Na pekelný rok 1666 v Londýně dlouho nezapomněli. Někdy po půlnoci 2. září totiž v pekárně na Pudding Lane vypukl požár, který se mezi natěsnanými domy v centru rychle rozšířil a brzy zachvátil podstatnou část londýnské City.
Robert Hubert: Ten požár byl můj
Během následujících čtyř dní padlo plamenům za oběť 13 200 domů, 87 kostelů, 44 cechovních sídel. I když ztráty na lidských životech prý nebyly vysoké, přes 80 procent obyvatel vnitřního města, vymezeného starými římskými hradbami, přišlo o střechu nad hlavou a veškerý majetek. Otázku, kterou si kladli lidé na vypálených rumištích, asi není těžké odhadnout: „Kdo za to může?“
Na Thomase Farrinera, jinak též Tomase Farynora, váženého královského pekaře, u něhož požár vznikl, však prstem nikdo neukázal. Dušoval se, že u něj v pecích nebyla před půlnocí ani jiskřička.
Lidé za katastrofou viděli tradiční pachatele: Nizozemce, s nimiž momentálně Anglie vedla v pořadí druhou obchodní válku, proradné Francouze, s nimiž na etapy vedli nějaké konflikty neustále, zrádné Iry a Španěly, klanějící se Vatikánu. Představa, že za ničemným požárem stojí špinavá práce stoupenců katolicismu a nepřátel koruny, tehdy patřila k nejfrekventovanějším. Krajně podezřelým se však jevil každý cizák. V takové náladě pak byl zkraje října zadržen Robert Hubert.
Šestadvacetiletý hodinář byl původem z francouzského Rouen. Neměl náhodou v požáru Londýna prsty? Měl! A celkem ochotně se k tomu doznal. I bez mučení připustil, že je francouzským špionem. Že jednal z pověření papeže a že šlo o rozsáhlé spiknutí, na němž spolupracovala řada agentů. On sám přitom s pomocí zápalnic, ohnivých koulí, šířil oheň v okolí Westminsteru.
Že zrovna tam se plameny nikdy nedostaly a že požár vznikl na Pudding Lane? „Aha, tak tedy dobře,“ opravil se. Zažehl požár na Pudding Lane. Dobře si vybavoval, jak zápalnici prohodil oknem do nějaké pekárny. Že Farrinerova pekárna nemá okna? To už nikoho nezajímalo.
Prostor nedostal ani fakt, který později potvrdil kapitán švédské lodi Panna ze Stockholmu – druhého září, kdy požár v Londýně vypukl, se hodinář Hubert prokazatelně nacházel ještě na palubě tohoto plavidla, k břehům Anglie teprve připlouval. Takové podružnosti však nikoho netrápily.
Ze záznamů soudního dvora v Old Bailey bylo sice těžké vyčíst podrobnosti, ale nezdálo se, že by Huberta někdo tlačil. Hledal se viník a tady se jeden dobrovolně hlásil. Porota, ve které mimochodem zasedali i tři členové pekařské rodiny Farrinerových, proto nedělala zbytečné okolky.
Dne 27. října už na břehu řeky Tyburn Robert Hubert visel za hrdlo na šibenici. Muž, který se dobrovolně přiznal k založení Velkého londýnského požáru. Který však nikdy založit nemohl, a porota si toho nejspíš byla dobře vědoma. O jeho motivaci k doznání můžeme jen spekulovat.
Henry Lee Lucas: Klidně přiznám i tři tisíce vražd!
Otec alkoholik a násilník, matka prostitutka. Není divu, že start do života neměl Američan Henry Lee Lucas zrovna snadný. A to, že jej matka oblékala do dívčích šatů, aby i on mohl přispívat šlapáním chodníku do rodinného rozpočtu, mu jistě také neprospělo.
Jeho další osudy připomínají jízdu na horské dráze. Chvilku se snažil živit poctivě, například jako opravář nebo pokrývač. Jindy seděl za drobné krádeže a vloupání. To vše dokreslují další obskurní zážitky, život v náboženské komunitě, sňatek s patnáctiletou dívkou. A také obvinění ze zabití vlastní matky, kterou v hádce přetáhl koštětem. Odsouzen byl za vraždu druhého stupně, ale po deseti letech byl venku.
Dál se toulal a zaplňoval svůj trestní rejstřík. Styky s nezletilými, nelegální držení zbraně, podezření z vraždy, pokus o únos tří školaček. A také četné zmařené pokusy o sebevraždu, protože život v texaském kriminále Williamson County, kde se naposledy ocitl, nebyl peříčko. Pravděpodobnou cestou k přežití se mu stala falešná doznání k vraždám, která mu zajistila reputaci mezi trestanci, bezpečnější celu bez kontaktů s ostatními vězni a také žádoucí pozornost vyšetřovatelů. Byl to způsob, jak se občas dostat ven na čerstvý vzduch, protože během rekognicí v terénu se vždycky zastavili někde na svačinu. Skoro jako na svobodě.
Státní návladní James B. Adams jej přímo zbožňoval, založil kvůli němu i speciální vyšetřovací skupinu. Protože Lucas se ochotně doznával k nejrůznějším neuzavřeným případům, a efektivně tím čistil složky. Na Lucase byl jistě zprvu vyvíjen aspoň částečný nátlak. Ale po doznání prvních nevyřešených 28 vražd se už nevzpouzel. S laskavými vyšetřovateli chodil na obědy do restaurací a kaváren, na ulici ani nenosil želízka. Utéct nechtěl, proč taky. Nic mu nechybělo, na policejní stanici byl jako doma. Dokonce znal i bezpečnostní kódy od dveří, aby si sám mohl dojít na toaletu. Servis měl přímo hotelový – televize v cele, objednávky jídla z bufetu.
Postupně se doznal k 213 dosud nevyřešeným případům. A stal se, aspoň papírově, nejvýkonnějším zabijákem USA. V jeho činech přitom nebyla žádná souvislost, oběti byly různého pohlaví i věku, odlišného společenského postavení. Rozmanité byly i vražedné nástroje. Jednou nůž, jindy škrticí šňůra. Nebo srážel oběti autem. S podrobností jeho svědeckých výpovědí přitom nebyl problém, přímo od vyšetřovatelů totiž dostával složky s materiály, „aby si mohl osvěžit paměť“.
Proto do záznamu vždy dokonale popsal detaily, které mohl vědět jen skutečný pachatel nebo policisté. Fungovalo to perfektně. Možná až moc. Když se nachýlil čas jeho popravy, začal tvrdit, že vražd po celých Spojených státech spáchal přes tři tisíce. Diskreditovalo jej i to, že se dál ochotně přiznával k případům, u nichž už byl pachatel prokazatelně znám a odsouzen. Doznával cokoliv.
Z dvaceti podepsaných doznání jej vyvázala neshodující se DNA. Jiné případy vyvolávaly pochyby tím, že by při nich musel Lucas najezdit za jediný měsíc 17 700 kilometrů autem. Které neměl. Jiná doznání sám odvolal a označil je za smyšlená. Jiná ne. Jenže ověřit v praxi podrobnosti z místa činu bylo těžké, protože doznávající se Lucas měl možnost si je předem nastudovat.
Když v roce 2001 umřel na zástavu srdce, byl stále oficiálně odsouzený a vinný z jedenácti vražd a jednoho zabití. Kolik jich však skutečně spáchal, pokud vůbec nějaké, se nejspíš nikdy nedozvíme.
Sture Ragnar Bergwall: velká blamáž švédské policie
Nejvýkonnější sériový vrah Skandinávie? Ještě donedávna se tímto pochybným titulem mohl pyšnit Sture Ragnar Bergwall, rodák z Korsnäsu. Ve svých čtyřiceti letech platil za problematickou osobnost se silně narušenou psychikou. S tím mu také pomáhaly nejrůznější medikamenty, tlumící výkyvy nálad. Ty však v kombinaci s drogami, které vytrvale užíval, nefungovaly úplně tak, jak měly. Nechyběly ani problémy se zákonem: násilí, výhrůžky, odhalování se na veřejnosti, sexuální obtěžování nezletilých. Horizont těchto jeho trestných činů však překonala ozbrojená loupež, které se dopustil v roce 1991.
Místo klasického vězení od soudu putoval jako ne zcela příčetný do nápravného zařízení pro pachatele s psychickým onemocněním, kde v afektu zmrzačil spoluvězně. A následně tam, pod tlakem skupinové terapie, vybuchl. Na projevu násilí mu prý nepřišlo nic nenormálního, lidi mrzačil už dřív. A taky zabíjel. Ve Švédsku, Norsku, Dánsku, Finsku. Vybublala z něj podivná historie o třinácti vraždách, které spáchal v rozpětí devětadvaceti let a k nimž se hrdě hlásil. Proto jej v ústavu brzy navštívili policisté. Měli spoustu otázek, a on měl na všechny odpovědi.
Svou první vraždu prý spáchal ve Växjö v roce 1964. Vyšetřovatelům se nezdálo podivné, že měl vraždit jako čtrnáctiletý chlapec, který navíc tělo oběti „uklidil“ na místo vzdálené 400 kilometrů od místa činu. Kvůli promlčecí lhůtě, ve Švédsku to bylo 25 let, už to stejně nebylo podstatné. Byly tu ale jiné, čerstvější neobjasněné případy, k nimž se Bergwall hlásil. Přitom šlo většinou o vraždy, kde se nedostávalo forenzních důkazů nebo svědků a do nichž rozluštění vnášelo vlastně jen jeho osobní doznání. Těla obětí většinou nebyla k dohledání.
A provedení, vražedná zbraň? Bergwall často jen hádal a snažil se z reakcí vyšetřovatelů vyčíst, jestli se trefil: „Byl to cepín. Ne, sekyrka. Nůž? Ano, ubil jsem ho palicí!“ Jinak detaily vyloženě šetřil. Zmiňoval turistu z Izraele, dva africké běžence, studentku. Policistům vůbec nedocházelo, že se baví s člověkem pod vlivem benzodiazepinů, který je díky útlumu schopen připustit cokoliv.
Bergwall se brzy doznal ke třiceti různým vraždám, za osm z nich byl také odsouzený. Nikomu nepřišlo podivné, že tento podle všeho do krajnosti nebezpečný sériový vrah trávil spoustu času v místní knihovně, kde studoval podrobnosti případů, k nimž se vzápětí přiznával.
V roce 2001 nastaly komplikace, některé případy byly kvůli kritice nezávislých vyšetřovatelů a novinářů znovu otevřeny a přezkoumány. Ukázalo se totiž, že některé údajné oběti jsou stále naživu. Na Bergwallova předchozí doznání to vrhlo nehezké světlo. Zjistilo se například, že se na označeném místě činu nenacházely zbytky ohořelých kostí, ale jen zbytky spáleného stolu. Nebo že zajištěný vzorek spermatu neodpovídal jeho DNA. A prakticky nikdy nebyl spatřen na místě činu. Pro švédské vyšetřovatele i justici z toho byla ohromná blamáž. V roce 2013 byl Sture Ragnar Bergwall z výkonu trestu propuštěný. Celou dobu o svých zločinech lhal.
