Ozbrojené honičky v ulicích velkoměsta, přestřelky a policista–superhrdina trousící hlášky typu: „Zajistěte ty kulky a hoďte je do laborky!“ Výjevy z oblíbených seriálů, které každý divák důvěrně zná. Podle Jaromíra Badina, šéfa protidrogového oddělení pražské policie a někdejšího člena mordparty, je to ukázková přehlídka televizních mýtů.
Na co si odborný konzultant televizních Specialistů a Případů 1. oddělení obzvláště potrpí? Dává například připomínky k tomu, jak by reálně mohly znít dialogy. A to obzvlášť, pokud jde o policejní slang. Ten televizní, který divák už dobře zná, se totiž od reálné terminologie značně liší. Ukázkovým příkladem je podle Jaromíra Badina okřídlená věta televizních kriminalistů: Pošlete to do laborky!
„Žádný policajt nikdy nic takového neřekne. S tím začal před lety poručík Columbo a od té doby se tento nesmysl v kriminálkách drží. Do laborky dávají něco možná v nemocnici, ale v naší mluvě musíme být konkrétnější,“ vysvětluje Badin. Některé stopy putují na Odbor kriminalistické techniky a expertiz, zkráceně OKTE, jiné jsou natolik specifické, že je musí zpracovávat experti z Kriminalistického ústavu Praha, kteří mají ještě lepší vybavení.
V reálu tedy kriminalista řekne, že se stopa musí poslat na „OKTE“, nebo na „ústav“. „Určitě ale ne do laborky. To je, jako byste přišla do nemocnice s konkrétním zdravotním problémem, a tam vám řekli, že budete muset k lékaři,“ směje se Badin.
„Kulky má jen pes“
Zločinec volal televiziV minulosti se Jaromír Badin podílel jako odborný konzultant také na Případech 1. oddělení. Spoluautorem scénáře tohoto seriálu byl policista s bohatou zkušeností se šéfováním reálnému 1. oddělení Josef Mareš. Do seriálu se snažil vnést co nejvěrnější obraz skutečné policejní práce na skutečných případech. Jak později zdůraznil, cílem bylo, aby výsledek nepůsobil jako návod pro zločince. V některých případech se ovšem skuteční pachatelé mohli poznat. Jeden z nich se dokonce přihlásil o své „zásluhy“ na seriálu. „Stalo se to. Neozval se mně, ale ozval se České televizi a žádal nějaká autorská práva a peníze. Protože jsme vlastně ukázali jeho know-how a on za to něco chtěl. Takže to byl důkaz, že jsme ten konkrétní díl udělali docela věrně,“ vzpomínal Mareš na bizarní historku. |
Scenáristé se však podle něj oproti dřívějšku v mnohém polepšili. A tak se muži zákona už nezabývají kulkami, ale střelami či nábojnicemi. Zdánlivě banální záměna slov, kterou divák dost možná ani nezaregistruje, má podle zkušeného policisty svůj význam. I to je totiž další krůček k autenticitě. „My nemravové říkáme, že kulky má jenom pes. Přesto se s tímto termínem setkáte v mnoha zejména zahraničních seriálech. I v těch lepších,“ dodává.
Televizní kriminalisté disponují podle Badina čas od času také vymoženostmi, o kterých si ti skuteční mohou nechat zdát. Pro seriálového hrdinu není například problém identifikovat otisk prstu na těle oběti. „V laboratorních podmínkách se už pár vědcům podařilo zajistit na mrtvole otisk někoho jiného. V praxi jsme však mnohdy rádi, když najdeme použitelné otisky alespoň například na nějakém lakovaném leštěném dřevě,“ uvádí na pravou míru.
Zbytečně neriskovat
Pro diváka je také atraktivní, když sličná kolegyně kdesi v laboratoři dvakrát klikne do počítače a na obrazovce jí začnou běhat tisíce fotek, z nichž během pár sekund jasně vyvstane majitel otisku. „Nic takového se ve skutečnosti neděje. Expert, který otisky posuzuje, podobiznu jejich původce nepotřebuje znát a nikdy jen porovnáním v počítači nemůže říct, že jde stoprocentně o váš otisk. Poté nastupuje člověk, expert daktyloskop, který po porovnání v komparačním mikroskopu konstatuje shodu. Lidský faktor je pořád velice důležitý, počítače za nás pachatele samy neoznačí,“ vyvrací další televizní mýtus Badin.
Götz George byl jako hrubiánský Schimanski ikonou Rolí měl samozřejmě víc, s jednou však doslova srostl. Co víc, jako vrchní komisař Schimanski se stal kulturním fenoménem a zasáhl do dějin města Duisburg. Průmyslová bašta kroutící se v 80. letech ve víru zavírání továren se díky hrubiánskému detektivovi s velkým srdcem stala kultem. |
K seriálům z prostředí kriminalistiky pochopitelně patří napínavé akční scény, honičky za zločinci a samotní detektivové mnohdy připomínají spíše neohrožené superhrdiny. „Moji kolegové samozřejmě procházejí služební přípravou, několikrát do roka chodí na střelnici, učí se taktiku policejních zákroků. Ale když víme, že budeme zatýkat člověka, který má za sebou nejzávažnější trestnou činnost a jenž třeba už v minulosti prohlásil, že se již nikdy nenechá zatknout, tak proč bych měl riskovat životy a zdraví svých lidí? Rozhodně raději zavelím, že požádáme o spolupráci zásahovou jednotku, než bych zbytečně riskoval zranění či smrt podřízených kolegů,“ popisuje někdejší vyšetřovatel vražd s tím, že v určitých situacích je jasně dáno, kdy nastoupí do akce Útvar rychlého nasazení, o čemž rozhoduje policejní prezident.
Akce místo úředničiny
„Není potřeba se s někým honit po střechách, řítit se ulicemi a tunely v protisměru a zlikvidovat při tom deset aut jako hrdinové z Kobry 11,“ zdůrazňuje. Je zkrátka třeba být chytrý a efektivní.
Počínání scenáristů však ve své podstatě chápe. Jak sám říká, kdyby točili reálnou policejní praxi, žádný seriálový trhák by patrně nikdy nevznikl. Spíš než impulzivně se skuteční policisté snaží postupovat takticky. Není to akční podívaná, na jakou sázejí například zmiňovaní Specialisté, ale bezpečnost má jednoznačně vyšší prioritu.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
„Měli jsme například dealera drog, který drogy i sám bral. Z odposlechů jsme zjistili, že než aby se vrátil do kriminálu, je odhodlaný nechat se zabít a vzít alespoň nějakého z těch ‚bastardů‘, tedy policistů, s sebou. Ten člověk, který s vystřelovacím nožem snad i spal, byl nakonec zadržený ve chvíli, kdy téměř ve spodním prádle šel ke kontejneru vysypat odpadkový koš. V momentě, kdy se po otevření kontejneru shýbal pro svůj odpaďák, měl najednou na rukou pouta,“ líčí Badin.
„Naše práce spočívá hlavně ve stovkách hodin porovnávání výpovědí, vyhodnocování různých písemností a nahrávek odposlechů. Pak je tu také vyplňování nejrůznějších žádostí, statistik a všeho možného. Reálně toto všechno zabírá přes 75 procent policejní práce. To by se ale divák u televize uzíval nudou,“ uzavírá.
