V kině mohou diváci při jeho filmech puknout smíchy. Párkrát hrál směšnou osobu. Ačkoliv se potvrdilo, že Woody Allen je při rozhovorech smrtelně vážný, nakonec se přece jen občas zasmál.
Třeba když jsme mluvili o osobním kouzlu muzikantů, fanynkách nebo o tom, že koncert je pro něj hlavně kabaret.
Připravujete se na cestu?
Ano. Jsem zrovna doma a pokouším se urovnat své věci, aby tu byl pořádek, až se vrátím.
Cestovní horečkou netrpíte?
Když jedu hrát, tak ne. Hrát muziku je pro mě potěšení.
Jak nakupujete na Vánoce?
Obvykle až na poslední chvíli. Ale letos jsem udělal výjimku. Až přijedeme, nezbude na nakupování čas. Proto jsem dárky nakoupil předem. Pro mě to tak jako tak byla poslední chvíle v USA před Vánocemi.
A co jste obstaral?
Nic zvláštního. Hlavně počítačové hry a panenky.
Pocházíte z židovské rodiny. Celé Vánoce byste mohl ignorovat.
Vánoce vlastně moc rád nemám, ale vůbec to nesouvisí s mým židovstvím. Vánoce jsou pro mě důležitější než řada židovských svátků. Vadí mi ta masovost.
Zbude vám nějaký čas na prohlídku Prahy?
Bojím se, že ne. Přijedeme v sobotu odpoledne, večer odehrajeme koncert a další večer už musíme hrát v jiné zemi. Poslyšte, kde to vlastně budeme hrát?
V Paláci kultury. Kdysi to bylo místo proslulé komunistickými sjezdy. Lidé té stavbě říkali Moby Dick, protože byla veliká a bílá.
Takže je to velké? Kolik se tam vlastně vejde lidí?
Pár tisíc to být může.
Pár tisíc? Panebože. To je skoro moc. Před tolika lidmi jsme nikdy nehráli. V hotelu Carlyle, kde máme domovskou scénu, sedí vždy pár lidí.
Ani na zájezdech a jazzových festivalech jsme tolik lidí neměli. Tam nás dávají do hal s kapacitu 800 diváků. Maximálně tisíc.
Jak jste zjistil, že máte hudební sluch?
Vždyť já ho moc nemám. Pokud jde o hudební sluch, obraťte se na mé kolegy z orchestru. To jsou vynikající profesionálové. Já jsem amatér. Jsem na nich naprosto závislý.
Kdybych se octnul na pódiu sám, dostal bych se do pěkné bryndy. Hraju jazz asi tak, jako když někdo hraje o víkendech golf nebo se projíždí ve svém sportovním autě. Jazz je můj koníček.
Muzikanti, zejména kytaristé, tvrdí, že na hudební nástroj se dají krásně balit holky. Uspěl jste někdy se svým klarinetem?
Bohužel ne. Odehraju koncert a jedu domů. S naší kapelou nejezdí žádné groupies, fanynky, které by nám byly na šňůrách po vůli. Tradiční neworleanská hudba v holkách asi nebudí žádné temné pudy.
Viděl jsem na počítači, že lidi po vašem sólu tleskají vestoje. Jaký je to pocit?
Hraní je mnohem větší zábava než natáčení filmu. To je dřina, někdy nuda. Jak už jsem řekl, je pro mě požehnání, že můžu hrát s takovými profíky a ještě mě za to platí. Kdyby si místo mě platili třeba mladého, sošného atleta, vyšlo by to po hudební stránce nastejno.
Účinkující říkají, že potlesk na otevřené scéně je pro ně droga.
Já to tak neberu. Nevnímám aplaus jako drogu, pro mě je to kabaret. Přece jen nejsem úplný nováček. Vystupoval jsem léta jako komik. Lidé vybuchovali smíchy. Upřímně řečeno, trochu se divím, že mi teď při hraní tleskají, místo aby se mi smáli.
Při hraní máte velice vážný výraz. Opravdu se tak dobře bavíte?
S mým obličejem je problém všude. Přijdu na večírek, sednu si a za chvíli se na mě sesypou lidi: „Co je s tebou. Nejsi ve své kůži? Vypadáš hrozně smutný. Nejsi v depresi?“ Já se přitom takhle vážně tvářím úplně normálně. A je mi fajn.
Rozdává vám kapelník pokuty za špatný výkon?
Ne. Že hraju falešně je úplně v pořádku. Je to moje norma. V naší kapele se nedrží tuhá disciplína. Vždyť hrajeme především kvůli tomu, že si to užíváme.
Nemáme ani kapelníka. Třeba o repertoáru se všichni demokraticky dohadujeme.
Váš orchestr se skládá výlučně z bílých mužů. Nestíhá vás v USA kritika multikulturních feministek?
Hráváme často s černou pianistkou. Je vynikající. U nás je fuk, jestli muzikant pochází z Afriky nebo z Asie. Důležité je, aby měl do hraní chuť a dělal to s vervou.
Složil jste někdy nějakou skladbu? A proč víc nezpíváte?
Nikdy jsem nic nesložil. S bídou dokážu číst noty z listu. A můj hlas? Ten se ke zpívání vůbec nehodí. Znovu říkám: obraťte se na mé kolegy. Všichni zpívají výborně.
Dokážete při jazzu improvizovat?
Je o mně dost známo, že při natáčení filmů nedělám nic jiného, než že improvizuju. Tím spíš pak v jazzu. Zahrajeme melodii jednou a pak ji všelijak obměňujeme.
Byl jste mladý, když začínal Elvis Presley. Rock vám nic neříká?
Vůbec ne. Považuju ho za pop-music a ta mě nikdy nezajímala, ať už měla jakoukoliv fazonu. Kromě jazzu mě ještě velice zajímá klasická evropská hudba.
Zkoušíte u svých dětí lobbovat pro dixieland?
Ne. Oni si stejně budou dělat, co budou chtít. Sami musí přijít na to, co se jim líbí.
Dokáže evropské publikum jazz ocenit jako Američané?
Mám dokonce pocit, že Evropané mají jazz radši než Američané. U nás sice vznikl, ale evropské publikum je dnes vynikající. Pražského obecenstva se vůbec nebojím. Předpokládám, že přijdou lidi, kteří rádi uslyší autentickou neworleanskou muziku a budou se chtít pobavit.
Váš film Vicky Cristina Barcelona má v česku úspěch. Existují v USA takové typy jako ty dvě studentky? Nebo je to pořádná nadsázka? A která z těch dvou studentek je bližší vašemu srdci?
Samozřejmě Vicky. Sám jsem spíš klidný, krotký, nemám odvahu experimentovat s erotickými vztahy jako Cristina. Ta je napsaná s určitou nadsázkou, nicméně v Americe se tento typ ženy vyskytuje docela běžně. U nás každý pozná hned, kdo je Cristina.
Barack Obama vyhrál se sloganem: Potřebujeme změnu. Co od té změny čekáte?
Nic moc si neslibuju. Nejlepší však je už to, že se Amerika zbaví té hrozné noční můry, která ji trápila osm let.
Tohle byl nejhorší prezident a vláda od té doby, co vznikly Spojené státy. Když zmizí, bude to, jako bychom z temna vkročili do světla.
Dotýká se vás nějak světová hospodářská krize?
V životě jsem neviděl tolik zavřených obchodů jako teď v New Yorku. I lidí chodí na koncerty méně než kdysi.
Mimochodem, kolik stojí vstupenka na vaše běžné představení v hotelu Carlyle?
Tam lidi neplatí žádné vstupné. Podnik profituje z toho, že si tam posluchači objednávají drinky a večeře.
Jak dohnat po telefonu Woodyho Allena
Bylo to složité. Jeho americká agentka napsala české ve čtvrtek večer, že rozhovor bude zítra. Tam ještě byla černá noc, kdežto v Česku byl už pátek. Proto česká agentka usoudila, že rozhovor bude v sobotu večer.
Woody Allen však čekal u telefonu celý pátek.
Jeho agentka mi pak řekla, že si možná udělá čas v některý všední den příštího týdne. V redakci mi kladli na srdce, že se mám představit jako kolega Martin Moravec, který rozhovor dojednával. Tohle jméno prý mají zapsané, kdežto mě by mohli odmítnout.
Příští týden jsem rozhovor v duchu zrušil a z Martina Moravce si s ostatními dělal legraci, že je taková primadona, že ani Woodymu Allenovi nezavolal, ačkoliv on na to marně čekal.
Na poslední chvíli nám však volali z Ameriky, ať si udělám čas ve středu večer. Potíž byla v tom, že už byla středa večer a já jsem měl na přípravu jen hodinu a půl.
Nakonec všechno klaplo. A to jsem se nepředstavil jako Martin Moravec, ale jako Ladislav Verecký.
ROZHOVOR VYŠEL V SOBOTNÍ PŘÍLOZE MF DNES VÍKEND
