"Byli jsme ve stavu naprostého šílenství." Slova Allana Heyla, jednoho ze členů Standerova gangu, nemohou být přesnější. Byli tehdy v roce 1983 jako pomatení. Jako kdyby se chtěli dát chytit. V době, kdy po nich šli všichni policisté Jihoafrické republiky a kolem bank stály posílené hlídky, vybrakovali i čtyři banky za jediný den.
Země nemluvila o ničem jiném, bankovní úřednice pěly zamilované ódy na jejich galantnost, banky byly téměř pyšné, že Standerův gang nezapomněl ani na jejich finanční dům. Oni sami se ukrývali v koupených přepychových domech se služebnictvem, kam si vozili lehké holky.
Užívali si života. A taky toho, že vodí policii a celý stát za nos. A titulků v novinách. A života psanců. A vzdoru proti autoritám. Velká jízda. Rokenrol.
Švihák Andre Stander do toho všeho ovšem přišel z druhé strany barikády, proto jeho příběh fascinoval ještě víc.
Dobrej polda, špatnej polda
Jeho otec byl totiž generálmajorem vězeňské služby a na jeho radu nastoupil Andre k policii. Neflákal se, v roce 1964 byl v dvaadvaceti vyhlášen nejlepším odvedencem a kariérním žebříčkem si v roce 1977 proklestil cestu až do hodnosti kapitána. Šéfoval kriminálce ve čtvrti u johannesburského letiště. Vše šlo jako na drátku, v roce 1972 se sice rozvedl s krásnou blondýnkou Leonií, aby navázal vztah s profesorkou Pat, nic však nenasvědčovalo tomu, že uvnitř něj něco bublá.
Přímo to přitom vřelo, své kolegy považoval za brutální násilníky, bezduché pomahače apartheidu, hloupé a nekompetentní, za barbary. Pohrdal jimi, ošklivili se mu. Maskoval to ovšem dokonale, nikdo, ani jeho nejlepší přítel, agent tajné služby Carl van Deventer, netušil, jak moc se mu hnusí. Nesnášel je i nařízení shora čím dál víc. Pohár přetekl, když se v roce 1976 musel účastnit krvavého potlačení nenásilného černošského protestu ve slumu Thembisa. Pochopil, že se ocitl na té špatné straně.
A když se stát chová jako násilník, rozhodl se, že nebude jeho zákony poslouchat.
Jednoho dne proto přišel do práce, rozdal jako každý den podřízeným úkoly, a pak udělal něco docela jiného než ostatní dny. Odjel na letiště a z něj do Durbanu. Půjčil si auto a s parukou a falešnou bradkou navštívil jednu z tamních bank, přišel k přepážce a s pistolí v ruce slušně požádal o peníze. Usmíval se přitom, konečně se cítil spokojeně. Když mu úřednice tašku naplnila, odcestoval zpět do Johannesburgu, kde nastoupil odpolední službu.
Dělal to pak docela často, s neuvěřitelnou drzostí a vždy s oním úsměvem na tváři. S van Deventerem si otevřeli obchod se suvenýry, o tom, že funguje především jako pračka na peníze, však kamaráda neinformoval. Jednou však Standerovi na jakémsi večírku alkohol rozvázal jazyk, o svém vedlejším zaměstnání mu řekl a vyzval ho, aby se přidal. Po jeho odmítnutí vše prohlásil za žert, Deventer si to ovšem nenechal pro sebe. Tajná služba našla ve Standerově voze kukly, paruky a falešné vousy, taky padělané státní poznávací značky. Vůz dala hlídat a v lednu 1980 Standera chytila.
Obžaloba ho vinila z celkem osmadvaceti bankovních loupeží, usvědčili ho z patnácti. Dostal pětasedmdesát let ve vězení, odsedět si však měl jen sedmnáct. Vězení Zonderwater, kam ho zavřeli, byla instituce s maximální ostrahou bez naděje na útěk, takže tím by se měl celý příběh uzavřít.
Přesto tím však ta opravdová jízda teprve začíná.
Bratři za mřížemi
Jako bývalý policajt si měl Stander za mřížemi užívat pekla, vězni si jej naopak oblíbili. Chladnokrevný, sebevědomý, nepřítel apartheidu. Nejsilnější pouto jej začalo spojovat s osmadvacetiletým bankovním lupičem Heylem: oba měli rádi Boba Dylana, volnost a německou Frakci rudé armády.
Správnej poldaO Standerově gangu natočila v roce 2003 film s názvem Správnej polda (v angličtině Stander) režisérka Bronwen Hughesová. Byla jsem překvapená, že jihoafrické státní orgány na natáčení spolupracovaly, uvedla. Kromě toho je Standerovi věnováno i několik písní. |
"Nenáviděl jsem jihoafrický systém," vzpomíná, "a protože jsme oba byli lupiči a oba jsme se vydali na cestu otevřeného odporu, byli jsme ideální společníci." Do tria partu doplnil Patrick Lee McCall, nevyrovnaný a nervózní zlodějíček aut.
V jednom kuse mluvili o útěku a bylo jasné, že Stander není z těch, co jenom mluví. Čekal jen na příležitost.
Přišla koncem léta 1983, cesta na svobodu se však otevřela jen Standerovi a McCallemu, pro Heyla si museli přijít o dva měsíce později, když skládal rekvalifikační testy mimo věznici. "Slyším Andreho: Hoď sebou, Allane, padáme. Vidím, jak pět bachařů leží na zemi tváří dolů, nad nimi Stander a McCall se zbraněmi v rukou."
Po osvobození dopřáli Heylovi tři týdny na zotavenou: dům v bohaté čtvrti, alkohol, to nejlepší jídlo. Pak se jednoho dne Stander zeptal: "Allane, jsi připravený na práci?"
Mohli nás dostat. A o to právě šlo
Jak nazvat to, co následovalo? Ďábelské dostihy těch, které přestal bavit život, a proto si ho chtěli zkusit co nejvíc užít? Projev čiré choromyslnosti? Krajní gesto těch, kdo jsou proti společnosti?
Do práce se totiž vrhli s neukojitelnou chtivostí, drzostí a ano, pílí. "Celkem 172 tisíc randů (v přepočtu tehdejších asi 154 tisíc dolarů) bylo dnes uloupeno při třech bankovních loupežích v Johannesburgu. Ve všech případech byli zločinci tři běloši," hlásala jihoafrická veřejnoprávní stanice.
Trio bylo jako posedlé loupeživou horečkou. Za čtyři měsíce vyloupili sedmadvacet bank. "Měli jsme pravidla: žádný křik, žádné střílení, žádné plánování a žádné násilí," shrnuje Heyl, "cílem nebylo terorizovat lidi, ale vše provést co nejrychleji." Důvod byl prostý, spousta práce, nemohli se zdržovat: "Dělali jsme tři čtyři banky denně."
Civilní způsob, jakým Standerův gang pracoval, měl výhody, jednou vše provedli tak nepozorovaně, že jim na odchodu bankovní ochranka dokonce podržela dveře. A mnohokrát šli do banky kolem policejní hlídky, přímo pod nosem svým lovcům. Policajti čekali na kvílení pneumatik, dupání na brzdy, házení smyků, takže třem klidně kráčejícím mužům nevěnovali pozornost, odtušil v rozhovoru Heyl.
Žádné city"To, že byl Andre bývalý policista, pomohlo oné romantické vizi, jak se někdejší hodný kluk stal zlým, aby se mohl postavit jiným špatným," myslí si dnes Heyl, "a v tomhle momentě se senzacechtivost stala hysterií, kterou nikdo předtím nezažil." Podle jeho slov byl Stander rafinovaný: "Myslím, že byl bez emocí. A pohrdal vším, za čím stály policejní síly." |
Samozřejmě, byla to hra nervů. "I když jsme úřednice vždy požádali, ať nemačkají alarm, věděli jsme, že to po našem odchodu udělají, a o to právě šlo," objasňuje Heyl. "Byla to hra na kočku a na myš, bylo za tím přání zemřít, konečný akt vzdoru. Děláte něco, co je zásadně proti všemu, za čím tahle společnost stojí, a to vám dává pocit tak nestoudné, bezostyšné drzosti!"
Byli mistry převleků (Standerův knír, s nímž jej zachytila bezpečnostní kamera, se stal v Johannesburgu módním hitem), ale jinak rozhodně nežili ustrašeným životem v ústraní. Nakoupili tři domy v buržoazních čtvrtích (kdo by je právě tam hledal?), v lednicích jim služebnictvo muselo chladit to nejlepší šampaňské. Večeřeli v nejdražších restauracích a pronajímali si luxusní prostitutky pro smetánku.
A to nebyl dobrý nápad. Ostatně, Heyl to věděl a protestoval. Na novinářovu otázku, co na to Stander, odpovídá: "Musíte pochopit, že Andre se normálními pravidly nikdy neřídil." Jenže v tomhle případě měl.
Jedna ze slečen totiž Standera poznala a vyzvonila to policii. Stander byl sice tu dobu již na Floridě a Heyla varoval sluha, ale McCall to odskákal. Po noční přestřelce si 30. ledna 1984 nahý prostřelil hlavu. Heyl si oholil vlasy, přidělal knír, vzal padělaný německý pas a vyzbrojen patřičným přízvukem, který se učil celé týdny, odletěl ze země. Pobýval v Řecku, v Anglii, ve Španělsku a poté zase v Anglii, kde ho policie v roce 1985 dopadla. Po deseti letech ho země předala do Jihoafrické republiky, jejíž vězení opustil v roce 2005. Živí se jako motivační lektor. "Cokoli si představíte, dokážeme realizovat," je jeho motto.
Šéf gangu takové štěstí neměl. Jihoafrická policie se o jeho plánech na útěk na Floridu dověděla, informovala tamní kolegy a ti se jej poté, co je upozornil svědomitý občan, pokusili zatknout. Nejslavnější jihoafrický lupič, jehož lid miloval jako psance, který se obrátil proti zlému systému, zemřel při přestřelce 13. února 1984.
Pár kaněk na kráse
Jeho mýtus však má, jako každý, několik trhlin. Nechali jsme si je až nakonec, abychom tu jízdu nekazili. Tak předně, ta až romantická věc s černým svědomím za účast na rasistickém policejním zvěrstvu. Právě jí po soudu své rodině zdůvodňoval, proč se proti policii postavil jako zločinec. Někdejší kamarád van Deventer ovšem popírá, že by tam vůbec byl. Podle jiných názorů ho na šikmou plochu přivedl rozpad manželství, podle dalších nuda, která prostoupila jeho život poté, co se s jihoafrickými bezpečnostními silami vrátil z ostrého nasazení v Angole.
A zaznívají i další tvrzení: o obědové přestávce banku nikdy nevykradl (ačkoli že ano, tvrdí i CNN), nebyl žádným Robinem Hoodem, peníze přece utrácel za luxus, nestaral se o své dítě, ale především, lupič gentleman se podle policie dopustil znásilnění. Na druhou stranu upozorňuje investigativní novinářka Chris Steynová: to tvrdí ta policie, kterou vodil tak dlouho za nos a která ho kvůli jeho popularitě nemůže vystát.
