Žáby známe například z francouzské kuchyně. Jenže místo elegantního přístupu Francouzů k masu grenouille, pocházejícího nejčastěji ze skokanů ostronosých, dali Peruánci přednost civilnější formě přípravy a žábě Telmatobius culeus.
Její české jméno vodnice posvátná jí předpovídá nevšední původ. Domovem této v dospělosti až 250 gramů vážící žáby jsou vysokohorská jezera v Andách. Především pak Titicaca, které hraje v mytologii domorodých obyvatel mimořádně důležitou roli. Jenže samotné žábě z jezera se nadpřirozené ochrany božstev nedostává, a tak je už minimálně po dvě staletí považována za vynikající skákající životabudič. Pravděpodobně mnohem déle, ale zprávy o využití žab v peruánské medicíně přinesli až první misionáři.
Lékaři žábám nevěří
Dokud v její léčivou sílu věřili jen obyvatelé horských úbočí, nikoho osud vodnice příliš netrápil. Jenže v posledních letech jsou žáby odchytávány ve velkém, aby i lidé z měst mohli ochutnat posilující nápoj Jugo de Rana. Jde o rostlinnou šťávu, chcete-li smoothie, která je dochucena rozmixovanou žábou. A v druhém největším peruánském městě Arequipu nežije mnoho obyvatel, kteří by o povzbuzujících účincích tohoto drinku pochybovali.
I proto počty žab v jezeře Titicaca za posledních 15 let poklesly o 80 procent a výrobci nápoje musí stále častěji sahat k dalším náhražkám z řad obojživelníků. Na chuti to prý nepoznáte, nejspíš ani na efektu.
Zatímco horalové konzumovali posvátnou žábu jako dostupnou medicínu na snižování teplot a dušnosti, v údolích se dnes rozmixovaná žába podává coby afrodiziakum. Peruánští lékaři však oba tyto účinky zpochybňují jako neprokazatelné. Lidová tradice si však žije vlastním životem.
Žába, ovšem s listy koky
„Působí preventivně proti astmatu, zánětům průdušek, chudokrevnosti,“ vyjmenovávají zasvěceně místní, když se schází na svůj pravidelný dopolední drink. Nechybí u toho ani matky s dětmi, které myslí na zdraví svých ratolestí. „Dodá vám energii. I v posteli,“ poznamenávají stranou s úsměvem.
Extrémní gastronomieV našem seriálu jsme vám již představili: |
Někteří přitom užívají Jugo de Rana i dvacet let a žabím džusem si vysvětlují své železné zdraví. Kouzlo pravidelné konzumace nápoje však bude možná ležet spíše v rostlinných složkách mixované šťávy. Syrové listy aloe pravé, léčivý kořen maka (řeřicha peruánská), vařené bílé fazole, nakvašený ječmenný slad nebo bobule vína asi nebudou zákaznickou popularitu nápoje zvyšovat tak jako nezbytná poctivá porce listů koky. Těmi se dá vysvětlit, že pokud pravidelní konzumenti musí Jugo de Rana na čas vysadit, „nestojí pak jejich rána za nic“.
Než zabzučí mixér
Pokud se chcete správně peruánsky nastartovat, připravte si zhruba dva dolary. Asi tolik pochoutka na tržištích stojí. Připravit vám ji mohou i v restauracích, ale není to ono. Neúčastníte se totiž procesu výroby, a tak jste ochuzeni o celkový efekt.
Kuchař nebo barman nejprve rozmixuje hutnou rostlinnou směs a ochutí ji několika lžícemi medu. Poté před vámi z akvária nebo kbelíku vyloví žábu, uchopí ji za zadní nohy a hlavou jí klepne o hranu stolu. Otázka, zda je mrtvá, nebo jen omráčená, záhy pozbude smyslu. Žába ihned putuje na rozpálenou pánev, kde se během pár vteřin decentně prohřeje. S obdivuhodnou zručností ji pak připravující svleče z kůže (je to nezbytné, nápoj by jinak zhořkl) a celou, včetně kostiček a vnitřností, přihodí do mixéru.
Dosud převážně zelený nápoj tím získá lehce nahnědlou barvu. Z nádržky mixéru pak Jugo de Rana zamíří přes sítko do vaší sklenice. Turisté se shodují na tom, že chuti nápoje dominuje přítomnost řeřichy a že v ní kromě barvy nenachází „nic skutečně žabího“. Ani kostičky. Textura nápoje není zcela hladká a připomíná spíše míchaný koktejl.
