Tito sibiřští vězni už našli (fotografie je z roku 1936 nebo 1937) aspoň nehostinné příbytky. Na nazinské oběti čekalo peklo.
Ráno 1. května roku 1933 musejí být moskevské ulice čisté. Žádné protispolečenské živly, rozvraceči ani příslušníci lumpenproletariátu k výtržnostem šanci nedostanou. Tak znělo předsevzetí šéfa tajné policie OGPU Genricha Jagody a Matveje Bermana, vedoucího systému pracovních táborů Gulag.
Jejich plán se začal realizovat už na sklonku února. Masivními raziemi. Kordony vojáků a policistů se bez jakékoliv vzájemné koordinace, ale s o to větším zápalem, pustily do hromadného zatýkání na ulicích. Klíč byl prostý.
Osoby zadržené na nádražích, v tramvajích anebo před obchody, které se mohou prokázat svými dokumenty, budou po kontrole propuštěny. A ti, kteří u sebe doklady nebudou mít? Budou automaticky považováni za deklasovaný živel, odpad společnosti naplavený do města. Za příživníky a nepoctivce, buržoazní dobrodruhy, odmítače norem anebo rovnou sprosté kriminálníky. Za krajně nedůvěryhodné lidi, kteří před poctivou prací na rolnickém venkově uprchli do metropole.
Ozbrojenci je sbalí, ale místo vězeňské cely, kde by beztak jen neproduktivně zaháleli, je posadí do dobytčího vagónu. Vypraví je na hodně dlouhou cestu, z níž se jen tak nevrátí.
