky šli na pivo a řešili jsme, proč nemůžou do médií, co se tam hraje, kde s nimi vyjebal nějaký promotér, protože tam raději chtěl nějaký revival. Mladý kapely mají problémy nahrát cédéčko. Někde hrajou za párek a pivo, zatímco tam přijede revival a ten si řekne patnáct tisíc. To je nejhorší," popisuje Jarda Konáš vznik svého blogu.
Asi před třemi lety ho sestřenice Tereza s kamarádem dokopali, aby si založil web, kde na podobné nešvary poukazoval a snažil se situaci napravit. "Tohle jsme řešili tak často, že jsem si uvědomil, jak je to velký problém. Že se to dotkne každého muzikanta. Ať už chce do rádia, nebo objíždí folkový festivaly, vždycky narazí na nějaký masakr nebo na něco, kvůli čemu se cítí odstrčený," dodává.
Jarda KonášNarodil se v roce 1985, studoval literaturu a textařinu. Hudbě se věnuje rovněž aktivně, vystupoval coby folkový písničkář, poslední roky už ale hrává vzácně a soustředí se na organizování koncertů, psaní textů a produkci. Blog Hudební masakry založil v září 2011. Každý rok uděluje anticeny Zlatý David. Od roku 2014 také vede tabletový hudební měsíčník Headliner. |
Že se trefil do černého, dokazuje nejen nabídka několika časopisů, aby masakry psal také pro ně, ale i vzrůstající křivka návštěvnosti jeho blogu, počet sdílení na sociálních sítích a především reakce lidí. "Blog na začátku četlo asi padesát lidí. Dneska vidím reálný dopady. Píšou mi promotéři svoje zkušenosti, jak se podle toho zařídili. Po roce a půl to začalo přinášet reálné výsledky v tom smyslu, že se moje názory, které jsem vyslal do světa, vrátily formou nějakých výsledků. Poslední rok už je to permanentní zápřah, komunikuju se spoustou lidí, kteří posílají svoje poznatky a svoje dojmy, svoje zkušenosti. Dokonce v několika případech funguju jako konzultant, pomáhám třeba s dramaturgií festivalů."
Co Čech, to pořadatel Glastonbury
V muzice platí víc než kde jinde, že jí rozumí každý, a pokud o Češích platí, že jsme národem trenérů fotbalové reprezentace, u muziky to je stokrát zesílené. I Jardovi často spílají do samozvaných expertů, zaujatosti, obviňují ho z nekalých úmyslů. On to odmítá. Špatný muzikant Jardu nezajímá, pokud se nesnaží publikum balamutit a prodat mu šunt. "Zajímají mě interpreti, kteří to myslí vážně a chtějí ten produkt prodat. Že si někdo nahrává doma na webku něco pro srandu, to za masakr nepovažuju," přibližuje filtr, podle kterého se rozhoduje, o čem psát.
Ze začátku vcelku pochopitelně čelil obvinění, že Hudební masakry jsou jen další blog, na kterém si autor chladí žáhu a vztek. On ale (ne)hudební tvorbu v článcích rozebírá z mnoha pohledů a předkládá čtenářům argumenty. "Snažím se psát zdvořile, slušně, věcně a tak, aby to bylo právně nenapadnutelný, protože mám vzdělání, co se týče psaní a publicistiky. Držím se novinářských zásad. Lidi mi často vytýkají věci, které jsem neřekl."
Galerie NEMedailon Jaroslava Konáše vyšel v rámci projektu Galerie Ne. Galerie NE je multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem touží ostatní, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci. Může to být nositelem kladného náboje, projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Ne může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
Aktuálně diskuse pod jeho články a facebooková skupina žije kauzou Turbo. Fanoušci skupiny, jejíž největší hit Hráč nedávno díky Jakubovi Horákovi znovu ožil na Facebooku, se proti Jardovi Konášovi vzbouřili a zasypali ho nadávkami. "Konflikt vznikl na základě názoru, kde jsem vyjádřil, že radnice z veřejných peněz pořádají městské slavnosti s mizernou dramaturgií. Místo toho, aby podporovaly místní mladé kapely či kluby a prostory, které se jim věnují a mají tak na kulturu v regionu reálný dopad, raději jdou na jistotu a pozvou si na náměstí někoho, kdo zpíval už v normalizačních estrádách, jako třeba Víťu Vávru nebo Turbo. To je celý. Jenže fanoušci Turba tu myšlenku ignorovali a vzali si z toho všeho akorát domnělou představu, že jsem ubožák, co akorát uráží kapelu jejich srdce. Ačkoliv si dávám pečlivý pozor, abych se urážkám i drzosti vždy vyhýbal," popisuje publicista.
Podobně jako příznivci Turba podle něj reagují fanoušci Lucie Vondráčkové nebo Michala Davida. "Oni si něco ve své hlavě vymyslí, to se mi snaží dát do úst a za to mě napadají. Takže já jim už při prvním kontaktu musím vysvětlovat, že jsem to neřekl. To už ovšem neslyší, mají už utkvělou myšlenku a tu neopustí. Pak jsem v pozici, kdy je jakákoli komunikace s nimi ztráta času. Protože jsem ale trpělivý a slušně vychovaný, snažím se jim říct, že jsou na omylu nebo mě pro jejich rudo před očima nepochopili. Je to marný boj," směje se Jarda Konáš.
Někteří hudebníci a jejich producenti jdou ještě o kus dál a domáhají se stažení článku pod pohrůžkou žaloby. "Když si zadám Kapesní kapela Kapka do vyhledávače, váš článek vyjede dřív než moje stránky. To mi může odradit zákazníky. Už jsem kontaktoval právní oddělení Seznamu, že mě váš odkaz nade mnou diskriminuje," snažil se Jardu vtipně přesvědčit jeden z jeho cílů. Smazání se ovšem nedočkal ani on, ani nikdo jiný. Jarda Konáš jednoduše trvá na svém ne pokleslé hudbě.
Výhrůžkami to z 99,99 procenta také končí. Až na jeden mediálně proslulý incident, kdy vítěz soutěže Zlatý David přišel do pražského klubu Roxy převzít cenu a chráněn tlupou kamarádů poplival chudáka moderátora večera, který s Hudebními masakry neměl nic společného. "Většinou to jsou uražená ega. Snažil jsem se vysvětlit, čím to je. Mám na to vlastní pravidlo. Ti lidé čekají deset patnáct let, až se o nich bude psát, čekají na ten telefon z Lucerny, jestli by neráčili si u nich zazpívat, čekají na ty oslavné ódy, a pak první a poslední místo, kde se o nich píše, jsou Hudební masakry. Tak jsou z toho uražení," myslí si Jarda Konáš.
Ani po třech letech se nezdá, že by téma Hudebních masakrů bylo vyčerpané. Denně mu chodí spousta e-mailů s tipy na klipy, plakáty koncertů, booklety cédéček. Že by si ale založil on sám kapelu po vzoru britských KLF, kteří pod pseudonymem The Timelords složili hit Doctorin‘ the Tardis a po vítězství v britské hitparádě vydali knihu Manuál – jak se dostat na vrchol hitparády, to prý nehrozí. "Ne že by mě nebavilo dělat muziku, občas doma vezmu kytaru, studoval jsem textařinu, občas něco napíšu. Bude mi za půl roku třicet, vyhovuje mi to, že můžu o muzice psát, můžu celý den poslouchat desky a mít čas věnovat se jiným lidem. Zjistil jsem, že mě mnohem víc naplňuje být v pozadí, mužem za oponou, a věnovat se jiným interpretům, pořádat jim koncerty, pomáhat s promem, než abych sám s kytarou objížděl republiku," uzavírá Jarda.
